Na to je jediná řada- psycholo a jít na preventivní vyšetření, včetně kolonoskopie. Žebro může byt žlučník, nebo záda. (Oboje klidně ze stresu) Za sebe ještě doporučím pohyb.

Já bych asi zašla za praktickým lékařem, všechno to vyjmenovala a jestli doporučí nějaká vyšetření častější, hlídat preventivky, atd. Víc se asi dělat nedá. Pokud ale jsi tak ve stresu, že Ti to brání v běžném životě a vymizela z něj radost, tak bych se obrátila na psychologa.

Na tohle je ideální psycholog/psychiatr, DG se nazývá cancerofobie. V některých rodinách je vyšší výskyt nádorů , v jiných kde se vyskytují kardiovaskulární zátěž... Bez nějakého genetického podkladu. Řekni o strach prakticce, udělá nějaké vyšetřeni, ale i ta ti nezaručí, že nádor mít nebudes. . Lidé s kancerofobii hodně zatěžují systém, protože se dožadují vyšetření, která nejsou nutná.

To je takový typický stav, mám strach, že mi něco najdou, tak radši nejdu k lékaři, když mě něco bolí, protože bych na to mohla umřít a pak jde člověk až, když je pozdě. Rakoviny se nebojím. V rodině měla babička ra prsu, přežila. V jedné diskuzi na internetu jsem zaznamenala, že žena měla strach z rakoviny prsu a co se nestalo, začalo ji bolet prso. K lékaři nešla, skoro rok se trápila. Když šla, tak se zjistil zánět v prsu, ale bylo to v takovém stádiu, že o to prso přišla.

Já jsem měla totální metldown, když mi zjistila dr. vyšší cholesterol, konec světa byl proti tomu nic, takže chápu, že se bojíš a ničí tě to.

Hele podle AI to pravděpodobně není nic vážného:

Funkční poruchy/svalové problémy
Svalové napětí v oblasti hrudníku
Kostochondritida (zánět chrupavky meziebry)
Spazmy břišních svalů
Méděpodobné, ale možné:
Gastritida či reflux
Pankreatitida (lehčí forma)
Problémy se slezinou

Jako zajdi si s tím za praktičkou, možná tě s tím pošle na utz a pak si najdi terapii, sice ti to nezaručí, že rakovinu nedostaneš, ale kvalita života je o dost menší, když žiješ ve strachu, máš úzkosti.

Já na to nejsem odborník, ale pořád to může být výskyt, který je populačně běžné riziko, jsou to různé druhy rakoviny, u různých příbuzných. Jako větší riziko je, když je stejný druh rakoviny u přímých příbuzných, který jdou po sobě, prababička, babička, matka, nebo babička, babiččina sestra, matka. Tam už dědičnost hraje roli a je na místě to víc hlídat.

Nejhorší je smrt z vyděšení.
Něco změnit můžu-prestat kouřit,lépe jíst, omezit alkohol, chodit na prevenci atd atd. Něco změnit nemůžu a tím nemá smysl se trápit.
Mám velké riziko návratu agresivniho nádoru prsu. A rozhodla jsem se,že ten čas neobetuju strachu.
Psycholog je taky dobrá volba.

Umřela mi máma na rakovinu když mi bylo patnáct. Překonat strach z vážné nemoci mi trvalo dlouhé roky . Pomohlo mi dbát na prevenci a najít si kvalitní lékaře. A celkově žít zdravě,sportovat a užívat si život. Byla jsem na genetice a to mi pomohlo asi nejvíce.

U nás měli rakovinu snad úplně všichni. A ačkoliv třeba má prababička, děda a teta na ni i zemřeli, tak ti ostatní, například má mamka anebo babička žijí od první diagnózy už desítky let. Babička měla dokonce 3 nesouvisející rakoviny a všechny přežila, můj druhý děda se i s rakovinou dožil 88 let. Moje prateta ve 40 na rakovinu málem zemřela, nakonec se dožila 85.
Pokud nebudu mít rakovinu, tak Alzheimera určitě, na toho totiž zemřeli zbylí členové mé rodiny.
Co tím ale chci říct - ty nemoci na nás bohužel čekají, málokdo má to štěstí, že v 90 letech z plného zdraví zemře ve spánku. Chápu, že když jsi v přímém přenosu viděla, jak beznadějný to může být, že se fakt bojíš. Ale ber to tak, že i kdybys nakonec tu rakovinu měla, tak to není rozsudek smrti. Neříkám, že by to byla procházka růžovou zahradou, ale máš velkou pravděpodobnost, že bys to zvládla. K doktorovi zajdi, už jen proto, ať se přestaneš bát. Tvoje bolest je způsobená asi nějakou banalitou, ale ten strach ti krade radost ze života, a to je fakt škoda…

Máma mi umřela na rakovinu vaječníků, když mi bylo čerstvých 16 let. Za sebe doporučuji řešit to s psychologem či alternativně hned, nečekat. Já na sobě začala pracovat až jako máma, kdy mi došlo, že nechci, aby má traumata z dětství a dospívání ovlivňovala mé děti. Kdybych to řešila dřív, nemusela jsem se tolik let trápit.