Zřízenec mě zavezl do patra na příjem, myslete příjem z Pohotovosti, postele a plenty. Ulehla jsem,  vytuhávající Amík zabral židli vedle batoh hodil na podlahu. Amík mi začal zuřivě šeptat: “Hele mě to nějak přestává myslet a chce se mi děsně spát a nemůžu mluvit.” “To zvládneš,” snažím se ho uklidnit.

Za plentou vedle provádí nějaká pani dejchání jako vystřižený z porodního kurzu, se mi to zdá trošku přehrávaný.  Zpoza plenty se objevuje sestřička. “Máte porodní plán?” Amík na mě vrhnul zoufalej pohled, je zjevný, že mu tuhne i mozek. Slitovala jsem se a zašeptala: “Ne, nestihli jsme vyplnit.”  Amík na mě znovu šeptem: “Nevíš jak dlouho to ještě bude účinkovat?” No, tak vzhledem k tomu, že si neurol vzal v jedenáct a teď bylo něco před jednou tak je jasný,   že je v pytli. Rozhodli, jsme se, že všem řeknem, že se opil, jeho stav už je neutajitelný.

Mám pocit, že mi kontrakce začínají jen tak občas takové píchnutí, Amíkovi tuhne obličej, oči skelnatí.

Přišla doktorka, já zašeptala svůj porodní plán a sice co nejpřirozenější porod hlavně žádnej epidural, kterej se tu dává v osumdesáti procentech.

Jsem naprosto zavřená, Amík je na tom dost mimově.

Amík šel volat doulu. Doula prý dorazí do půl hodiny. Přišla doktorka a nabádá nás k vyvolávanému porodu. To se mi moc nezdá a chci čas na rozmyšlenou. Doktorka se netváří nadšeně, Amík neví, nakonec se rozhodujeme pro indukci.

Je jedna v noci stále na příjmu, rodička za plentou pořád heká, stejně tak jako její muž. Já si připadám hrdinně, neb nestánám a snažím se bejt celkově frajer a ještě vtipkuju. Dostávám apartního andělíčka, neb nabídka batohu je dvojema teplákama a ručníkem poměrně omezená.

Kontrakce asi mírně začínají jednou za čas, možná, nejsem si jistá, asi jo. Amík je jasnej.

Jdu na záchod, klystýr se tady nepodává, prej není nutnej, tělo se pročistí samo, moje se definitivně čistí zjevně hodně dlouho neb Amík tluče na dveře: “Nespadlas do záchodu?” Ne, nedělá si srandu. “Seš blbej.” Chechtám se.

Mají pro nás pokoj, opět mě převážejí vozíkem. Porodní pokoj je super, máme tam lednici, balon, záchod, můžeme ztemnit, oběma se nám tam fakt líbí. Přichází Erika, moje doula. Zasvěcujeme jí do našeho plánu a taky do Amíkovi situace. Dostávám antibiotka a parádní jehlu do žíly na břicho pás, kterej mě přivazuje k monitoru. Pokojem se rozlévá tlukot mimi chlapíkova srdce. Amík volá do Prahy mámě, že rodím.

Ve dveřích se objevuje anesteziolog a nabízí epidural, důrazným šepotem odmítám. Amík: “a seš si jistá?” “Jo jsem.” Jsou dvě ráno,do porodního pokoje nám rolují nám postel na kolečkách prý pro manžela ať si odpočine. Doula a já naléháme na Amíka ať se z toho vyspí. Amík odmítá postel. “Hele přece si nemůžu lehnout na postel a spát zatímco ty rodíš.” “Prosím tě, nebuď pako a lehni si, když ti tu postel přitáhli.” “Hlavně se z toho vyspi.” Erika se přidává, “jasně jdi si lehnout, ještě to bude trvat jen se neboj, nic nezmeškáš. Já se o manželku postarám.” Amík ulehá, ale na podlahu, postel je prej fakt moc, během deseti vteřin chrápe.

Kontrakce mírně začínají. Stav Amíka je jasný, tuhoň.

Krátím si čas povídáním s doulou. Pokojem se rozléhá mimi chlapíkův uklidňující tlukot srdce.  Najednou kontrakce, definitivně kontrakce. “Eriko, teď to bylo ono, hele je to i na monitoru. koukej, jaká byla silná.” Skoro jásám, jáká jsem statečná, ten porod bude úplná pohoda, jestli je tohle kontrakce. kontkrace na monitoru byla někde v úplně dolní části takovej jako malej hrbolek. “Hele, Eriko, jak moc ještě budou silný, asi o moc ne, co?” Erika s trpělivám výrazem určeným pro malý děti a mě: “No tak ke konci jsou takový, že se nedají monitorem změřit.” Hmm, v některejch situacích je defintivně lepší se nechat překvapit.

Amík pořád na podlaze.

Kontroluje mě sestřička jsou asi tak tři ráno, kontrakce se pomalu rozjíždějí, mě je pořád veselo, Amík stále vytuhlej a pořád na podlaze. Sestřička se mě ptá jak mi je a já šeptem odpovídám, sestřička taky šeptá a omlouvá se, že nechtěla vzbudit manžela. “Né, já nešeptám kvůli němu,” směju se, “já jsem ztratila hlas.”

Kontrakce fakt začínají houstnout, chvílema si je už zapomínám kontrolovat na monitoru. Prý se otvírám. Amík stále na podlaze.

Kolem šestý se budí Amík, vypadá celkem funkčně a hned se ujímá telefonu, aby podal zprávu do Prahy a do Brooklynu. Erika se podívala na svůj mobil:  “Hele musím si jít zavolat mám dvacet zmeškanejch hovorů od svý mámy.” Mě už do řeči moc není, kašlu na monitor a snažim se rozdejchavat kontrakce, mrchy jedny. “Jasně, jdi, “ šeptám.

Vrací se Erika, úplně v šoku. “Musím jet domů do Chicaga teď hned. Předávkovala se mi sestra.” Co na to říct? Jediný zvuk v pokoji je mimi chlapíkův stálý tlukot srdce. Chytla jsem ji do náručí a držela a mezi kontrakcema šeptala slova útěchy. Erika zavolala svoji

náhradní doulu a až po stém ujištění, že na ní nemusí čekat, odešla.

Amík a já jsme v šoku. Kontrakce sílí, já se obracím dovnitř.

Přichází Sankofa, naše nová doula, zkušená a neuvěřitelně energetická. Mrkne na monitor, “klidně sténej, to ti uvolní hrdlo,” obrací se na mě. Já šeptem: “ztratila jsem hlas.” Sankofa: “To zvládnem.”

Je asi osm ráno, otvírám se čím dál víc, kontrakce jsou už pěkně hustý, nemluvim,  na nějaký pozorování monitoru se můžu zvysoka vykašlat. Zvracím.

Amík se mě na něco ptá, zvedám prst, abych ho upozornila, že mám kontrakci tak ať počká, prst mám zvednutý dle Amíka moc dlouho, neodpovídám, “Co je? Ty nevnímáš. Jdu zavolat anesteziologa ať ti dá epidural tohle se nedá.” Panikaří Amík a mizí na chodbu, von ho fakt šel sehnat. Kdybych se nesoustředila na prodejchávání kontrakcí, tak bych ho něčim praštila.

Anesteziolog, znova nabízí epidural. Zdvořile šeptám: “epidural nechci, do páteře si to píchněte sám.” Amík se jde prodejchat ven a zatelefonovat novinky.

Prý se otvírám dobře. Snažím se dejchat s otevřenou pusou, jak jsem četla otevřený hrdlo má vliv na otvírání děložního hrdla. Zvracím.

Sankofa je dokonalá, dává mi kostky ledu na cucání, chladí mi ledem čelo, říká Amíkovi jak mi masírovat záda.

Mám pocit, že musím na záchod, kontrakce sílí, v mezičase usínám na pár vteřin, minut, čas splývá v jedno.

Obracím se dovnitř a snažím se představit si co se děje ve mě, vidím jakoby černej tunel a v něm čtvercový světlo, tak orgasmus to definitivně není, to vím na sichr.

Něco se se mnou děje, otevírám oči, kontrakce přestaly a já se začínám třást, celá postel se třese, Amík má pocit, že mám křeče, nemůžu třesot zastavit, trvá to půl hodiny, přichází sestry, přiváží vozíky s věcma na porod, malou postýlku.

Najednou mám pocit na tlačení, tak jak jsem se bála na těhotenský hodině, že to nepoznám, tak tenhle strach jsem definitivně překonala, je to jasný rodím. Sankofa mě vede jak prodejchávat a nechat všechno přirozeně plynout. Cítím se v klidu, pokoj je v šeru jsem tam já, Sankofa a Amík. Sankofa: “Vidím vlásky.” Amík vyplašeně: “Neměl bych teda jít pro doktorku, teda??” Sankofa: “Jo, už můžeš.” Najednou je v pokoji plno lidí. Pediatr a jeho asistentka, dvě sestry a přicházející  doktorka, ode dveří hlásí: “Sakra, já si asi nestihnu nandat plášť.” Amík mě podpírá záda, Sankofa drží ruku. Na tři zatlačení je venku.

Mám v náručí malýho ufounka, on má hlavu celou protáhlou, je strašně malej, je náš.

Mimi chlapík se narodil pátýho března v 1:08 odpoledne a vážil dvě kila, měl strašně dlouhou hlavu a neplakal, přisál se a už se nepustil.

Tak nejdřív bych chtěla říct, že vážně nekecám a tohle se mi opravdu stalo, nepřibarvuju, na to by mi fantazie nestačila. 

Jak to začalo?

Asi týden před mým nečekaným a předčasným porodem jsem onemocněla, nejdřív jsem dostala rýmu, ze který se rychle vyklubala laringityda a s ní spojený dusivý kašel a následná ztráta hlasu. Prostě parádní podmínky pro porod.

Zatímco já se dusila, Amík za mnou běhal s hrcem s párou a zároveň vyšiloval, protože se v něm prý budilo tušení. Já si mysllím, že to nebylo tušení, ale prostě jeho náhled na svět, typu budu nervovat ač se nic neděje.

Den a noc před porodem mi odešla hlenová zátka a ne, neběžela jsem k telefonu a nevolala doktorce, ne, podle mého náhledu na svět nebudu se nervovat, když se nic neděje, jsem poměrně v klidu řekla Amíkovi, že se mrknem na google a pak se rozhodnem co uděláme. A co nám na to řekl všemocný google? No tak jako většina žen tam psala, že prej asi začnu brzo rodit, ale jedna tam psala, že prej je to v pořádku a že ona takhle chodila ještě dva tejdny. Tudíž jsem se uklidnila a šla si během sledování olympiády léčit svůj zhoršující se kašel.

Den před porodem jsem ztratila hlas.

V noci před porodem za mnou přišel Amík, u kterého stále rostoucí nervozita dostoupala nebeských výšek a spustil třesoucím se hlasem. “Nemáš náhodou ten neurol, jak ti ho pro mě dala tvoje máma, když jsme zjistili, že jsi těhotná?” Ano, moje srdce se ustrnulo a já mu dala půlku neurolu. Amík to projistotu zapil panákem alkoholu, prý aby to rychleji účinkovalo. Tak když se na to dívám zpětně tak to nebyl jeden z našich nej momentů. To bylo v jedenáct v noci.

O půlnoci mi praskla voda.

To si to takhle valím do koupleny, sednu si na záchod a najednou cítím takový jako lup a hromada vody. Tak kecala bych, kdybych tvrdila, že mě to nevyděsilo. Zjevně jsem vydala nějaký skřehotavý zvuky, který probudily i Amíka odplouvajícího si na na obláčku opojení a hlavně zapomnění.

Amík: “Co je? Jsi v pohodě?” Já sípavým šepotem ztraceného hlasu: “Praskla mi voda?” On: “Co? Jaká voda?” Já ještě sípavěji: “Plodová.” On: “Seš si jistá, že ses nepočůrala?” Já, zoufale: “ne,nepočůrala. A ano jsem si jistá. Počůrání je jiný.” On: “Co budeme dělat?” Já se rozbrečela neb mi došlo, že je to brzo a že jsem nemocná a že nemám zabalenou tašku a že nemůžu mluvit a že budu rodit a že jsem ztratila hlas. On mě chytnul a začal uklidňovat: “to bude dobrý, to zvládneme, prostě to miminko budeme mít o něco dřív neboj.” On vám mě tak uklidnil, že kdybych ho nemilovala, tak se do něj snad v tu chvíli zabouchnu zase. Já, úplně uklidněná: ” jdu zavolat do nemocnice.” Sípavým hlasem jsem vysvětlila, co se děje a bylo mi řečeno ať jedem. Tak zpětně vím, že jsem mohla počkat.

Amík šel volat carservice, neb mávat v jednu v noci v mrazu v Brooklynu na taxíka a čekat, že nějaký pojede kolem se i jeho omámenému mozku zdálo trochu moc.

Zatímco jsme čekali na auto Amík zabalil tašku do porodnice a myslím, že dvoje tepláky a ručník se na porod tak nějak vždycky můžou hodit.

Auto přijelo za deset minut. Nevím, ale je možné, že jsme oba vypadali tak nějak mimo neb našemu řidiči stačil jeden pohled a jal se nás uklidňovat. “Miminko chce ven, tak půjde ven. A nebojte já budu řídit jako bych vezl svoji dceru.  Vaše první? Já mám šest sester a pět dcer to bude v pořádku paní, nebojte, všechny odrodily. Kluk nebo holka? Kluk? No to je paráda a jméno máte? Nebojte druhé bude určitě holka. Nedrncám moc? Je vám dobře?” Pusu nezavřel, ale oba nás tak nějak uklidnil no nebo spíš mě, Amíka zklidňovaly stále se stupňující účinky neurolu.

Kontrakce nula, Amík má mírně nepřítomný úsměv, ale ruku mi drží pevně.

“Nepojedeme přes Brooklynský most,” informoval nás náš utěšitel, “moc to tam třese. To není dobrá trasa pro paní. Pojedeme tunelem.” Není nad to když je vaše porodnice na ostrově. Ano, tunel se nám oběma zdál jako to nejlepší řešení. Zaplatili jsme mýtný a projeli závorama a  v tom se zničeho nic vynořil týpek v uniformě. “Teď do tunelu nesmíte je zavřenej.” “Cože???” Probral se omámemý Amík a náš šofér utěšitel. “Vždyť to není nikde napsaný, jste nás sem pustili tak jak se dostanem ven??” “Moje žena rodí:” zoufale se snažil apelovat můj drahý Amík. “To není můj problém je to zavřený.” Ozvalo se z uniformovaného zdroje. “Potřebujem dostat tady paní do porodnice,” náš šofér orodoval. “Zavřený to není, vždyť směrem do Brooklynu jezdí auta v pohodě.” “Jo, ale tenhle směr je zavřenej.” Manžel a řidič oba dva venku z auta a oba dva kříčí na týpka v uniformě. Já sedím v autě, břicho se mnou a nikdy v životě mi můj hlas nechyběl víc.

Kontrankce pořád na nule, Amíkovi oči mírně skelnatí.

Amík s jeho stále tuhnoucí pusou: ”tohle je nějakej zkurvenej nápad. Kdy to otevřete? Manželka rodí.” “Jo? A teda po kolika minutách má kontrakce? A to jí jako mám vzít na záda a odnýst jo?” Ha, a teď to fakt ten nabubřelej ochana tunelu fakt podělal.  Najednou se zaply majáčky opodál stojícího NYPD, ak já vás zbožňuju kluci v modrým, a z auta se vynořil asi dvoumetrový strážce zákona, kterej toho zjevně měl dost. “Takhle se chováš k lidem? Co se to tu děje?” Rozparáděnej týpek v uniformě zapomněl, že není policajt, ale jenom tunelová autorita a poslal policajta dost literárně do pr.. Policajt zjevně ženatej a podle reakce dost možná i těhotnej normálně šoupnul týpka na auto a jako z fimu mu chvatem začal nasazovat želízka, že ho zavře za ohrožení zdraví a urážku. Jako hustý a já si to ani pořádně nemohla užít a ani zdokumentovat. Autorita na kapotě a v tom se

rozjela auta.

Kontrakce pořád na nule, hlas v háji a Amíkův výraz stále nepřítomnějsí.

Policajt šoupnul blba pryč a ptá se: “Kam to máte?” “NYU 33. ulice.” “My vás protáhnem.” Jako nekecám, my jsme fakt jeli do porodnice mega rychlostí a za doprovodu policejní eskorty. V našem řidiči se projevily dávno zapomenutý sny o formuli jedna a my během pár minut stáli před porodnicí.  40 ulic za pár minut to je něco. A já zrovna musím rodit.

Jakmile jsme zastavili před nemocnicí Amík vyběhl pro zřízence a já se za pomocí rozparáděnýho závodníka really NY vykolébala z auta. A fakt, není to jenom ve filmech, zřízenec už čekal s kolečkovým křeslem, aby mě mohl na něj usadit a odvízt k porodu.

Kontrakce nic, Amík stále míň použitelnej.