Je pondělí 15.8.2016 a já jedu s manželem na poslední kontrolu k doktorce, pak bych měla jít už do porodnice. Na tento den jsem spala 2 hodiny, protože bylo dusno a já už prostě spát nemohla. Datum porodu je stanoveno na 21 nebo 24.8. Celé těhotenství jsem na porod nemyslela, protože jsem si opravdu myslela, že ho nedám. Ne ve smyslu, že bych skončila na epiduralu nebo císaři, ale ve smyslu, že umřu. (viz článek Kámošky jak hrom). V tuhle chvíli mě uklidňuje jen to, že mám solidní životní pojistku, která Vráťu zabezpečí a poskytne mu finance pro naši dcerku. Neberte mě zle, ale opravdu jsem se tak moc bála toho dne, kdy to přijde, že jsem i napsala dopisy, kdyby náhodou a hlavně, abych nedopadla jako Irena a moji nejbližší  měli ještě chvíli na to, aby si vyslechli to, co jsem považovala za důležité jim vzkázat.

Čekám chvíli v ordinaci, sestřička se usmívá a zve mě dál. Svlékám si v kabince kraťasy a nechávám si kalhotky. Sestřička s úsměvem od ucha k uchu mě zve dovnitř a jako vždy si sedám na lehátko, povídáme si, jak to šlo s aniballem a po chvíli mi  měří tlak. S tlakem bojuji od 26 tt, postupně se mi zvedá a tento den je už poměrně vysoký a to 142/ 110. Otýkají mi lehce kotníky a už nenandám snubní prsten, ale ještě to neni tak hrozný. Když přicházím k doktorce, chvíli si povídáme a pak jdeme na vyšetření. Otevřená jsem na půl prstu, tlak se ale doktorce nelíbí. Na začátku mi říká, že to vypadá, že do pátku porodim, po chvíli mi oznamuje, že udělá Hamiltonův chvat, protože tlak mám už opravdu vysoký. Jde na to a bolí to tak moc, že se nadzvedávám na křesle a utrousim jednu slzu. Po chvíli mi říká doktorka, že porodim do středy. Nevím, jestli to byla směsice hormonů a toho, jak to bolelo, ale propukám v pláč. Doktorka mě hned hladí po ramenou a říká: ,,Neboj Zuzko, to zvládneš. Bude to v pořádku." Jenže já myslím akorát na to, že mám už jen dva dny na to, užít si manžela, protože v mých představách ho už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy neprojedu jeho vlasy mojí rukou, nikdy si nepřidržím jeho čelist, když ho políbím. To nikdy ve mě vyvolalo ještě větší agónii a odebírám se za sestřičkou. Ta kouká vyplašeně a ptá se, jestli je něco špatně a já pořád s nezastavitelným vodopádem slz odpovídám jen, že do dvou dnů porodím. Ona se jen usměje a říká mi, že to bude dobrý, že to zvládnu. Opět roj myšlenek, že všichni jsou chytrý, jak rádia a jak to sakra můžou vědět, že všechno bude v pořádku a že to zvládnu. Trochu nakrknutá, ale stále s hysterákem nasadím sluneční brýle a odcházím do auta za Vráťou. Ten se opět zděsí, když sundavám brýle a v tu chvíli na něj nekouká jeho žena, ale velký fanoušek skupiny Kiss, který si rozmazal řasenku i po bradě. Ví, jak moc se bojím, ale neví o dopisech ani o pojistce. Pro něj jsem celé těhotenství hrdinka, jak mi s oblibou říká a já si tuhle reputaci samozřejmě nechci pokazit. Proto říkám jen to, že brečim, protože to bolelo a že porodim do středy. S hrůzou startuje auto a vydáváme se k mým rodičům na oběd. 

Stojím s mamkou v kuchyni a opět pláču. Prostě maminka... co si budeme povídat, ale když s ní máte super vztah, tak vás ukonejší i ve 28 letech. 😀 Maminka mě objímá a tím mi předává trochu ze svého klidu. 

Jsme po obědě a jdu s ní ven, kde mě v 16:20 zastihne první kontrakce. Domnívám se ale, že mě zas Rosie spíš píchla do ledviny a tak to neřeším. Naposledy v mém životě si chci dát luxusní domácí burger, který mají kousek pod námi v restauraci, ale protože mám už zas nateklé ruce, objednáváme si ho hned po příjezdu domů. 

Je 22:30 a já se rozhodnu jít do sprchy a spát. Když o půl hodiny později ulehám do postele, Vráťa ještě s mým starším bráchou mluví přes team speak a popisuje mu, co se dnes dělo. Ano, jsem jeho mladší sestřička a trpěl by za mě klidně v pekle, jen aby mě ochránil 🙂 

Usínám ale po půlnoci, protože čekám na Vráťu, až si půjde lehnout. Jako vždy je mi totiž zima na nohy a on jediný mi je dokáže zahřát. 

Díky skvělému projektu na Modrém koníkovi jsem se mohla zúčastnit projektu @konik_testuje . Tento projekt je známý tím, že testovaný projekt zašle mamince domů, aby ho otestovala, ta na to za oplátku produkt pečlivě posoudí, ochutná, vyzkouší 🙂

Tohoto projektu jsem se zúčastnila zrovna v době, kdy malé Rozince byly skoro tři měsíce a popravdě jsem neměla moc času na jídlo. Ve chvíli, kdy usnula jsem naházela věci do pračky, vyskládala a naskládala věci do myčky, někdy si stihla vypít sklenici vody a třeba vyluxovat a v tu chvíli, kdy jsem si sedla, se malá vzbudila a kolotoč s kojením, krkáním, hraním si a podobně začínal znova.

S tyčinkami Nutrimama jsem se předtím nesetkala. Věděla jsem, že něco takového existuje, ale nekoupila jsem si je, ani jsem je nevyhledávala. Ve chvíli, kdy se objevilo na koníkovi, že se hledají vhodné kandidátky na test produktu, věděla jsem, že bych se ráda zúčastnit, abych tyčinky vyzkoušela a měla něco málo doma, když jsem se nestihla najíst.

Přišly mi dvě krabičky cereálních tyčinek Nutrimama a mléčný nápoj Nutrimama s příchutí vanilky.

Nejdřív bych Vám ráda představila tyto cereální tyčinky. Tyto tyčinky  jsou tedy určeny jen pro období kojení. Výrobce uvádí, že jedna tyčinka denně zajistí 10 důležitých živin potřebných jak pro matku, tak pro dítě. Těmito živinami jsou DHA dokosahexaenová mastná kyselina ze skupiny omega-3, která přispívá k normálnímu vývoji mozku a zraku u kojeného dítěte. Tyčinka obsahuje také železo, zinek a kyselinu listovou, která přispívá ke správné funkci imunitního systému, dále pak jód, biotin a vitamín B1, který zajišťuje správný energetický metabolismus, Vitamin D k udržení normálního stavu kostí a zubů a posledními složkami jsou vitamíny B2 a B6, které snižují únavu.

První krabička byla s příchutí Brusinka a malina. Musím říct, že za mě tahle příchuť vyhrála. Nejsem moc typ, který ujíždí na čokoládě, popravdě si dám čokoládu možná jen jednou do roka a to tak dvě kostičky. Příchuť maliny je v tyčince tak osvěžující, že jsem se až divila, jak jsou tyčinky dobré. Brusinky normálně moc nemusím, ale tady byla spíš cítit ta malina, což mi vyhovovalo.