Je úterní podvečer. Sedím na balkónu a pode mnou v tělocvičně právě začíná hodina cvičení předškoláků. Děti jsou rozřazeny do skupinek a já zjišťuji, že naše Lucka nějakým záhadným způsobem přes prázdniny přišla na to, jak se skáče z odrazového můstku na švédskou bednu.
Mezi dětmi byl chlapeček. Všimla jsem si ho hned, protože měl na sobě dívčí fialové legíny. Chudák, řekla jsem si. Při každém cviku, na každém nářadí pak vypadal jako by se chtěl zabít. Chudák máma, řekla jsem si. Od půlky jako by přestal vnímat. Dělal vše možné i nemožné, jen ne to, co měl právě dělat. Chudáci ve škole, ti si s ním užijí, spratek jeden, řekla jsem si potřetí. A už jsem si v hlavě sumírovala MORALIZUJÍCÍ článek o tom, kde končí nevychovaná roztomilost a začíná pouze ta nevychovanost, a o matkách, které to nechají zajít příliš daleko.
Za pár dní jsem toho kluka potkala na hřišti, i s bráchou a mámou. Lucka si odložila na lavičku nejoblíbenějšího petšopáka a šla si po svých. Kluk se za chvíli přišoural k lavičce a začal si ježka prohlížet. Jestli chceš, půjč si to na chvíli, řekla jsem. Chlapec po mně loupl očima a beze slova odešel. Maminka přišla vzápětí. Neobtěžoval? Nechtěl to sebrat? On ježky miluje. Byla jste taky na cvičení s předškoláky, že? Snažíme se ho socializovat. Je autista. Dozvěděli jsme se to teprve před půl rokem. Já to ale tušila už dlouho. Má snahu se kamarádit, ale odmítnutí zpracovává tři dny. A nejhůř nese posměch. Za rok má jít do školy. Neumím si to představit.
Omlouvám se vám, myslela jsem, že je váš syn jen nevychovaný spratek, řekla jsem v duchu. A zastyděla jsem se. Kolikrát jsou asi mámy autistů konfrontovány okolím s tím, že neumí vychovat dítě. Pohledy ostatních, že oni tedy výchovu zvládli lépe. Úsečným větám, že by dítě potřebovalo jen pár na prdel.
Chlapeček si nakonec petšopáka půjčil. Měla jsem dobrý pocit, nejraději bych mu ho dala. Lucka přiběhla zkontrolovat, že jí bude ježek vrácen a než zase odběhla, podívala se na kluka a řekla posměšně: "Proč máš na sobě holčičí legíny? Fialová je přece holčičí barva, to nevíš?"
Omlouvám se, řekla jsem. Bylo mi trapně za Lucku i za sebe. Paní se mile usmála: "To nic. Když on tu fialovou vážně zbožňuje."
Pěkný článek k zamyšlení👍 bohužel se s podobnými předsudky setkávám čím dál častěji, nejen u dětí...Je to smutné, že společnost dokáže být v těchto věcech tak povrchní☹