NT screening

Zítra nás čekají NT screening. Právě tady nám při minulém těhu oznámili, že Matyášek má rozštěp lebky. Že se s tím nedá žít a musí ukončit jeho krátký živůtek. Tak strašně, strašně se bojím.

Vím, že pokud tohle těhu nevyjde, je konec. Už do žádného IVF nepůjdu. nechci jen pro svou sobeckou touhu nechat tady svůj otisk, nechat trpět ty malé miminečka. Už dávno jsem se rozhodla, že tohle je fakt poslední boj.

Celá rodina to prožívá se mnou. Muž je jako vždy v těhlech situacích zlatý. Hladí, líbe, tiskne za ruku jako by chtěl říct " Neboj,to bude dobré". Já se bojím, že nebude. Synek ten to prožívá celý týden. každý den se přižene ze školy a ptá se "Jak jste dopadli?" Holt chaotik po mamince. Nám jsou oběma nějaké přesné datumy vzdálené.-)) Dcerunka o tom nemluví. Ta má momentálně starost o to, jestli ji ty umělé vlasy budou ladit k těm jejim..-)

Objednali jsme se  až na 14 hodin. To budou nervy. Před tím musíme do práce. Ale zase máme rozptýlení.Ráno vyrážíme mlčky do práce. Celou cestu mě mužík drží za ruku. Bez něj bych tyhle situace nezvládla. Koukám na míhající se krajinu a prosím. Prosím Pána Boha, prosím dušičku mé milované babičky, prosím našeho Matyáška, ochraňte naši holčičku (já mám prostě od prvopočátku pocit, že tohle je holka)

V práci to uteče, ale kolem poledne už oba vystřelíme. Nemáme stání. A než projedeme Prahou, taky chvíli trvá. Hlavou mi beží myšlenky, že to jsou třeba poslední chvilky mého těhotenství. Poslední chvíle, kdy mám broučka u sebe. Pod svými křídly. Kdy mu je sladce.

V Gennetu jsme šli docela rychle na řadu. Vidím ve dveřích doktorku(stejná, která nám minule řekla ten strašný ortel). Začne se mi motat hlava a vlítnou mi slzy do očí. MUDr je příjemná. Uklidňuje mě. Ale nic nepomáhá. Vídím obrazovku, na které jsem naposledy viděla Matyáška. Mrskal sebou v bříšku a za pár minut cvak. Monitor zhasl a Matyášek byl jen nepovedený plod. Nemůžu dýchat. Strach je fakt silnější a silnější. Skoro panická hrůza. Takhle jsem se v životě bála jen, když mi Daníka porazilo auto a nevěděla jsem, co s ním bude.

Dr nám ukazuje miminko. Zkoumám každý její ton hlasu. Rozumím ji něco "jedna nožička". Vytřeštěně se po ní kouknu. Dojde mi, že říká, že je vidět jen jedna nožička. Že druhou má skrčenou přes.

Mimoušek mamásek je sice o 3 dny menší, ale v normě.Jinak vše je OK. Musím to napsat znova.VŠE JE OK. V duchu děkuji Pánu Bohu, Matyáškovi, babičce.

Zadržuji slzy štěstí. (no v téhle době mě rozbrečí  večerníček, takže mi to moc nejde). Nemůžu se ani obléknout. Muž se ještě vyptává, jestli nevadí, že je menší. No jo, všechny jeho předchozí děti byli pěkní cvalíci,ale z našeho rodu jsme zase byli malé miminka.

Doporučují nám ještě genetiku a kontrolní UZ za měsíc. Pak odběr plodovky. Podstoupím cokoliv, vytrpím cokoliv, jen aby miminko bylo v pořádku.Jak se tomuhle říká? Jooooo už vím ...MATEŘSKÁ LÁSKA !!!.-)))))

Vyjdeme ven a já se rozbrečím. Řvu jak hysterka. Franta má pro mě opět svoji bezpečnou náruč. (Co já bych bez Tebe, ty kluku zlatý, dělala?)

V autě rozesílám všem sms. Využiji toho, že je Apríl. Posílám, celé rodině "VŠE JE OK, ALE JSOU TA DVĚ!!" Máma odepisuje " No to je průser, co budete dělat!" napadne mě cynická odpověď. " zahrajeme si o ně kostky a to, co prohraje utopíme. .-))"Ale odepíši ji. "PRVNÍ ČÁST PLATÍ, DRUHÁ JE APRÍL".-)Máma mi napíše, že chudák dítě bude mít prdlou matku.Moje odpověď. "PRDLOU MATKU,ALE ZLATOU BABIČKU!" Mámu to rozbrečí.

Jediná sestra pochopí, že je apríl. A volá mi. "To byl apríl vid? Už ti koukám otrnulo." Povede se mi dostat i moje děti. Ale ze všech je slyšet ohromná úleva a štěstí. Jo holt rodina. Kde by člověk bez ní byl?

Odpol vyzvedávám Daníka z tréninku. " Můžu to říct kamarádovi?" Měli zákaz to někomu říkat. Po minulé zkušenosti s Matyáškem, jsme se všichni báli. Hned se nadšeně chlubí. "Budu mít bráchu nebo ségru!!" Jak já ho miluju. Ukapává z něj štěstí. Můj dobrý rozmar stihne využít ke svému prospěchu a pumpne mě o 400 Kč na hru.Hajzlík,ale můůůj!!

Večer půjdeme na večeři. Daník nechce. Baru si radši vybere ode mě peníze.  Tak jedeme na večeři sami s Frantou. Skončíme v naší oblíbené, kam jsme spolu chodívali randívat. Večer se až na přežrání tatínka povede.

Po návratu potkáme zrovna Baru, jak jde sama ulicí. Kámošky mají rande. A její Kuba žije v Anglii. Přijde mi smutná,ale svěřit se nechce. Je mi ji líto. Večer počkám až usne a jdu ji pohladit do postele. Zavrtí se a odstrčí mě "No promiň, mi že Tě vůbec miluju." Vzpomínám na dobu, když jsme si ji přivezli z kojeňáku. Vzpomenu si na její vůni a teplíčko. Nemohla jsem spát ani jíst. Pořád jsem chodila koukat do postýlky, jestli se mi to nezdá.Byla jsem šťastná. Stejně jako dnes.  

Vím, že náš boj ještě není vyhraný,ale dnes je mi jako bych vyhrála olympiádu.