Začal jsem sledovat, kdy lidé v autě troubí. Zkuste odhadnout z jakého důvodu troubí nejčastěji. Není to kvůli upozornění na něco důležité, ale naprosto suverénně vede důvod "podívej se, jakej seš...". Přijde mi to dost legrační, a symptomatické, raději sami sobě nebo někomu druhému něco (nejčastěji nepěkného) dokazujeme, místo abychom věci řešili.
@ruzenkas Určitě. Navíc potlačovvání a popírání pocitů je nejméně zdravá varianta. Otázka je, jak dlouho se tím bude člověk sám zabývat, jak dlouho bude nadávat a podobně, jak dlouho bude prožívat "viník" špatné pocity, jestli a jak mu
to pošramotí sebehodnocení (což určitě poučení z události nepřidá, spíš naopak), kolikrát o té historce během dne (s patřičným prožitkem) "kritik" poreferuje - tu už bilance toho, co je zdravé je sporná. Otázka je, jde to jinak? Navíc vztek a kritika není primární emocí, tou je nejspíš úlek a po něm může následovat jiná emoce - například vděk, že to dopadlo dobře nebo cokoliv jiné. Nejspíš jde o nacvičenou reakci, kterou většinově učíme už děti doma a pak ve školách: "za chyby se platí", "po provinění trest"..., ale to moc nefunguje, věznice jsou stále (od amnestie už zase) přeplněné, místo aby se vraceli viníci trestem změnění k lepšímu, v naprosté většině se vrací buď zařazení do kasty, hůře naštvaní na společnost a se sadou nových schopností a dovedností. Co se naučit si vybrat po úleku jinou reakci?
A není řešením to, že na někoho zatroubím, aby si aspoň uvědomil, že udělal chybu a příště si dal tím pádem větší pozor? Těžko budu troubit předtím, než tu chybu udělá, jako upozornění 😉