Jsem "helikoptérový" rodič? Přehnaný strach rodičů brzdí děti ve vývoji
"Když naše dcera začala lézt po bytě, můj manžel se začal velmi strachovat. Barvitě popisoval situace, kdy by mohla kam spadnout. Když se učila chodit a padat, vymýšlel různé způsoby, jak zabraňovat odřeným kolenům. Když spadla, analyzoval, proč se tak stalo i celý večer." Helicopter parenting je pojem, který se v anglicky mluvících zemí používá poměrně běžně a vychází z vizualizace rodičů, kteří nad svými dětmi neustále lítají a dohlíží na ně jako z helikoptéry – u nás je trefnější a používaný výraz "stíhačka".
Název byl použit lékařem v šedesátých letech jako diagnostika těchto rodičů, jejichž děti si později v dospělosti stěžovaly na to, jak těžká pro ně přehnaná péče a kontrola nad jejich životem byla.
Rodiče – helikoptéry se snaží mít veškeré kroky svých dětí plně pod kontrolou. Od jejich narození veškerou péči o dítě, jeho volný čas, stravu a všeobecné pohodlí podrobuje přísným kontrolám a analýzám. Touha po dokonalosti se odráží ve všech sférách života dítěte, často bývá spjata také s přísným dohledem na jeho bezpečnost, kdy hlavně v prvních měsících života nesmí dítě odcházet na dva kroky z dohledu. Když se učí chodit, je vybaveno různými bezpečnostními prvky včetně poměrně běžně se prodávajících helmiček, nesmí pozřít nic, co není v tabulce pro jeho věkovou kategorii.
V pozdějším věku dítěte takoví rodiče často promítají své ambice do jeho života, pečlivě mu vybírají kolektiv, zájmové kroužky, podporují ho v perfektních výkonech ve škole i mezi přáteli. Velmi často stojí opodál a monitorují situaci. V období dospívání, kdy je samostatnost dítěte vyloženě nutná, se obvykle objeví první a velmi třeskutý konflikt mezi kontrolovaným dítětem a jeho úzkostlivými rodiči. Jejich výchovná metoda se stala jejich životním stylem a měřítkem úspěchu, který náhle končí a piplané a hýčkané dítě jim po tolika letech snahy, plánování a opečovávání dává najevo, že veškerá jejich snaha o kontrolu nad každým krokem a rozhodováním vyšla v niveč.
Jakými budeme rodiči?
Když čekáme naše první dítě, jen těžko si dovedeme představit, jací budeme rodiče, i když si to velmi často představujeme a plánujeme. Realita je často jiná, ženy i muže často změní porodní zkušenost a setkání se svým malým potomkem. Program ultrarodičovské péče se může spustit i párům, které to neočekávaly.
Hlavní příčinou bývá přehnaný strach, kdy rodič ve všech běžných situacích vidí možnost pádu, únosu, zranění, ztracení se. On tomu nebude moci zachránit, což si může pojistit jedině neustálým dohledem nad jeho kroky, ať už se jedná o batolecí průzkum nebo školákovu cestu do školy.
Velký nárůst informovanosti, dlouhé televizní zprávy, které v přehnaných reportáží krmí diváky nepřeberným množstvím zločinů a násilí, televizní seriály a filmy, vyprávění ostatních rodičů, jak jejich dítě utrpělo úraz - to vše vede starostlivé rodiče k přehnané reakci na vlastní strach, kterému čelí kontrolou veškerého dění.
Ambiciózní matka
Za úzkostlivým výběrem koníčků, různých druhů kroužků, pitváním každého rozhodnutí dítěte obvykle stojí nesplněná ambice rodiče. Ten je zklamaný z vlastního selhání a to promítá do života svého potomka.
Tento jev popisuje i zkušená učitelka v soukromé mateřské školce na Praze 6 : "Často vidíme děti pachtící se z angličtiny na fotbal, které ještě hrají na hudební nástroj a ovládají přežití v přírodě. Pokud ale zůstanou v herně samy, neumí si spontánně hrát. Vyžadují organizaci času na hraní, na jídlo a na spaní a z jakéhokoli vybočení jsou nervózní, nebo naopak trpí takovou únavou a nesoustředěností, že v každé volné chvíli usínají. Bývají často nemocné, jelikož to je pro ně podvědomá možnost, jak odpočívat.“
Dalším důsledkem může být to, že si opečovávané dítě, až se ocitne o samotě či bude ve věku, kdy je samostatnost samozřejmostí, nebude si umět poradit s běžnými situacemi.
Určitě takového rodiče znáte a víte, že se nacházejí ve skupinách. Strach se totiž šíří poměrně snadno a jedna maminka-stíhačka ve skupině kamarádek, které mají podobně staré děti, nahlodá svými obavami další.
Stíhací rodič má rád precizně odvedenou práci. Výjimkou nejsou rodiče, které plní školní povinnosti za dítě, aby docílili jeho dokonalosti a navíc se vyhnuli stresu, že dítě v úkolu selže a nebude nejlepší. Rodičovství je dnes životní styl, výzva. Pro mnoho matek i otců je to disciplína, kterou touží dokonale zvládat, ovládat a cítit, že výsledek jejich práce je perfektní a odráží jejich úsilí. Helikoptérství je přirozený důsledek životní úrovně, který ovšem našim dětem přinese do budoucího života pouze potíže.
Nepřeháníte to?
Pokud se v textu poznáváte v jakékoli míře a nelíbí se vám to, pracujte na sobě. Pracujte hlavně se strachem, který ve vás určité aktivity dítěte vyvolávají. Strach je velmi negativní emoce, která vám ublíží i fyzicky, ovládá vaše rozhodování, bolí vás z něj břicho, svazuje vás.
Myslete na to, že dříve nebo později musíte dítě pustit ze svého vlivu. Volnost je přirozená součást jeho života, že svoboda musí být součást růstu. Ovšem jako každá životní etapa i rodičovství má svůj vývoj a každý si musí na svou cestu dokráčet sám.
Strach a jeho důsledek
"Když naše dcera začala lézt po bytě, můj manžel se začal velmi strachovat. Barvitě popisoval situace, kdy by mohla kam spadnout. Když se učila chodit a padat, vymýšlel různé způsoby, jak zabraňovat odřeným kolenům. Když spadla, analyzoval, proč se tak stalo i celý večer. Při každém výletu dopředu vyhodnocoval potencionální hrozby, zakazoval mi, abych s dcerou chodila přes silnici. Plánoval, kam bude chodit do školky a do školy a čím se bude živit, aby se setkávala jen s normálními lidmi a byla v bezpečí před všemi hrůzami světa.
Já jsem, ačkoli jsem to před narozením dcery od sebe vůbec neočekávala, na zcela opačné straně barikády. Z vlastní životní zkušenosti dávám dceři možnost, pokud tedy nejde o kličkování mezi auty a podobné extrémní situace, aby si vše, co se jí líbí, vyzkoušela.
Bohužel vznikl mezi námi s mužem konflikt. Když je dcera se mnou, hraje si většinu dne sama a já opodál pracuji, nechávám ji samotnou i na zahradě. Když na ní vidím z okna, může sama chodit po schodech a protože se mi tak zdá spokojená, nechávám veškerý výběr aktivit včetně času a způsobu jídla a hraní na ní. Můj muž jí je na druhou stranu neustále při ruce a nenechá jí chvíli být, podbízí ji, jak si má hrát. Což jí samo o sobě nevadí, ale vede k hádkám mezi námi a k jejímu neklidu.
Vše vyústilo v to, že manžel začal mít zdravotní potíže s trávením, nemohl spát, byl velmi unavený a nesoustředěný a začal mít záchvaty paniky, které ho jedné noci dovedly až na pohotovost, protože si myslel, že má infarkt. Naštěstí narazil na lékaře, který ho analyzoval a pomohl postrčit k tomu, aby hledal příčinu své úzkosti v životní situaci, ve které se zrovna nachází. Postupem času se tak dokázal svého strachu zbavit a je mu dobře. Pomalu pracuje na tom, aby dal dceři víc prostoru a připravoval se na to, že její potřeba organizace z jeho strany bude čím dál menší. Já zase pracuji na tom, abych vypozorovala, kdy je dobré, abych se na jejím volném čase více podílela a asistovala jí u jejího hraní či rozhodla o tom, že bude po mém."
Nechme děti, ať nás také učí!
Rodičovství je disciplína, která je pro nás velmi důležitá a je logické, že ji chceme zvládnout co nejlépe. Jedno australské moudro praví: Jsou dva dary, které můžete svým dětem dát - jedno jsou kořeny a druhé jsou křídla.
Zdroj informací:
Doporučujeme
Nechavam i tomu nasemu postizenemu synovi volnost . . . Ano kontroluji aby nekde nezustala chemie, leky. . . ostre veci. . . Jedine kde je bezpecnostni pojistka je skrin s leky. . . Kolikrat zjistim, ze ma oderku/modrinu. . . Hm nevidela jsem to, takze nerval na lesy. . . Horsi mam boj s tchyni, ta furt by Lukyho vodila za rucicku i ze schodu, ktere uz zvlada konecne sam. No a nas ctyrmesicni Jara aby byl u nich na gauci, protoze je zima, hrozny koberec. . . Hm sorry, Jara se zacal otacet a ja mu hodlam doprat svobodu pohybu. . . Doma oblizuje vinylovou podlahu, tak proc by u tchanu nemohl koberec ci lino. . . A to bych rekla, ze tchyne uklizi tak 3x vice jak ja. 😂
já jsem taková matka a hodně mě to trápí, všechno plyne ze strachu, ovšem jak se ho zbavit, nevím... Začalo to komplikovaným těhotenstvím s vzácnou patologii, kdy mě doktoři strašili, že malý muže umřít, měla jsem velký strach, často se mi zdály děsivé sny. Díky Bohu to dopadlo dobře a malý se narodil, nedošlo k špatnému scénáři, myslela jsem si, že ted ten strach odejde a můžu svobodně dýchat, jen že v porodnici mi řekli, že má malý srostlé lebeční švy a půjdeme s ním ve 3 směsicích na operaci lebky. Zas začal strach, pak dlouhých 3,8 měsíců, operace... To všechno ve mě zanechalo jizvu, neventilovala jsem to napětí. říkala jsem si, že musím být silná a není důvod proč to dramatizovat a pak to došlo k tomu, že jsem se budila s pocitem, že malému něco je a za noc jsem ho mohla 10x kontrolovat, jestli dýchá, pak jsem měla 2x panickou ataku.... Zkoušela jsem pracovat s psychologem, ale kvůli financím jsem nemohla pokračovat, pozitivní plody to mělo, ale stejně jsem pořád úzkostlivá matka. Syn má rok a půl, jsem pořád na blízku, vždycky ho jistím, aby nespadl, když spadne a bouchne se, pláču s nim, vím, že je to přirozené a patří to k vývoji, že to tak má být, ale prožívám to takhle přehnaně... bojím se, aby mu nezaskočilo jídlo, aby ho neštípla včela, mám hrůzu z klíšťat... je toho hodně, těch strachu, ovšem musím se toho zbavovat, nechci mu ublížit, miluji ho nade vše
Ten začátek článku mě rozesmál nahlas.😂😂😂 Přesně tahle vyšiluje i můj chlap. Naštěstí jen občas. "Co když se v kuchyni praští hlavou o ten radiátor a rozbije si hlavu? Podívej se, jak se o ten práh zvedá, jednou to přeleze, spadne a rozbije si nos. Ty mu chceš dát rýži? Vždyť se tím může zadusit!" A nejhorší jsou "nemoci", kdy začne vyšilovat kvůli každému pupínku, odřenině, nebo když se mu nedávno zdálo, že "malému strašně divně lupe v ruce když ji zvedá - no podívej se, cítíš to?!!" Pak do mě hučí alespoň jednou denně "kdy jdeš k doktorovi? - Tak s tím k doktorovi zajdi a zeptej se ho co to je a co s tím MÁŠ dělat. - A zeptáš se doktora na to? - Zítra jdete k doktorovi? Tak se nezapomeň na to zeptat." ... atp. atd. Dvakrát jsem podlehla (pokaždé u jiného doktora).... a dvakrát jsem samozřejmě byla v jejich očích hysterická prvomatka, která vyšiluje kvůli kravinám. Takže teď tyhle jeho nářky pouštím jedním uchem tam a druhým ven. 😀 Zajímavé, že když si ale mladý pán skřípnul prsty do zásuvky, zatímco byl pod ostřížím dohledem tatínka, tento ani nehlesnul a jen hbitě ošetřil bebí aniž by měl potřebu tuto událost dále podrobovat týdennímu rozboru příčin a následků. 😅
Začni psát komentář...
Já bych asi byla stíhačka, kdybych se nehlídala 🙂 Mám o děti hrozný strach - hlavně když jedou třeba na školu v přírodě, mám hrůzu z nehody autobusu. Ale kolikrát se raději otočím zády, sednu si na ruce, pusu zaměstnám žvýkačkou a svůj strach neventiluji před dětmi. Vím, že si musí "natlouct nos", aby oba věděli, že se to může stát, že si musí věci vyzkoušet sami i za cenu neúspěchu a že je musíme nechat "jen tak", aby se uměli zabavit. Ale občas je to náročné 🙂