Když se malý návštěvník otočí na patě: Jak se vyrovnat s potratem?

V životě nesvítí pouze sluníčko a není všechno s duhou a jednorožci, do puntíku naplánované, růžové a veselé. Dokonce ani těhotenství vždy neprobíhá ideálně. Občas se to zastaví již u počůraného testu nebo při obrazovce ultrazvuku. Mělo tam být bijící srdíčko.

Někdy na ultrazvuku ani nic není, pouze prázdná dutina a děložní sliznice. Nebo se díváte na monitor, vidíte jasné obrysy svého dítěte, které se bohužel nehýbe. Namlouváte si - ale sama tomu nevěříte - snad se ten gynekolog s několikaletou praxí naprosto mýlí, je unavený, slepý, neví, kam se má dívat. Možná podvědomě cítíte, že se něco děje jinak, nějak špatně. Možná ale ne a bude to pro vás nepříjemné překvapení.

Asi se trochu zlobíte na lékaře, že nepláče s vámi, nebo podle vás nedostatečně citlivě oznamuje, že žádná radost se nekoná.

Pro něj to je jen statistika, prý jedna z pěti žen. V prvním trimestru dvě písmena, dvě jednoduchá slova - MA - missed abortion, zamlčený potrat. Vždyť na co slzy, když za pár týdnů nebo měsíců ji tu mám zase a znova těhotnou. Není potřeba z toho dělat vědu.

V pozdějších stadiích těhotenství je to už o dost těžší. Ze zkušenosti víme, že jakkoli citlivé bude oznámení a následná péče ze strany zdravotníků, nic nezmírní prvotní šok a negativní pocity z celé situace. O to je všechno horší, pokud šlo o první dítě a doma vás nečeká žádné jiné rozptýlení.

Pouze vy a vaše mysl

A tak vám zbývá už jen přežít pocit prázdna, zklamání a nekonečné otázky: Vyjde to příště? Bude vůbec nějaké příště? Jsem dost dobrá? Nemocná? Co když další dítě prostě nebude? Pokud náhodou otěhotním, bude zdravé? Co když nebude zdravé? Měla jsem něco udělat? Neměla jsem něco udělat? Čím jsem si to zasloužila? Proč já?

Vše za přítomnosti zvláštního radaru na těhotné ženy: "Všechny těhotné ženy světa se spikly proti mně, vykročily do ulic a vytasily svá velká břicha!"

Přesně tehdy, když jako Oslík z Medvídka Pú kráčíte po chodníku s tím svým dešťovým obláčkem nad hlavou. Nechcete přemýšlet nad neštěstím, které vás postihlo. "Proč jsou tam ty záludné těhotné ženy? A rozkošně pobíhající děti, proč jsou tak hlučné? Asi aby mi připomněly, jak jsem já nemožná?"

Pokud náhodou máte v blízkém okolí jinou těhotnou ženu, nejlépe s přibližně stejným termínem porodu, jaký jste vy původně měla, dobrodružná cesta plná závisti, otázek a sebetrýzněním začíná. Ta nešťastnice si může postěžovat na nevolnosti - co byste vy dala za to, aby vám bylo špatně od žaludku. Figuře by také prospělo nechutenství. Může si postěžovat na hraniční výsledky AFP testů v 16. týdnu těhotenství. I na to, že tak trochu chtěla chlapečka a čeká holčičku - prý život k ní není vůbec fér. Může vyjádřit strach z porodu a povzdechnout si, že ona vlastně ani tak moc neplánovala mít další dítě. A nějakou náhodou se zadařilo.

"Tak ona může mít a já ne? V čem jsem horší?" Dokonce může i taktně mlčet, aby vám neublížila. Pozornému oku však neunikne mimovolní pohlazení rostoucího bříška nebo něžnou promluvu k nenarozenému miminku. Vás zatím bude užírat smutek prokládaný neštěstím z vlastní neschopnosti počít a donosit dítě a částečně tím zahojit ránu. K tomu všemu přibude značně nepříjemný, sebeobviňující pocit, protože zjistíte, že závidíte: "Vždyť já se chci těšit s ní na malé, nevinné dítě, opravdu chci. A ono to nejde. Jsem nepřejícná? Co jsem to za člověka? Ona za nic nemůže. Ani její dítě. Tak co se děje? "

Někdo chce a nemá, jiný nechce a má, nebo se toho vzdá

Změníte se na lidského jestřába, co číhá. Víte, která žena z okolí je těhotná a čí dítě se už narodilo. Zjistíte, že jsou i takové, co se dobrovolně vzdaly svých potomků a nechaly "přerušit" své těhotenství. Pátráte po tom, zda byly jejich důvody dostatečné a nechápete, jak to mohly udělat.

Vy tu nejste pro to, abyste soudila. Nevíte. Nevidíte jim do kuchyně, nechodíte v jejich botách. Je to velmi smutné - každý zničený život, zejména takto nepřirozeně - ale není na místě posuzovat ženy a jejich rozhodnutí. Raději na ně myslete v dobrém. Ztraceným dětem je už snad dobře, snad tam někde za duhovým mostem čekají na své mámy, aby je mohly obejmout.

Najednou se vynoří ženy, které přiznají, že také prošly podobnou ztrátou, jen dosud o tom nemluvily veřejně. Je to velmi citlivé a bolestivé téma. Vám však svitne světlo v tunelu. Takový malý paprsek. Nejste v tom sama. Jsou i další lidé, kteří vám rozumějí. Kteří chápou ztrátu. Ženy. Matky andělíčků. Je jedno, jak byly staré. Už jsou matky.

Každé dítě má svého otce

Nezapomínejte, že naši partneři také přišli o své děti. Truchlí, ale jinak než ženy. Mužsky. Pro ně je dítě v době těhotenství ještě prudce virtuální, zvláště když to není vidět na nastávající mamince. Necítí to, co my ženy. Nevědí. Ale to neznamená, že jim není líto ztráty.

Dejte si pozor, abyste nezůstali každý sám se svými negativními emocemi v jiném pokoji. Abyste neztratili i sebe navzájem. A nedívali na partnera jako na toho bezcitného, jehož předčasná ztráta dítěte netrápí. A nevytvořila jste si tak pomyslnou neprůstřelnou zeď nejen před světem, ale i před manželem.

Zkuste najít ve svém vztahu místo pro společné smutnění za ztracenými dětmi. Hledejte radost i v jiných věcech, které přináší život. Děti jsou pouze jedna součást partnerství. Ne jeho smyslem. Jsou dočasnými návštěvníky, kteří přinesou světlo. Když nadejde čas, je dobré je pustit svou cestou. Nemáme nad tím kontrolu, nevíme, kdy to nastane. Někdy se otočí na patě ještě dříve, než vstoupí do domu nebo krátce po vstupu. Asi to má nějaký důvod. Snad se ho jednou dozvíme. A možná taky ne.

Akční plán: Těhotenství

Častokrát pomůže otěhotnět znovu. Strach z opakování zůstane, bolest nezmizí. Ale přijde tak potřebná naděje.

Názory kdy otěhotnět se různí. Jeden lékař vám řekne vydržet tolik, kolik trvalo neúspěšné těhotenství. Jiný, že je dobré začít se snažit jakmile tělo najede do běžného režimu. Záleží na zdravotním stavu a na tom, jak se cítíte. Někomu pomůže zjistit příčinu potratu - v případě opakovaných potratů. Často se však nedozvíte nic. Prostě náhoda.

Pozor na bludný kruh - tak chci otěhotnět, že to nejde. Čím víc to nejde, tím více znervózním. Čím víc jsem nervózní, tím více se vzdaluje možnosti otěhotnět. A ještě si i hroutím všechno ostatní v životě mým zaměřením se na jednu věc.

Nejeden pár s úsměvem vzpomíná na šílenou honbu za dítětem. Ta je často po předčasné ztrátě dítěte vygradovaná do řádných turbulencí. Tři týdny má váš chudáček doma odpočinek, možná až příliš dlouhý, žena o něj ani nezakopne. Vše je přesně rozpočítané, aby se na jeden týden změnila na nymfomanskou Xantypu, před kterou se raději přetvařuje, že spí. Jen aby nemusel jít do mise "rychle zplodit dítě!"

Tabulky, teploměry, ovulační testy, hormony, léky, nervozita, kyselinu listovou už nenávidíte. Proč nesnědl ty skvělá dýňová semínka plná zinku k večeři? Copak neví, že to pomáhá spermiím? Jak mohl zapomenout koupit vitamínové doplňky?! A vůbec, kde tolik trčí? Můj manžel snad nechce dítě, když nespěchá domů ?! Vždyť aplikace jasně ukázala zelenou květinku! Už tu měl být! Svlečený. V pozoru. Vlastně to už i během polední přestávky! Rovnou půl dne dovolené si měl vzít, ať to je na jistotu! A já si pak nechám nohy nahoru. Na stěnu, aby ani kapka nevyšla nazmar. Teď to už vyjde. Musí!

Pokud náhodou nějaký Jonáš vypočítal magický čas na 2:38 ráno - proč ten manžel -budižkničemu, spí? Měl mít nastavený budík! Nebo raději neměl jít ani spát! Aby nepromeškal početí svého dítěte. Vzbudím ho 2:15 nebo stačí až 2:30? Kolik trvá, dokud se jeden muž nakopne do řádného výkonu a neusne ještě předtím? Je potřeba být vždy připraven. Mise plození dítěte zahájena. Ulejváky nechceme!

Jen se pak nedivte, když zůstane častěji v práci i po pracovní době. Nebo rychle usne ještě předtím, než ho stihnete svléknout. Nikdo nemá rád nahánění se a znásilňování.

Pokud jste došla do takového extrému, zastavte se. Muži truchlí také. Také to chtějí mít za sebou a vidět vás znovu se radovat. Jsou v tom s vámi, nezapomínejte. Muži jsou úžasní. Když toužíte po dítěti, jsou schopni vám toto všechno trpět a nechat se zatáhnout do vašeho soukromého cvičení. Dobrovolně se nechat komandovat od pološílené ženy. A i nadále ji milovat. Odměňte je.

Udělejte si hezký společný víkend. Jeďte někam na výlet, do lázní, podívejte se do zoo, ochutnejte noky, vykoupejte se do zbláznění v aquaparku, zanadávejte si na zimu, hlavně dělejte něco jiného než utápět se v žalu. Život přináší tolik krásných věcí. Byla by škoda o ně přijít. Možná si odtud přivezete nečekaný dárek.

Trpělivě, s láskou

Připravte se na to, že zažijete různé reakce na vaši osobní tragédii. Lidi, kteří se snaží být nápomocní, se rozdělují do čtyř typologických skupin:

1. Debatéři

Ti, kteří chtějí mluvit o vašem neštěstí a chtějí, abyste o tom vyprávěla - toto moc nefunguje. Můžete být otevřený člověk, bez zábran mluvit o svých pocitech. Ale jsou věci, o kterých debatujete pouze s úzkým okruhem lidí, případně jen v určité chvíli. Takovou chvíli je velmi těžké vystihnout - i náladu, i sestavu osob. Ale vyprávět a definovat své pocity vám pomůže. Hlavně si najít ty správné posluchače. Dá se to například při dobrém vínku. Jen opatrně s těmi pohárky, aby se to nezměnilo na slzavé údolí, které ještě nikomu nepomohlo.

2. Zamlouvači

Vyprávějí o nepodstatných věcech, které nikoho nezajímají. Ani samotné přednášející. V žádném případě nepromluví o potratu, dětech, těhotenství a podobně. Pokud náhodou zabrousí do tématu, okamžitě mění směr komunikace. Pojem "aby řeč nestála" máte v přímém přenosu. Proč to dělají? Snad ve snaze rozptýlit truchlící člověka, aby přišel na jiné myšlenky. Jinak to neumí. Možná se i bojí. Lidé z této skupiny jsou užiteční například na takové vyběhnutí si ven, na provětrání hlavy. V podobně obtížných situacích je náročné vystihnout správný čas. Pomozte jim, nezůstávejte samy se svým žalem, zavolejte jim a řekněte, že chcete jít někam s nimi ven. Trochu změnit ovzduší.

3. Chlácholiči

Ti, kteří zlehčují situaci. Řeknou vám, že můžete být rádi, že se nestalo ještě něco horšího, neboť existují i mnohem horší věci na světě. V případě ztráty dítěte, že určitě přijde další a opět svitne naděje na úspěšné ukončení těhotenství. Že není radno klesat na duchu, třeba se povznést nad problém a žít dál, neutápět se. Rádi řeknou oblíbené, stokrát slyšené, pravdivé: "Nesmíš na to tolik myslet a upínat se na nové dítě. Dítě přijde, když bude na něj správný čas." A vy na nich díváte s hněvem, trochu nechápavě: "Jakože kdy může být ještě správnější čas?"

Tato skupina lidí má z dlouhodobého hlediska asi největší pravdu. Ale v té chvíli vám mohou přijít jako necitliví. Máte pocit, že vám absolutně nerozumí. Vždyť vy nechcete být znovu těhotná, vy chcete být JEŠTĚ těhotná. Vy nechcete další dítě, vy chcete TO dítě.

4. Vyhýbači

Typ lidí nenápomocných. Ti, kteří se vyhýbají obloukem zraněné osobě a odvracejí zrak. Neboť nevědí co říct, jak se chovat. Sice většinou nikdo neví, co říct a jak utěšit, tato skupina lidí je specifická útěkem a tváření se, že se nic nestalo. Ne, že by je to netrápilo, nebo to s nimi nijak nepohnulo. Jen prostě neví, jak reagovat, aby situaci ještě více nezhoršili. Rozdíl mezi lidmi z této skupiny a z té předchozí je, že zamlouvači alespoň fyzicky zůstanou ve vaší přítomnosti. Setkání s prototypem vyhýbacího člověka může vypadat asi takto:

"Ahoj, dlouho jsem tě neviděl. Co máš nového?"

"Nic. Přišli jsme o dítě."

"Aha ... hmmm ... to mi je líto ... tak já už musím jít, ozvu se ..."

Nemějte obavy, nikdo se neozve.

Všechny skupiny vás budou štvát. Bude vás rozčilovat pokud něco řeknou, budou vás rozčilovat i když nic neřeknou. Vlastně vás bude štvát všechno. Lidé, děti, těhotenství, zvířata, počasí, společensko-politická situace ve světě. Všechno. Možná ani sama nevíte, zda je lepší pokud vám někdo něco říká nebo je raději potichu.

Možná by postačilo, kdyby k vám někdo pouze přišel a jednoduše tam byl. Poslouchal, seděl v tichém porozumění. Přiznal, že mu je to líto a neví jak by vás utěšil. Poplakal si s vámi. Nabídl možnost zavolat kdykoliv kvůli čemukoliv. Nabídl pomoc. Dal by vám najevo, že nejste samy, že se máte o koho opřít. Že někomu na vás záleží. Možná by se s vámi pomodlil za ztraceného člověka, za nalezení vnitřní rovnováhy a smíření se se situací.

Aby jen duhoví jednorožci dupali kopýtky v domě

V určité chvíli přijdete do bodu, když vás to omrzí - žárlit, plakat, obviňovat, zlobit se. Zjistíte, že vše je ve vaší hlavě a nikdo se za vás nevypořádá s vaším smutkem. Musíte si tím projít sama. Pouze na vás závisí, nakolik se necháte pohltit a jakou dobu potrvá, než získáte nadhled. A začnete vnímat i jiná drobná světýlka, i když jste o to největší přišla.

Nepřestane to bolet, ale naučíte se žít se svými křivdami a bolestmi, čímž získáte nový pohled na svět. Najdete v sobě opět radost ze života a ze všedních věcí. Protože vůbec nejsou všední. Život je úžasný, plný světla. Většího, menšího. Přináší nám dary, které si nemůžeme vynutit. Můžeme v ně pouze doufat. A přijmout je s pokorou.

Po každé bouřce vyjde slunce a na obloze spatříte duhu. Ne nadarmo se říká dětem, které přišly po těch ztracených, že jsou duhové. Jinak, ony nejsou opravdu ztraceny. Jen šly jinam a tam na nás čekají. Trpělivě, s láskou. Neničme jejich památku tím, že ztratíme ještě kus sebe v žalu za nimi.

A mluvme o potratu. Pomůžeme mnohým, kteří nedokážou o tom mluvit. Možná právě jim přineseme jedno malé světélko do tunelu.

Přeji vám, abyste žila pod duhou se svými malými růžovými jednorožci a aby již brzy mohly vaše ruce také pózovat se srdíčky na bříšku. Neboť to je prostě povinná jízda devadesátých procent těhotných žen a oblíbené klišé všech fotografů - profi i amatérských!

Autorka: lubicahorvathova