Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek napsat, protože s tím vlastně jdu takzvaně s kůží na trh, ale pak jsem si řekla, že tím třeba někomu, kdo bude v podobné situaci můžu "pomoct"

Vždycky jsem byla optimista a na všem jsem hledala to hezké. I přesto že nám ve 13 tt hrozili postiženým dítětem, věřila jsem, že všechno bude v pořádku (naštěstí vážně bylo).

Čím víc se blížil konec těhotenství, tím víc jsem se na porod těšila, věřila jsem, že to bude v pořádku, že budu mít max za 6 hodin odrozeno (ha ha!) a že hned po porodu budu fit a všechno bude krásné.

Porod trval 12 hodin s tím, že hodinu jsem tlačila. Nevyhla jsem se nástřihu a navíc mi rupla poševní sliznice na obou stranách. Šití bylo brutální a bolest ještě brutálnější.Vrchol mé pohybové aktivity bylo dojít si na záchod. Když jsem musela vyjít tři patra k nám do bytu, brečela jsem bolestí. Nedokázala jsem sedět, chodit ani stát...jen ležet. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe a do toho jsem měla miminko.

Manžel chodil do práce sice jen na půl směny, ale i to bylo na mě moc. Malá byla navíc hodně plačtivá  a já nevěděla co s ní. Jediné co fungovalo bylo chození nebo procházka s kočárem...ani jedno jsem s těmi bolestmi nezvládala.

Další etapou bylo kojení. Těsně po návratu z porodnice se mi na prsou udělaly obrovské ragády a s nimi začaly bolesti. Pak přišel na řadu zánět -horečky, halucinace, zimnice. K tomu se přidala kvasinka. V nemocnici mě akorát odkázaly na laktační poradkyni - kojit s kloboučky, změna polohy, potírat genciánkou, mazat, větrat, kojit z toho méně poraněného prsa a odstříkávat. Jenže jak to udělat se řvoucím dítětem, které vyžaduje vaší 100% pozornost a chce se stále chovat? Zánět odezněl, kvasinka nikoli. Ragády se zvětšovaly. U každého kojení jsem trpěla jak pes a malá, jak na potvoru, chtěla být u prsa nonstop. Bolesti začaly být celodenní. 24 hodin denně bolest, jako když vám někdo do prsou řeže nožem.

Čím dál častěji se u svých klietů i maminek zde setkávám s tím, že si nevěří, a proto jsem se rozhodla sepsat tento článek. I kdyby měl pomoc jen jedinému člověku, stojí to za to

🙂

Naše sebevědomí, čili vědomí sama sebe, to jak si sám sebe výžíme, se vyvíjí od dětství. Když jsme malí, nedokážeme o sobě v tomto směru moc uvažovat, nedokážeme sami sobě zvednout sebevědomí. To dělají rodiče (prarodiče, autority ve škole) a my se k nim zoufale upínáme. Chceme být pochváleni, protože nám to dělá dobře a když jsme chváleni, vytváříme si jakýsi základ našeho sebevědomí do budoucna.

Bohužel většina dětí chválena není a z těchto dětí pak vyrůstají dospělí, kteří se nelíbí sami sobě, nemají se rádi, tvrdí, že v tomhle nemohou uspět, že nic neumí. Jejich sebevědomí je prostě na bodě mrazu.

Jak jste na tom vy? Milujete se? Vážíte si sami sebe? Jste na sebe hrdí? Já ano...Občas se mám tak ráda, že bych si dala pusu. A vy si jí koneckonců dejte taky. Teď hned! 🙂

Ale je pravda, že tomu nebylo vždycky tak. I přesto, že mamka se snažila mě chválit, táta to nedělal nikdy a právě od něj mi to strašně scházelo a vyčítala jsem mu to. Moje první láska mi taky nepřidala...Chlapec mě psychicky omezoval, schazoval, zakazoval mi nosit sukně a trička s výstřihem...Když tento vztah skončil měla sem sebevědomí na nule. Ale rozhodla jsem se s tím něco udělat a změnit to🙂