Až někdy příště půjdete venku a uvidíte mámu, či tátu, jak se sanaží uklidnit své hystericky řvoucí dítě, moc Vás prosím - myslete si o tom svoje, ale nechte je a jděte dál. Svoji pozornost a pomoc zaměřte jiným směrem a neodvracejte oči od situací, kdy je vaše pomoc žádoucí a nutná.
Abych objasnila význam svého prvnéího odstavce, dovolte mi, popsat Vám dve situace.
Situace č. 1
Jeli jsme s manželem (a dcerou spící v sedačce nakoupit). Když jsme míjeli zastávku MHD, všimla jsem si, že vedle lavičky leží žena. Řekla jsem to manželovi, ten o zastávku dál zastavil (jinde to nešlo) a já jsem šla zpátky na zastávku. Za tu dobu si jí nikdo "nevsiml" (podotýkám, že to bylo u velmi rušné silnice - výpadovka na dálnici). Přišla jsem k ní, zjistila, co se děje a zavolala pomoc. Za tu dobu, co jsem čekala projelo nepočítaně aut, dva autobusy MHD - z oken čuměli všichni, celkem se zeptali 3 muži jestli můžou nějak pomoct. Chvíli před příjezdem policie zastavil osobák a z něj vystoupil muž (hasič) a ptal se co se děje a jak může pomoct. Policajti se divili, že tam celou dobu čekám - mě by přišlo zvláštní tam nepočkat ... (Mimochodem, paní byla společensky znavena, ale to je vlastně úplně nepodstatný).
Vrátila jsem se do auta a bylo mi z toho vážně smutno - z lhostejnosti lidí. Já osobně bych nedokázala žít s vědomím, že možná někdo umřel na zastávce kvůli mé lhostejnosti - z auta fakt nepoznám, jestli pil, má infarkt, nebo se mu "jen" zamotala hlava.
Tohle je ta chvíle, kdy si myslím, že by lidé měli otevřít oči, všímat si, ptát se a řešit situaci a ne před ní obrátit hlavu.
Situace č. 2
Šli jsme na zmrzlinu. Po cestě se stalo pár věcí, proč jsme na ni nakonec nešli a otočili jsme se domů (důvody vypisovat nebudu, to není zas tak důležité). Nicméně, malá křičela, že chce zmrzlinu, manžel ji nesl v náručí a já šla kousek za nimi a vezla kočárek s panenkou.
Za chvíli šla okolo paní a začala malou "uklidňovat". Stylem, proč křičí, že pljde s ní a podobný kecy. To jsem nevydržela já a říkám - "Mohla byste to dítě nechat být? To mám nejraději, když někdo uklidňuje cizí dítě, který řve zmrzlinku s kornoutem v ruce." Paní už nic neřekla a odkráčela pryč. Malá dál řvala manželovi v náručí (uklidňování cizím člověkem opravdu nezafungovalo). V tom jde okolo jiná paní a hned na malou "Ty půjdeš asi se mnou, co...?". V tu chvíli jsem (pravda, poněkud ostřeji) řekla: "Ne, nepůjde!" (muž stihl řict jen "NE"). Paní se koukla poněkud ukřivděně a šla dál.
To je ta situace, do které by cicí člověk neměl zasahovat. Obzvláště ne tak, že dítěti řekne, že půjde s ním. Nevím, jak vy, ale já svoji dceru s nikým cizím nikam pouštět nehodlám. Hlavně mi přijde zvláštní, že tohle připadá lidem normální - řikat dítěti, které pláče, vidí mě prvně v životě, že někam půjde se mnou. A pak se všichni budou divit, až příště v novinách, nebo televizi poběží aféra - Ztratilo se dítě, s někým odešlo.
Ještě jednou Vás všechny prosím - všímejte si situací, které to potřebují. Ty ostatní nechte být - oni si to maminky a tatínkové se svými rarášky vyřeší sami. 🙂


Jako kdyby jste mi mluvila z duše!!!! Naprosto souhlasím a někteří lidé by měli nejdříve přemýšlet a pak jednat 🙂)