Když jsem ležela na JIPu a přinesli mi ukázat mou dceru....
člověk si tento moment představuje celé těhotenství, jak poprvé uvidí své miminko. Já si představovala jak bude vypadat, jak ji budu hned milovat, jak z ní budu poprděná, vždyť to je to moje miminko, co jsem nosila v břiše a konečně ji uvidim.
... přinesli mi ukázat mou dceru.... a ahoooj,miminko, holčičko, tak jo , to jsi ty jo ? Já si tě ale představovala uplně jinak. Tak to jsi ty jo ? ty jo, dobře.
....nebrečela jsem, necítíla jsem výbuch emocí a slzy nebyly, prostě miminko, no, jo aha, no jo ono je ale moje . Ty jo.
Možná kdybych si prošla porodem přitozeným, bylo by to jiné, nevím, nemůžu srovnat.
Sama jsem byla překvapená jak reaguju, vždyť to je ona ! ta ona, jediná, na kterou jsem se těšila, vysnila, ona si to vybojovala , měla bych brečet dojetím a stěstím. A tak sem ji u sebe měla asi dvě minuty a pak ji odnesli.
Další den jsem za ni šla na oddělení. Víš co je matoucí ? Kdyby u té postýlky nebylo napsané její jméno, vlastně ani nevím, které to miminko je moje, jak vlastně vypadá. Viděla jsem ji jen 2 minuty a to ještě zabalenou v dece.... děsnej pocit, nepoznám svý miminko.
Dny v porodnici utíkaly, chodila jsem za ní, starala se, v rámci možností, fotila si ji, ukazovala návštěvám, ale pořád tam nebyl ten pocit naplnění. Takový jako zvláštní nepochopení, že se jedná o moje miminko.
No, když jsme pak byly spolu na pokoji den a noc a pořád, tak to byl mazec. Kdy mi brečela a já nevěděla co dělat, hormony, brečení, zoufalství, nevědomost, joo to byly príma dny 😀
i pár dní doma, kdy plakala a já nevěděla, jak ji pomoct, tak sem brečela zoufalstvím s sní, myšlenky všeho druhu, nevyspání, změna, šok...nooo, mazec.
Nicméně..... budou ji dva měsíce a já jsem už přes měsíc neuvěřitelně zamilovaná. Přišlo to. Vše to, co jsem čekala, že bude už v porodnici, přišlo to !
Koukám na ní a vím vše. Chovám ji a koukám na ni, ona na mě, do očí, mám pocit že se v nich topím a brečím, tentokrát štěstím a dojetím. Do postýlky koukám, nejraději bych ji pořád mazlila, pusinkovala, chovala, držela, když spí dlouho, nejraději bych ji probudila, baví mě na ni koukat, baví mě na ni mluvit... no prostě.
Trvalo to déle než sem si myslela a to mi nikdo neřekl, že to nemusí přijít hned. Bála jsem se, zda je to v pořádku, řikala sem si, že jsem divná, že necítím to co všechny matky popisují.
Tak už jsem ta matka co je ze svého miminka poprděná 😀 a nejštaštnějsí a nejpyšnější a zamilovaná a taka 🙂
Strašně to utíká, před očima se mění, koukám na fotky pár týdnů staré a vypadá už uplně jinak a mě je to už teď líto a to máme toho ještě tolik před sebou. Snažím se užít každý den a i tak mi přijde,že je pořád jen noc a ráno si řikám, tak další den před námi. Moje malá holčička moc rychle roste a i když se snažim si ji užívat co to jde a vše vnímat a pamatovat si to, bojím se, že to muj mozek nepojme a nebude si pamatovat to, jak byla malá a jak maličkaté má prstíčky. Neřikám si : ať už se otáčí, ať už sedí, ať už leze, protože vím, že to přijde, ale dnešní den už mi nikdo nevrátí, užívám si ji TEĎ !
Měla jsem to v podstatě stejné, taky mě po porodu nezalila žádná vlna lásky a dalo mi hodně práce zvládnout bez újmy ten pláč v prvních týdnech. Nevím, jestli jsem teď zamilovaná, ale každopádně i přes všechny peripetie spojené s mateřstvím bych už bezdětný život zpátky nechtěla.