Že jste pedanti na pořádek a problém s neuklizeným nádobím se Vás netýká? To jsem si myslela také, dokud jsem se o tom, prostřednictvím svého, ve dvanácti letech poněkud laxněji přemýšlejícího potomka, sama nepřesvědčila. Počínaje snídaní, kdy při ranním kalupu vždy talířek s pečivem a hrnek s čajem sama ráda naservíruji na jídelní stůl. Jenomže mé dítko v domnění, že stejně tak, jak se nádobí na stole ocitlo, tak i zmizí, nechávalo vše i s případnými zbytky na stole a odcházelo. U oběda to bylo podobné, jen rekvizit se nahromadilo na stole poněkud více. Slánka, dóza s kečupem, košík na chléb plný drobků a sklenka s nedopitým džusem. A s tím vším, samozřejmě, i hluboký a mělký talíř s ledabyle odloženým příborem. U večeře pak ještě občas zůstaly na stole stopy po mléce nebo špinavé prostírání. Později večer se pak chaos sunul až do prostor obývacího pokoje, kdy na konferenčním stolku zůstával tácek s tyčkami nebo chipsy, a miska s oříšky. A jestli něco omylem upadlo vedle, se neřešilo.
    Přes nesčetná upozorňování, nadávání a podsouvání zmíněných zbytků až pod nos, vůbec nic nepomáhalo. Alespoň ne dlouhodobě. Mé láteření bylo většinou tiše okomentováno a se skřípěním zubů syn občas něco ze stolu odnesl.
    Dlouho očekávaný výsledek přišel ovšem až ve chvíli, kdy jsem sama musela zatnout zuby a dva dny na synovy zbytky ani nesáhla. Možná pokus pro silné nátury, ale já jsem to podstoupila, vydržela a změna se dostavila. Když již nebylo možné na jídelní stůl položit ani diář a na stolek v obývacím pokoji nešlo přes drobky a stopy po včerejším hodování  rozložit pexeso k odpolední společné hře, syn vznesl velmi kritickou námitku. Když byl důrazně upozorněn, že to vše jsou jen jeho zbytky, díky nimž porcelánové nádobí a sklo v kuchyni kvapem dochází a budeme zřejmě muset jíst z papírových tácků, hluboce se zamyslel. Krátce jsem se ho zeptala, jestli si umí představit podobnou situaci ve školní jídelně, kdyby po sobě děti neuklidily. Odpověď jsem nedostala, ale nádobí systematicky začalo mizet a myčka v kuchyni byla na několik hodin zaměstnána. Po vyleštění obou dotčených stolů přišel na řadu vysavač, který doladil drobné nedostatky na podlaze a koberci.
Možná, že jsem v tomto směru byla dříve nedůsledná a cosi jsem zanedbala, ale náprava se zdařila ke spokojenosti mé i synově a dočkala jsem se i omluvy s polibkem a pokorným obětím. Nyní nemám při stolování problém a syn bez reptání sklízí ze stolu i po ostatních.

Zdroj: slune-cz.cz

Malý nám večer poměrně dobře usínal již od narození. Stačilo zakotvit pár rituálů a pevně daných pravidel a večery jsme měli vždy klidné a mohli si je užívat s manželem sami pro sebe, místo abychom malého do noci uspávali a chodili s ním po bytě. Avšak denní spánek už byl něco jiného. Syn ne a ne zabrat, hodně plakal, vyžadoval pozornost, kroutil se, když už spal, tak jen třeba půl hodinky, pak byl zase vzhůru a znovu nás k sobě volal. Není divu, že jsme byli brzy unavení a zkoušeli, co by na něho mohlo zabrat.

Nakonec jsme zjistili, že nestačí mít jen postýlku na denní spaní (oddělenou od toho nočního ležení), umístěnou v dobře větrané místnosti, někde v koutku v soukromí, s tvrdou, ale příjemnou matrací. Také jsme zjistili, že nestačí synovi jen udělat v postýlce takové hnízdečko, jakoby pelíšek, aby se v něm cítil jako u maminky v bříšku. Dospěli jsme k bodu, kdy jsme kromě vizuálních a citových opatření zkusili také nějaké ty zvuky. Večer usínal malý pěkně, pouštěli jsme mu ty zvuky přírody z Uklidňující hvězdičky od Fisher Price. Zurčení potůčku, šumění lesů a zpěv ptáčků na něho parádně zabíraly. Hledali jsme tedy nějakou alternativu pro denní spaní.

Brzy jsme zjistili, že pokud malého uložíme k dennímu spánku v době, kdy zrovna něco vaříme, usíná velice rychle a spánek je delší než jindy. A čím to bylo způsobené? Asi se budete divit, ale zapnutou digestoří. Hučení digestoře naše miminko velmi uklidňovalo a uspávalo. A jelikož jsme měli malého v obývací části místnosti, jejíž součástí byl i kuchyňský kout s digestoří, bylo pak velmi snadné tuto metodu dále praktikovat.

Pokud nebyla zrovna puštěná digestoř, miminko velmi uklidňovaly také zvuky myčky, pračky, vysavače a fénu. Stačilo daný přístroj zapnout na malou chvilinku, dítko hned usnulo a spalo krásně a poměrně dlouho. Nemusíte se tedy bát, že pak budete platit horentní nedoplatky za spotřebu elektřiny, většinou dětem opravdu stačí jen chvilkové puštění těchto zvuků, hned se uklidní a usnou. Pak to můžete zase hned vypnout.

Když jsme byli na dovolené a nebyla tam ani digestoř, ani myčka a pračka, natož pak vysavač nebo fén, našli jsme si jiný zlepšovák. Stačilo u sousedící koupelny na chvilku zapnout větrák – odsávání a naše miminko rázem chrnělo.

Děti mají tyto hučící a šumící přístroje opravdu rády, není to tak, že by se jich bály, spíše naopak, většinou je velmi uklidňují a uspávají. Připomínají jim totiž důvěrně známé prostředí z matčina lůna. A nemusíte se bát, že s přístroji budou usínat až do puberty. Našemu synovi ta závislost na chvilkovém puštění digestoře či jiného přístroje vydržela zhruba do půl roku, pak již usínal klasicky sám, a to i v průběhu dne.

Zdroj: slune-cz.cz

Spousta maminek si dělá starosti, kdy a jak zbavit svou ratolest plen a naučit ji na nočník. Co jedno batole zvládne v roce a půl, s tím má jiné problémy i o rok později.  Pro naše dvě děti, narozené s odstupem tří let, čas na pravé učení přišel shodně až po dosažení půldruhého roku, kdy byly schopny si uvědomit svou potřebu o chvilku dříve, než ji zrealizovaly.  Do té doby sice nočník vyzkoušely, ale nijak zvlášť je nezaujal. Utíkaly z něj a raději při daleko zábavnějších činnostech vesele plnily plenky, přestože moc dobře věděly, co se od nich žádá.
Od narození často začaly vykonávat potřebu právě ve chvíli rozbalení. Vždy jsem akci s úsměvem komentovala a děti se časem, zhruba od 9. nebo 10. měsíce věku, vysloveně snažily mamince udělat radost a čůraly „na povel“. Jen sedět na nočníku se jim nechtělo ani o mnoho měsíců později.  Přemýšlela jsem, jak je motivovat. Zavrhla jsem nočníky ve tvaru autíček i luxusní nočníky hrající melodie.  Něco mi ale říkalo, že spojit výkon s bezprostřední odměnou není špatný nápad. Při svém pátrání jsem narazila na samolepky My Wee Friend, které se vlepí na dno nočníku, po jehož použití se z původně černého kruhu samolepky stane veselý barevný obrázek. Samolepka v nočníku zůstává, je omyvatelná a dle výrobce ji stačí vyměnit jednou za zhruba 6 až 12 týdnů.  Rozhodla jsem se ji vyzkoušet, což se vzápětí ukázalo jako výborný tah.  Ukázala jsem dětem „inovovaný“ nočník a dávala najevo, že jde o něco zvláštního, že se chystá překvapení. Posadila jsem batole, tvářila se natěšeně, záhadně i povzbudivě zároveň a požádala o „Číííí“.  Obě děti v té chvíli zareagovaly naprosto shodně – netušily sice, proč by to tentokrát mělo být jiné než jindy, ale maminka měla zcela jistě něco za lubem, pročež se obě ratolesti svorně rozhodly, že mamince vyhoví.  Samolepka vykonala svou práci, ukázala obrázek, maminka „žasla“ a děti byly nadšené proměnou, k níž jejich nočníkovým výkonem došlo, i maminčinou patřičně jásavou odezvou.  
Nočník se brzy stal kamarádem, k dozrání celého procesu přispělo i teplé jaro a nadcházející léto, kdy mohly děti pobíhat doma i venku polonahé a tedy reagovat na svou potřebu rychleji než s vrstvami oblečení na sobě. Přesně týden po oslavě druhých narozenin byli oba bez plen nejen přes den, ale i v noci. Beze spěchu a bez jakéhokoli stresu na obou stranách, tempem, které si děti samy určily.

Zdroj. slune-cz.cz

Dcera je odjakživa nejedlík, ale na druhou stranu se odmalička ráda motá v kuchyni, což mi dává určitou naději, že k lásce k jídlu a jeho přípravě časem doroste.
Pokud příprava oběda či večeře příliš nespěchá, ráda jsem nechávala a nechávám dcerku pomáhat. Už tří nebo čtyřleté dítě je schopno opravdové pomoci při přípravě jednoduchého pokrmu, například zeleninového salátu. A velmi brzy může takový pokrm připravit i samo. Natrhat listy různých druhů salátu na malé kousky, vybrat drobná rajčátka nebo ředkvičky, vše vložit do cedníku a opláchnout pod proudem vody, osušit a naaranžovat do mísy. Šikovné děti zvládnou i otevřít kelímek s bílým jogurtem, vzít stěrku a obsah kelímku přesunout do misky, kam posléze přidají lžíci majonézy, špetičku soli, nadrobno natrhané (nebo maminkou nadrobno nasekané) bylinky a vše pečlivě zamíchají. Mohou samozřejmě připravit i jiné druhy zálivek nebo dipů pro namáčení kousků zeleniny. Různé druhy zeleniny nakrájené na hranolky a proužky jsou spolu s různými dipy (tvarohovým, avokádovým, jogurtovým, rajčatovým...) zdravým a zároveň i zábavným pokrmem - děti si samy vybírají druhy zeleniny, které jim chutnají, a samy volí, zda a do čeho kousek zeleniny namočí.
Jak dcerka roste, zapojuje se do přípravy jídla ve stále větší míře. V pěti letech otevře plechovku s kukuřicí nebo olivami, slije přebytečnou tekutinu a přidá k salátu, doběhne na balkón pro bylinky, natrhá je, opere, osuší a připraví na prkénko, abych je mohla nadrobno nasekat. Sama ostrý nůž používat ještě nesmí, ale co se dá, zkouší za pomoci nože příborového. Dokáže za pomoci bezpečnostního krytu na struhadle nastrouhat sýr, protlačit strunovým kráječem natvrdo uvařené vejce a naskládat jeho dílky na talířek. Připraví příbory a ubrousky, připraví skleničky, přinese džus a minerální vodu, v ošatce pečivo, nanosí vše na stůl a sezve rodinu na oběd.
Smysluplné trávení času má mnoho podob a často nic nestojí. Být s vlastním dítětem, učit jej a zároveň si báječně hrát je jedním z nich.

Zdroj. Slune-cz.cz

   Jako malá holčička předškolního věku jsem trpívala na noční můry a děsy. Některé ze snů se mi tak hluboko vryly do paměti, že si je pamatuji i s detaily dodnes. Moje dcera je na tom podobně. Zážitky a představy se jí často namíchají do nepříjemného koktejlu a budí ji.
  Jednoho dne, coby zhruba čtyřapůlletá, se v noci probudila a vyděšeně přiběhla. Vyprávěla, že se jí zdál hrozný sen o kostlivci, který vstával z rakve, honil lidi a chtěl je pokousat nebo sežrat. Bála se vrátit do postele a znova zavřít oči, aby se sen nevrátil. Co teď?
   Napadlo mě, že řešením by mohlo být znovu si sen projít, kousek po kousku. Snažit se vybavit si vše, co ve snu bylo, a donutit mozek to racionálně zpracovat. Pak by se sen vracet nemusel, měl by jej už vyřešený, odžitý, odškrtnutý. To by platilo možná na mě. Ale co s malou holčičkou? Chtělo by to ještě něco. Něco, co by ji ujistilo, že se to, co ji děsí, vrátit nemůže. Je potřeba kostlivce zničit. Dostala jsem nápad a hned jej dcerce vysvětlila.
   Požádala jsem ji, aby si vzala papír a pastelky a zlý sen nakreslila. A hned jsem dodala, proč to po ní chci. Narovinu jsem jí řekla, že si myslím, že když si vzpomene na co nejvíc věcí z toho snu, už se tím její hlavička nebude ve snu znovu zabývat. A že až to nakreslí, tak spolu kresbu roztrháme na malé kousky a kostru pošleme navždycky pryč. Ihned souhlasila a pustila se do práce. Namalovala rakev, v ní kostlivce a pár věcí okolo. Podívaly jsme se na kresbu, označily slovy všechny předměty, a když se cítila dcerka připravená, začala papír trhat na malé kousky a ničit tak kostlivce, který ji děsil. Poté jsme spolu papírky vyhodily do koše, objaly se, popřály si dobrou noc a šly spát.
   Tu noc už spala klidně. Sen o kostře v rakvi se už poté neopakoval. A pokud čas od času nějaký zlý sen má, už ví, jak na to.

Zdroj: Slune-cz.cz

Zatracená rýma!“, láteřila jsem, když jsem toho dne postopadesátéosmé vytahovala papírové kapesníčky, abych nastydlé dvouleté dcerce utřela nos. Byly jsme venku, daleko z dosahu naší oblíbené odsávačky připojitelné na vysavač. Dcerka se vzpouzela, že ne a ne a nebude smrkat, ačkoli nemohla dýchat nosem ani trochu a mluvila jako ze sudu. Hodlala to prostě vydržet domů na vysavačovou proceduru. Tak dost. Přece jí nebudu odsávat nos ještě na základce.  Kolikrát jsem jí ukazovala, jak se smrká, popisovala, povzbuzovala, hrála si na slona – nezabralo nic. Musím na to jít nějak jinak. Ale jak? Dcerka je soutěživá, ale jak se dá soutěžit ve smrkání? Přece nebudeme soutěžit, komu se udělá u nosu větší bublina… A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Doma jsem vzala papír, natrhala na malé kousky a užmoulala z nich kuličky. Kdysi jsme si jako děti takto hráli s brčky a kuličky papíru. Seřadili jsme se na startovní čáru namalovanou na stole, vzali brčka a foukáním se snažili každý přemístit svou kuličku co nejrychleji do cíle. Trochu to upravíme a mohlo by to vyjít. Nadechla jsem se, zacpala jsem si jednu nosní dírku a druhou co nejprudčeji vydechla. Kuličku papíru to odfouklo  dobrých dvacet centimetrů dál. To bude ono… Jakmile tato rýmová epizoda u dcerky pominula, začala jsem s nenápadným nácvikem smrkání. Představila jsem jí novou hru. „Hlavu ke stolu, nadechnout, zacpat jednu dírku a zafunět!“ Kulička se sune, dcerka se řehní a hned se hrne ke stolu, že to taky zkusí. První pokus se nedaří, fouká i pusou, obě se smějeme.  Další pokusy jsou už zdařilejší. Povzbuzuji ji: „Tééééda, ty jsi šikovná jako slůně! A teď to bylo jako od velkého slona! Tobě to ale jde!!“ A dcerka se dme pýchou a funí ostošest. Příští rýmovou epizodu jsme zvládly  daleko lépe. Odsávačka je sice pořád po ruce a často ji využíváme i teď, kdy je dcera o pár let starší, ale od dob papírových kuliček není venku problém vyřešit akutní nepohodlí spojené s plným nosem.  Bez křiku, bez slz a odmítavého vrtění hlavou, zato v soutěživém rozpoložení. Zlaté papírové kuličky! 

Zdroj: slune-cz.cz

Poučena z literatury i od pediatra, čekala jsem na prořezání prvního mléčného zoubku své dcery vyzbrojena masážními silikonovými návleky na prst a speciálními dětskými zubními kartáčky pro toto období a těšila se, jak budu o chrup naší prvorozené pečovat.  Měla jsem představu, že bude naše ratolest nadšením příst, až jí budu masírovat jistě bolavé nateklé dásně, a ochotně bude spolupracovat. Chyba lávky! Dceři, v době prořezávání prvního zubu sedmiměsíční, byl sice můj pokus o masáž příjemný, leč nehodlala se dlouho spokojit s pasivní rolí, kterou jsem jí přisoudila, a rozhodla se brzy čištění převzít do svých rukou. A hned o měsíc později nám to předvedla. Silikonový návlek na prst ji nezaujal, ale po kartáčku s masážními hrbolky se vrhla s nečekanou vervou a začala jím šmidlat v pusince s takovou razancí, až jsem se bála, aby neskončil moc hluboko. Byla ale šikovná, a jakmile se blížila ke kořeni jazyka, kde pohyb kartáčku vyvolával dávivý reflex, stáhla se zpátky a pokračovala dál v „čištění“. Největší radost měla, když jsme si zuby čistily obě zároveň. Snažila se napodobit, co uviděla u mě, a zcela zřejmě měla radost, že nám to spolu tak pěkně jde.  S rostoucím počtem prořezaných zubů se doba čištění začala prodlužovat a malou zubejdu přestávala k mému zklamání  dentální hygiena bavit. Jednu dobu jsem musela vydávat roztodivné zvuky a křivit obličej do směšných grimas během čištění vlastního chrupu, abych dceru motivovala k nápodobě, ale i to po čase přestalo zabírat. Holčička se dostala do věku dvou až tří let, kdy se rozhodla předvést v praxi období vzdoru. Museli jsme pro čištění zubů zvolit jinou taktiku. A tak nastoupila pohádka O holčičce, která si nechtěla čistit zoubky.  Vymyšlený příběh o nepořádné holčičce, která si odmítala čistit zoubky tak dlouho, až se jí v zoubku usídlil zlý červík Kaz, který jí vyvrtal do zubu páchnoucí a bolavou dírku, s níž se musí k panu zubaři, aby ten následně zlý Kaz vyhnal vrtačkou a plombičkou, zabral.  Zlého červíka v zoubcích mít nechtěla, tak se začala zase snažit a ochotně si nechala zuby dočišťovat.  S postupujícím věkem i tato pohádka začala ztrácet na účinnosti  a bylo načase přejít na nějakou další.  Pohádka od Josefa Čapka s názvem O klukovi, který se tuze bál pana doktora (Čapek, J.: Povídejme si, děti. Praha 1986, str. 56) mi připadala příliš drsná i pro tehdy čtyřletou holčičku, tak jsem si ji nechala zatím v záloze, a ke slovu se dostala pohádka Žlutice zubatice od Betty MacDonaldové (MacDonaldová, B.: Všechno nejlepší, paní Láryfáry! Praha 2007, str. 35), která nám ve chvílích ochabujícího nadšení a lenory vedoucí k nechuti si čistit pořádně chrup pomáhá dodnes, kdy je dceři téměř šest let. Každé dítě a každý věk si žádají jiný přístup. Ten náš zatím nese ovoce. Jaký je ten váš? 

Zdroj: Slune-cz.cz

Na odběr krve nebo na očkování se těší asi málokdo. Jsou i tací, kteří z jehel mají nepopsatelnou hrůzu i v dospělosti.  Aby mezi ně nepařily i moje děti, snažila jsem se jim pomoci při překonávání strachu od chvíle, kdy, jak se říká, začaly rozum brát.    Do dvou let jsem se snažila jen zabavit, odvést pozornost a po píchnutí konejšit a odměnit. Tříleté dceři jsem už dopředu vysvětlovala, co ji čeká. Nestrašila jsem ji, ale ani nezatajovala nebo nemlžila, jednoduše jsem jí například sdělila: „ Odběr krve je sice nepříjemný, ale jen to trochu štípne a hotovo. Udělat se to musí. Pak můžeme jít třeba na zmrzlinu. „   „A proč se to musí?“ ptala se. „Protože z krve paní doktorka pozná, jestli v sobě nemáš nějaké bacily, které se musejí zahnat pomocí léků. Chceme, aby ses uzdravila, a takhle zjistíme nejrychleji, jak na to.“ Kývla, že chápe.    V odběrové laboratoři jsem si ji vzala na klín. Sestřičky se snažily odvést její pozornost od nadcházejícího výkonu zvídavými dotazy. Vpich samozřejmě dcera cítila a zkrabatila obličej. Usmála jsem se na ni a mrkla: „Hotovo. Teď už to bolet nebude, jen musí sestřička do zkumavky nabrat trochu krve. Máš to za sebou, šikulko!“ chválila jsem ji. Z bolestné grimasy se rázem stal úsměv. Spolu s pochvalou od sestřičky dostala i obrázek, s mým souhlasem i bonbón, a celá nadšená a pyšná odcházela za ruku z odběrového centra. Měla jsem pocit, že by tento zážitek měla ještě více vnitřně zpracovat, takže jsme cestou domů znovu povídaly o tom, co musela podstoupit. Že píchnutí trochu bolelo, ale dalo se to vydržet i bez slziček. Že je statečná, že neplakala, a že jsem na ni hrdá. Nakonec jsem se zeptala, jestli se bude příště bát, až zase budeme muset na odběr krve. Podívala se na obrázek, který dostala, na barevnou náplast na ruce, pak na mě a s úsměvem zavrtěla hlavou. 

zdroj: Slune-cz.cz

      Obecně platí, že čím dříve se dítě začne věnovat nějaké činnosti, tím si ji dříve osvojí.  S bruslením na ledních bruslích lze začít již v předškolním věku dítěte.  Většina dětí postrádá pud sebezáchovy a tím pádem se do většiny věcí pouští bez rozmyslu. Z tohoto důvodu je nutné dbát na správné vybavení a vyzbrojení. Spousta rodičů, ve snaze ušetřit peníze pořídí dítěti brusle až o několik čísel větší. To je jedna ze základních chyb. Dítě, které v bruslích „plave“ nemá cit v noze a spíše si osvojí špatnou techniku bruslení. Je to stejné, jako když si koupíte větší boty. Další nezbytnou věcí je vhodný oděv. V první řadě je třeba dbát na to, aby dítě bylo v teple. Pokud mu bude zima, spíš si vybuduje negativní vztah k bruslení. Hned v řadě druhé je nutné, aby se dítě v oblečení mohlo pohybovat. Když bude „nabalené jako pumpa“, těžko se vůbec samo z ledu zvedne.      Když máme vyřešenu výzbroj i výstroj, můžeme se směle pustit do výuky. Zde je třeba uvést, že ke každému dítěti je nutné přistupovat individuálně. Každé dítě je jiné a to, co platí pro jedno robě ještě neznamená, že je to dobré vždycky. Začneme pár minutami teorie s názornými ukázkami.  Mně se kupříkladu osvědčilo postavit dítě na brusle, stoupnout si před něj, čelem k němu, chytit ho za ruce a vysvětlovat techniku odrážení. U ledních bruslí se zpravidla dítě tolik nebojí jako u bruslí kolečkových, kdy hrozí známý „silniční lišej“.  Pokud jste s ratolestí na zimním stadionu, je výhodou možnost přidržování se mantinelů. Pokud jste na rybníku, musíte jako mantinel zafungovat vy sami. Nekřičte na svou ratolest, když po prvních deseti minutách nezvládne čtverné skoky. Tím mu bruslení tak akorát znechutíte a váš dáreček udělá všechno proto, aby se už na brusle postavit nemusel. Ukažte mu, že ani vy nejste mistr světa a uvidíte, že i tento sport může být velká legrace.      

Zdroj: Slune-cz.cz

Odsávačka nosních hlenů nad zlato – Pomůcka pro děti od narození až…?

Pokud by se mě někdo zeptal, která část výbavy pro miminka a děti vůbec se mi nejvíce osvědčila, váhala bych mezi několika. Ale rozhodně by v množině skvělých pomůcek a „vychytávek“ nechyběla odsávačka nosních hlenů připojitelná na vysavač. Pomůcka, která překvapí svou jednoduchostí i účinností. Pár kousků plastu, řeklo by se. Ale kolika bezesných a proplakaných nocí nás s dětmi ušetřila, se vyčíslit nedá. Vyzkoušela jsem několik druhů odsávaček, ale jen jedna jediná splnila to, co jsem od ní očekávala, ostatní zůstaly daleko vzadu.

1. Balónková odsávačka – zmáčkneme balónek, přiložíme plastový kónus k nosní dírce, uvolníme balónek a ten nasaje sekret. U silné a husté rýmy se neosvědčila. Odsávání bylo zdlouhavé a neúčinné.

2. Obyčejná hadičková odsávačka tvořená plastovou nádobkou s dvěma silikonovými hadičkami -  jedna se zavede do nosu miminka, druhá do úst rodiče, který sáním jedné hadičky dostává hlen druhou z hadiček do nádobky.  Jak miminku tak mně se zdála tato procedura velmi nepříjemná, zdlouhavá a málo účinná. Navíc jsem měla neodbytný pocit, že se odsávačkou ke mně dostávají bacily – po odsávání touto odsávačkou jsem téměř vždy chytla rýmu i já.

3. Bateriová cestovní odsávačka s výměnnými nosními nástavci  - ani tato odsávačka nepřekvapila zvláštním výkonem.  Vyměnitelné nástavce jsou navíc poměrně drahé vzhledem k tomu, že jsou na jedno použití, a nutnost vzít do ruky šroubovák pro otevření krytu baterií ve mně rovněž nevyvolávala vlnu nadšení zejména s ohledem na to, že se předpokládá použití na cestách. 

4. Odsávačka nosních hlenů připojitelná na vysavač – tato odsávačka vyhrála na celé čáře. Za pár vteřin byl vždy nos průchodný a dítě spokojené, odsává opravdu účinně.  Lze ji snadno čistit a dezinfikovat.Obě děti snášely jak samotné odsávání  tak hluk vysavače většinou velmi dobře. Dokonce si časem začaly o odsávání touto odsávačkou samy říkat.  A nepřestaly dodnes, kdy je dceři téměř šest let a synovi tři roky. Jakmile mají skutečně silnou rýmu, kterou je obtížné vysmrkat, rády si přijdou pro pomoc.  A já jim ráda s odsávačkou v ruce vyhovím. 

"Já tam nejdu, je tam tma!" odmítá jít čtyřletá dcerka sama po koupeli do pokojíčku.
"Tak u dveří rozsviť," radím jí.
"Já se bojím, pojď tam se mnou," žadoní.

Dobře, půjdeme spolu. Ptám se jí, co jí na tmě vadí. Prý má strach, že na ni něco vyskočí. Namítám, že tam není nikdo a nic, co by na ni mohlo ze tmy vyskočit. Stejně má strach, že ji něco chytne za ruku ve chvíli, kdy se bude snažit rozsvítit světlo. Taky jsem se kdysi bála. Choulila jsem se v postýlce a pozorovala stíny na zdech a na stropě. Klika u dveří mi připomínala zahnutý dlouhý nos, šroubky na kování zlověstné pichlavé oči a klíčová dírka otevřená ústa připravená mě spolknout. Vítr ve skulinách starých oken mi naháněl husí kůži. Asi to patří k věku a nemám dceři vůbec za zlé, že se bojí. Naopak, chápu ji.  

"Pojď, půjdeme tam spolu a já ti ukážu, že se nemáš čeho bát." Beru ji za ruku a jdeme. Rozsvítím. Všechen nábytek i hračky jsou na svých obvyklých místech. Nikde nic zvláštního. Ukazuji, že je vše v pořádku. Zhasínám. Stále stojíme na místě, vidíme vzájemně své obrysy a obrysy nábytku. Opět rozsvěcím. Nic se nepohnulo. Držím dcerku ve tmě za ruku a ptám se jí, jak se cítí. Prý dobře.
"Zkus se pustit, stojím pořád u tebe a zůstanu tady, nepohnu se ani o kousek." Váhavě pouští mou ruku.

"Tak a teď je to stejné, jako bys tu byla sama. Ani když mě nedržíš za ruku, neděje se nic zlého." Znovu rozsvěcím. Vše je na svém místě. Dceři to ale nestačí, potřebuje větší jistotu. Ptám se, která z jejích hraček by se mohla stát strážcem pokojíčku a v případě potřeby vyhnat nějakého dotěrného bubáka, který by se tam třeba chtěl usídlit. Dcerka se zamýšlí a pak hlásí, že Velký Méďa. Beru velkého medvěda a posazuji jej na vršek knihovničky, odkud má přehled po celém pokoji. Tak - a pokojíček je chráněný, velký plyšový medvěd jej hlídá. Dcerka je spokojená. Navrhuji, že teď vyzkoušíme, jestli to pomohlo. Já zůstanu v osvětlené předsíni a Méďovu velitelku vyšlu do potemnělého pokojíčku pro plyšáka z postýlky. Zatím budu čekat u dveří. Dcerka pár vteřin váhá, ale nakonec souhlasí. Odhodlaně vstupuje do pokojíčku a za chvíli se vrací. Vítězoslavně třímá v ruce plyšovou žirafku. Palec nahoru a velká pusa k tomu. Hrdě ji objímám a šeptám, že je moje šikulka šikovná, odvážná holčička. Dokázala překonat strach ze tmy.

Zdroj: Slune-cz.cz

Jakmile se našim dětem přestaly nehty samy odlupovat, což bylo pár měsíců po narození, bylo nutné začít rostoucí nehty zkracovat cíleně. Coby prvomatka jsem se při pohledu na štípačku na dětské nehty a drobnou ručičku miminka orosila a vyschlo mi hrdlo. Jak ostříhat a nezranit, zvlášť když sebou mrně tak mrská. Pomocníka jsem doma neměla žádného, tak jsem raději počkala, až dcerka usne. Spala tvrdě, takže se nebránila a nehrozilo, že ji zraním.  Časem jsem získala jistotu a bála se méně. Jak beruška rostla, stávalo se, že se při stříhání probudila a byla překvapená, co se děje. Zkusila jsem nasadit šibalský výraz, ukázala štípačku na nehty, povytáhla obočí ve stylu: „Počkej, bude kouzlo!“, nadšeně zahlásila: „Cvak!“ a ukázala ustřižený nehet. Než se dcerka stihla podivit, co to máma vyvádí, bylo po všem. Opakovaný vtip ale přestává být vtipný, takže jsem musela brzy opět zvolit novou taktiku.

V roce věku dcerky jsem obvykle stříhala a pilovala nehty nejdřív sobě, potom jí. Viděla, že to nic není, stříhání a pilování nebolí a že to je pro maminku nejspíš zajímavá hra a velká zábava. Chtěla se taky zúčastnit. A kromě „Cvak!“ jsem začala zařazovat další citoslovce, například „Bác!“,  „Bum!“, „Jůůů!“ nebo „Jupí!“. Dcerka se při každém zvolání začala řehnit a prstíčky mi pak podstrkovala sama a ráda v očekávání dalšího legračního slovíčka. Jen s nožičkama jsme měly vždy problém – dcerka byla a je velmi lechtivá. Musela jsem pevněji držet, aby štípačky nesklouzly a já ji nezranila. Pro jistotu jsem měla vždy po ruce tampónek a dezinfekci.

Ve věku dvou let už dcerka utíkala sama pro štípačky, kdykoli jsem zavelela, že jdeme stříhat nehty. Dávala jsem jí vybrat, který prst půjde na řadu první a který přijde na řadu později. Učily jsme se tak spolu i jména jednotlivých prstů. „Který půjde dřív – palec nebo malíček?“
V pěti letech si začala nehty stříhat sama za mého dozoru. V čerstvých šesti letech už jen kontroluji výsledek – ke spokojenosti obou.

Zdroj: Slůně-cz.cz

Dneska bych se s vámi ráda podělila o to, jak jsme učili naše děti bruslit na ledních bruslích. Obecně u nás platilo, že čím dříve se dítě začne věnovat nějaké činnosti, tím si ji dříve osvojí.  S bruslením na ledních bruslích lze začít již v předškolním věku dítěte.  Většina dětí postrádá pud sebezáchovy a tím pádem se do většiny věcí pouští bez rozmyslu. Z tohoto důvodu je nutné dbát na správné vybavení a vyzbrojení.  

Spousta rodičů, ve snaze ušetřit peníze pořídí dítěti brusle až o několik čísel větší. To je jedna ze základních chyb. Dítě, které v bruslích „plave“ nemá cit v noze a spíše si osvojí špatnou techniku bruslení. Je to stejné, jako když si koupíte větší boty. Další nezbytnou věcí je vhodný oděv. V první řadě je třeba dbát na to, aby dítě bylo v teple. Pokud mu bude zima, spíš si vybuduje negativní vztah k bruslení. Hned v řadě druhé je nutné, aby se dítě v oblečení mohlo pohybovat. Když bude „nabalené jako pumpa“, těžko se vůbec samo z ledu zvedne.

Když máme vyřešenu výzbroj i výstroj, můžeme se směle pustit do výuky. Zde je třeba uvést, že ke každému dítěti je nutné přistupovat individuálně. Každé dítě je jiné a to, co platí pro jedno robě ještě neznamená, že je to dobré vždycky. Začneme pár minutami teorie s názornými ukázkami.  Mně se kupříkladu osvědčilo postavit dítě na brusle, stoupnout si před něj, čelem k němu, chytit ho za ruce a vysvětlovat techniku odrážení. U ledních bruslí se zpravidla dítě tolik nebojí jako u bruslí kolečkových, kdy hrozí známý „silniční lišej“.  Pokud jste s ratolestí na zimním stadionu, je výhodou možnost přidržování se mantinelů. Pokud jste na rybníku, musíte jako mantinel zafungovat vy sami. Nekřičte na svou ratolest, když po prvních deseti minutách nezvládne čtverné skoky. Tím mu bruslení tak akorát znechutíte a váš dáreček udělá všechno proto, aby se už na brusle postavit nemusel. Ukažte mu, že ani vy nejste mistr světa a uvidíte, že i tento sport může být velká legrace.

Tahle metoda se nám s manželem osvědčila nejvíc. Navíc, jak už jsem zmínila výš, byla to náramná legrace. Umí už vaše děti taky bruslit nebo to budete letos zkoušet poprvé? 🙂

Zdroj: Slune-cz.cz

Od konce října dostávám co pár dní stejnou otázku: „Kdy už budou Vánoce, mami?“ Děti se těší na stromeček, na dárky, na pohádky… Čas do Vánoc jim připadá nekonečně dlouhý. Abychom si jej zkrátili, vyrábíme spolu různé předměty, které nám Vánoce a zimu připomínají.

   Stačí mít po ruce barevné papíry, nůžky, lepidlo, skořápky ořechů a kukuřici resp. popcorn. Jednoduchou dekorativní klasiku představují vánoční řetězy. Nejjednodušším typem jsou pospojované papírové kroužky, které zvládne i tříleté dítě. Několik barevných papírů nastříháme na tenké proužky, případně necháme projet skartovacím strojem. Upravíme délku dle vlastního vkusu, na jednom konci aplikujeme lepidlo, proužek stočíme, přitiskneme k druhému konci a necháme zaschnout. Další pruh provlékneme vzniklým kruhem a postupujeme stejně. Zanedlouho nám takto naroste řetěz jedna báseň. Dalším oblíbeným papírovým řetězem je řetěz překládaný. Dva pruhy papíru k sobě přilepíme na jednom konci tak, aby spolu svíraly úhel 90°. Pak střídavě překládáme jeden přes druhý, čímž nám vzniká jakási harmonika. Papír nastavujeme dle potřeby dalšími a dle zvolených barevných kombinací pak získáváme zajímavé ozdoby na vánoční stromek či jen tak pro zavěšení kamkoli. Jiným oblíbeným vánočním řetězem je řetěz jedlý, vyrobený z popcornu navlečeného na nit. Doporučuji až pro starší děti, jimž lze do ruky svěřit jehlu.

   Skořápky vlašských ořechů jsou dalším výborným materiálem pro výrobu ozdob. Opatrným louskáním, resp. otevíráním ořechů špičkou nože získáváme neporušené poloviny skořápek, které pak umisťujeme například na plato od vajec, aby se nám jednotlivé poloviny nepomíchaly. Vezmeme zlatou stuhu nebo zlatý či stříbrný provázek, uděláme očka pro zavěšení (konce svážeme jednoduše uzlíkem), konce umístíme mezi dvě půlky skořápky, kterou jsme po obvodu natřeli lepidlem, a obě části přitlačením spojíme. Vznikne nám krásná přírodní ozdoba na vánoční stromek, kterou můžeme ponechat v přírodním stavu, přelakovat bezbarvým lakem nebo nabarvit.

   Ať už budou ořechy přírodní nebo zlaté, vždy budou originální. A stejně jako vlastnoručně vyráběné řetězy budou domácí vánoční stromek zdobit lépe a přinášet větší radost, než sebedražší ozdoby kupované.

Zdroj: Slune-cz.cz

Pokud nevychováváme děti ve víře v Boha, ale Vánoce slavíme, je potřeba dětem vysvětlit Vánoce jiným způsobem než skrze víru. Každá rodina má svůj vlastní pohled na Vánoce. Zde je ten náš v podobě, jakou předkládáme našim malým dětem.

   Vánoce jsou doba, kdy slavíme narození Ježíše, který se narodil kdysi dávno a byl hodným a spravedlivým člověkem, jehož lidé milovali. Každý rok si ve stejný den připomínáme jeho narození. Když se narodil, přicházeli k němu lidé s dary. A my se dnes při oslavě jeho narozenin obdarováváme vzájemně. Vánoce mají svá tajemství a kouzla. Mezi ně patří, že hodným dětem některé dárky, jež si přejí, přináší sám Ježíšek v takové podobě, jakou měl, když se narodil. Jak to dělá, nikdo neví. Má jednoduše tu kouzelnou moc. Můžeme jej při tom spatřit? Ne, nemůžeme. Kouzlo Vánoc by zmizelo. Přináší Ježíšek dárky všem dětem? Ne, jen těm, které na něj věří. A všechny dárky, co se objeví pod stromečkem, přináší Ježíšek? Ne, všechny ne. Dospělí si mezi sebou dávají dárky sami. Dávají je i dětem. A zrovna tak děti mohou překvapit svými dárky i ostatní. A co ti, kdož na kouzlo Vánoc a na Ježíška nevěří? Ti pak slaví Vánoce jinak, nebo je neslaví vůbec. V jiných zemích nepřináší dárky Ježíšek, ale Santa Claus. A v dalších zemích zase Otec Vánoc, Vánoční Dědeček nebo Děda Mráz. Různé země po celém světě mají své vlastní vánoční příběhy. Společné mívají přání, aby se sešla u stolu celá rodina a mohla si užít společně sváteční chvíle.

  O Vánocích se scházíme s rodinou, připravujeme pokrmy, které obvykle jindy nejíme (rybí polévku, bramborový salát, cukroví, vánočky), zpíváme koledy, zdobíme stromeček. Pod talíře schováme šupiny z kapra a přejeme si, aby se nás po celý další rok drželo štěstí a penízky se od nás moc nekutálely. Krájíme jablko na poloviny a věříme, že v něm najdeme hvězdičku na znamení, že budeme v nadcházejícím roce zdraví a šťastní. Pouštíme v umyvadle lodičky z ořechových skořápek a přejeme si, aby se žádná z nich nepotopila a aby všechny zůstaly pohromadě stejně jako my. Vzpomínáme na ty, kdož už náš svět opustili. Snažíme se zpomalit, zastavit, popřemýšlet. Nejvíce o tom, jak báječné je mít rodinu, mít jeden druhého a všichni sebe navzájem.
   O tom jsou naše Vánoce. A přeji si, aby takové byly i tehdy, až naše děti vyrostou.

Zdroj: Slune-cz.cz

Naši první dceru jsem poměrně dlouho kojila – do 17měsíců a do 17měsíců s ní nebyl problém s večerním usínáním, usnula u kojení, pak jsem si ji chvilenku nechala v náručí a přemístila do její postýlky 🙂 no a následoval poklidný večer.

Po ukončení kojení nastal ale s uspáváním celkem velký problém! Dcera nebyla schopna sama usnout... neustále nějaký důvod, proč nemohla spát - pláč, bubák, tma, samota apod. Takže z našeho usínání mezi 19-20hod jsme se dostali na usínání ve 22hod, kdy jsme s manželem chodili spát taky, večery v podstatě hrozné, neboť jsme neustále běhali do pokojíčku a zkoušeli různými způsoby uspávat. Vždy to skončilo tak, že jeden z nás s dcerou usnul vedle ní v její postýlce v jejím pokoji 🙂

Byla nám kamarády doporučena tzv. Estivillova metoda. Tato metoda je dosti důkladně popsána na internetu, ale jedná se o to, že krom toho, že byste měli dodržet jakýsi rituál před spaním, který by měl být každý den stejný a každý den ve stejný čas (večeře, hygiena, krátká pohádka, pusa a SPÁNEK), tak dítě skutečně necháte usnout osamotě a jenom mu vždy ukážete, že jste přítomni ve vedlejší místnosti, někdy je také metoda nazývána jako „metoda kontrolovaného pláče“.

Ačkoliv je napsán v úvodu věk 2-5 let, tak lze tuto metodu v podstatě aplikovat na jakkoliv staré dítko, ale je počítáno s tím, že dítě 6 let a starší již nemá s usínáním o samotě žádné velké problémy, pokud není zrovna např. nemocné.

Co je nejhorší podle mě na této metodě? To že člověk musí vytrvat a být důsledný ve svém počínání. A především to, že dítko zpočátku dost pláče – pro mě to bylo naprosto hrozné, nerada nechávám své děti plakat, nicméně manžel mě „podržel“ a je pravda, že pláč trval pouze 4 dny, resp. noci a poté nebyl s usínáním sebemenší problém. Dcera usínala sama, uložili jsme ji, následně provedli do 10minut kontrolu a to už vždy spinkala.

No, ačkoliv metoda splnila, co měla, tak na syna ji aplikovat nebudeme, neboť radši strávím delší čas s ním a nechám ho usnout v klidu bez pláče (i kdyby měl trvat i méně než 4 dny), než ho nechat plakat. Raději strávím čas tak, že jej věnuji dětem při usínání než nudě u televize, ale i k tomuto závěru musí asi člověk dospět sám.

A jak samotná metoda na naučení usínání vlastně vypadá. Jak již bylo uvedno, chce to pravidelnost, aby dítě vědělo, co bude následovat! Dále je vhodné, aby místnost, kde má dítě postýlku nebyla přetopena (max 20stupňů) a aby byla dobře vyvětrána. Za další vyberte 2-3 hračky, které bude mít vždy dítko v posteli při usínání – nemusí jít doslova o hračky, u nás to byl plyšák, dudlík a hadrová plenka. No a samotná metoda? Dítě po pohádce, která by neměla být delší než 10-15minut položíte do postýlky, řeknete mu „kouzelnou větu“ a odejdete!!! Základem je, že věta by měla být vždy stejná. U nás byla ve smyslu: „Tak Neluško, už hezky spinkej, vem si dudlíček plenku, žirafka už chce taky spinkat, my jsme s tatínkem vedle a hlídáme tě, dobrou noc.“

Po odchodu si připravte skutečně velkou dávku trpělivosti, obrňte se, neboť každé dítě ze začátku bude plakat, některé dokonce křičet tak, že Vám to bude rvát srdce, někteří budou dělat jiné scény, aby Vás do pokojíčku nalákali. Návštěvy dětského pokoje budete opakovat v určitých daných intervalech. První den: po 1 minutě, po 3 minutách, po 5 minutách atd. Čas se zkrátka natahuje – u nás první den dokonce až po déle jak 15 minutách. Druhý den: po 2 minutách, po 5 minutách, po 8 minutách atd. Třetí den: po 3 minutách po 7 minutách po 11minutách atd. Vždy při každé návštěvě řekněte, zopakujte onu „kouzelnou větičku“. Dítě v žádném případě nevyndavejte z postýlky a neuklidňujte, tím, že mu řeknete „kouzelnou větu“ pochopí, že jej neopouštíte a že jste mu nablízku.

Když vyrtváte, tak věřte, že se úspěch dostaví. Dítě se naučí usínat samo a pláč, scény a tím i Vaše návštěvy v pokoji odpadnou.

Ale jak jsem uvedla výše, záleží na Vás, zda máte chuť, nervy a hlavně srdce tento způsob vyzkoušet. A ještě jedno upozornění, také se může stát, že efekt nemusí být trvalý a časem bude potřeba celý nácvik zopakovat. Nám se to stalo. Dcera díky metodě usínala bezproblémů sama, pak jela na prázdniny k babičce, která sice byla poučena o tom, jak by měla dceru uspávat, ale samozřejmě si to udělala po svém a ochotně četla x-pohádek před spaním a pak seděla u dcery a čekala až usne, což pro ni bylo jistě příjemné, takže následně doma pak odmítala usínat sama. Metodu jsme neopakovali, neboť jak jsem uvedla, ani u syna ji zkoušet nebudeme a nechtěla jsem touto metodou znova „trápit“ ani dceru. Nyní uspávání provádíme tak, že syn usíná zatím u kojení v náruči a dceři povídám pohádky do doby než usne, v případě, že nemám čas a musím se věnovat domácnosti a nemám zástupce v podobě tatínka, tak ji pustím DVD vždy se stejnou pohádkou, aby ji nerozptylovalo něco nového. No a jelikož pohádku zná, tak u ní zavře oči a spinká, takže vlastně usne sama.

Metod na naučení samostatného usínání je spousty, vyzkoušejte to, co Vám srdce radí, ale pro dítě je určitě nejlepší Vaše přítomnost, teplý lidský dotek.

               Dětská postýlka Klups Méďa s hvězdičkami bez šuplíku ořech

Zdroj: Slůně-cz.cz

Usínání dětí... řekla bych, že cca do 1 roku to není problém, dítko usne poměrně rychle a to buď:

 - při kojení,

 - u lahvičky mléka, takže při krmení,

 - nebo u někoho v náruči a následně se poměrně lehce nechá přemístit do svojí postýlky.

    
Nicméně každý rodič chce, aby se dítě v rámci usínání „osamostatnilo“ a bylo schopné s věkem usínat více a více samo. Jenže právě mezi 1-2 rokem má mnoho dětí s usínáním problémy. Bojí se tmy, nechtějí být v místnosti samy, přijdou si opuštěný apod.

Zkusím Vám poradit několik osvědčených triků, jak dítko naučit usínat samo. Jejich kombinace u našich dětí zabrala 🙂

Takže tma. Ve tmě se zdají věci „strašidelné“ i jinak běžně vystavené hračky, takže je dobré, když má dítko v místnosti nějaké tlumené světélko, které může popř. samo v noci v případě potřeby, v případě strachu zapnout.
Trh nabízí spousty možností, jedná se o bezpečná světýlka určená pro děti, která lze zapnout třeba jenom zmáčknutím ručičky, dotykem. Takže určitě vyberete a to jak tvarově, tak barevně, tak motivačně, aby se Vám k postýlce hodilo.
Tmu lze vyřešit i různými svítícími samolepkami, existují různé druhy, tvary, velikosti, třeba hvězdičky, co nalepíte na zeď – přes den se nasvítí a v noci nebo alespoň její první část svítí. A uvidíte! S těmito svítícími doplňky budou Vaše dětičky sami chtít, abyste zhasnuli 🙂

Tedy tma a kamarád v postýlce by vyřešen byl. A co dál? Určitě je dobré zavést jakýsi usínací řád! Co to znamená? Aby průběh před uložením dítka do postýlky byl vždy stejný! A pokusit se tento řád dodržet i při změně prostředí, např. na dovolené, u babičky, kde musíte počítat s tím, že usínání bude opět trochu problematičtější.

Tedy např. večeře, večerní hygiena (koupání, zoubky), převlečení do pyžámka, uložení, pohádka, pusa na dobrou noc a ujištění, že kdyby cokoliv, že jste ve vedlejší místnosti. Řád je dobrý z toho důvodu, že dítě bude vědět, co následuje a že se blíží uložení do postýlky, spánek samotný. Určitě se snažte zachovat i čas, takže např. v 19:30, aby dítko bylo v posteli a to každý den bez výjimky.

A ohledně pohádky, čtená je super! Doporučila bych začít s nějakou obrázkovou knížkou, my měli říkadla a vydržela nám déle než půl roku 🙂 Přečetli jsme říkadlo, ukázali a vysvětlili, co je na obrázku. Ještě další doporučení, čtení by určitě nemělo být delší než 15min! A obrázkové knížky proto, že u čteného slova ti nejmenší nevydrží, nebaví je to.

S přibývajícím věkem můžete zkusit čtené pohádky, opět nějak rozumně dlouhé, nebo pohádky vyprávějte – naše dcera má vyprávěné pohádky moc ráda! A většinou usne dříve než pohádku dovykládám.

No, a jako u všeho, i s usínáním dětí je to u každého jinak. Někomu to bude trvat déle, někdo se naučí usnout sám hned. Někteří se k Vám v noci do postele budou vracet, ale jak jsem uvedla výše, nevyhánějte je do své postýlky, užijte si jejich přítomnost, protože najednou ze dne na den budou „dospělejší“ a usínat v jejich pokoji pro ně nebude žádný problém.

A ještě pro doplnění, v druhém díle se budu zabývat tzv. Estivillovou metodou, kterou jsme vyzkoušeli – popíši ji, řeknu Vám klady i zápory a opět doporučím něco z vlastní zkušenosti a že jich s dětmi přibývá!

Dobrou noc.

                                             Chicco Rádio světlo&hudba

Zdroj: slune-cz.cz

Když si přivezeme novorozeňátko z porodnice, často již ten první den doma, nebo ty dny další nasadíme dudlík. Miminko hodně pláče, my nevíme, co s ním, zkoušíme všechno možné, krmíme, houpeme, vozíme v kočárku, pak zkusíme dudlík a najednou – je klid.

Miminko si na dudlík velmi snadno zvyká. Není proto divu, že za pár dní už bez něj nebude skoro ani chviličku. Malá miminka jsou s dudlíkem i roztomilá, navíc se dnes dělají takové dudlíky, které nekazí chrup miminek, jsou ortodonticky tvarované. Na začátku jsme tedy spokojeni všichni, my, rodiče, i naše miminko. Avšak časem nám začne dudlík vadit, bude to v době, kdy děťátko bude čím dál větší, bez dudlíku se nikam nehne, bude katastrofa, když ho náhodou  někde zapomenete.

Odnaučení návyku na dudlík není moc složité, stačí vytipovat ty situace, kdy má naše dítě dudlík opravdu nad limit, tj. kdy ho vlastně vůbec nepotřebuje. Zjistíme, že třeba jízdou v kočárku je dítko zabavené natolik, že mu vůbec nevadí, když ten dudlík nemá. Pak také zjistíme, že při jídle je dudlík také nadbytečný. Pokud je dítko zabrané do hry, tak taky dudlík nepotřebuje. Najednou tedy uvidíme, že dudlík dáváme dítku spíš my, rodiče. Že kdybychom mu ho nedali, tak si na něj ani nevzpomene, a nebo vzpomene, ale rozhodně ne tak často.

Postupně najdeme další a další situace, kdy dítě mít dudlík nemusí, až dojdeme k tomu, že bude mít naše dítko dudlík třeba jen v době největšího rozčilení či únavy. Únavu zatím ponechme stranou. Zastávám názor, že na spaní prostě dítka dudlík potřebují delší dobu, pokud jsou tedy na dudání před spaním zvyklá. Avšak ty momenty rozčilení a pláče, kdy své ratolesti raději strčíme ten dudlík, aby byl co nejdříve klid, jsou velmi časté. A jsou to právě ty okamžiky, kdy je pro nás jako rodiče nejtěžší se ovládnout a ten dudlík nedat. Dítko si velmi rychle zvykne, že pokud se mu něco stane a začne plakat, že dostane jako náplast právě dudlík. Zamysleme se tedy nad těmito situacemi a zkusme je řešit jinak. Většinou postačí dítko přivinout, pohladit, ukonejšit, říci mu, že s ním soucítíme, že chápeme jeho žal, případně třeba zkusit odvést pozornost jinam, na nějakou jinou aktivitu.

Pokud se nám podaří ve všech výše uvedených situacích odstranit užívání dudlíku, najednou zjistíme, že naše dítě skutečně dudlík přes den vůbec nepotřebuje. A v ten moment musíme rázně oddělit noční a denní užívání dudlíku, respektive užívání dudlíku pro spánek v postýlce a neužívání dudlíku přes den. Nyní musíme dbát o to, abychom nezapomínali při vstávání dítěte z postýlky dudlík uklidit a dát mu ho zas až v době, kdy ulehá ke spánku. Jedině tak, pokud budeme mít pevnou vůli a vydržíme, se toho denního používání dudlíku u svého dítěte jednou provždy zbavíme.

Zdroj: Slůně-cz.cz

Kreslení je činnost, která většinou děti baví, baví dokonce i ty děti, které dlouho v klidu sedět nevydrží.

Kreslením se postupně dítě naučí ovládat psací potřebu – ze začátku pastelku, voskovku, později třeba fixu atd. A je prokázané, že děti, co umí kreslit, lépe a hezčeji píšou, neboť ovládat pero jim nedělá žádné problémy!

Zprvu nechte dítě jen tak čmárat, bude mít prostě radost jenom z toho, že se na papíru tahem  tužky, který zatím není nijak koordinovaný objevují čáry. Postupně se snažte dítě naučit držet tužku správně.

No a pak?

Pak uděláme sluníčko 🙂 kreslíme kruhy a dítě se samozřejmě snaží s Vámi, pokud vy je svým nadšením pro danou kresbu zaujmete. Dítěti bude trvat delší čas, než se mu kruh podaří, ale všechny úspěchy, které směřují k tomu, že se vytvořil jakýsi „šišoid“, jakýsi uzavřený obrazec pochválíme.

Kreslíme jak prší 🙂 Maminka nakreslí mrak a déšť už dítě zvládne postupně samo.

Dále je dobré naučit dítě plot nebo koleje.

Zkrátka občas nechte dítě čmárat, občas mu něco nakreslete vy, ať zkouší obrázek vybarvit, neboť nepřetahovat, je pro malé dítě (cca 2-3 roky) velmi těžký úkol a občas se učte. Učte se formou hry – zvládl by jsi také nakreslit takovéhle sluníčko? A schválně, teď nakreslím mrak a jestli dokážeš, aby z něj pršelo.

Důležité je, abyste dítě učili zprvu lehké, pro něj dobře pochopitelné obrázky. Pejska sice pozná, ale ještě hodně dlouho jej nakreslit nedokáže. A pokud při svých čmáranicích prohlásí, nakreslil jsem pejska, tak jej pochvalte, neboť v něm zase rozvíjíte představivost, která je v dětském věku také velmi důležitým faktorem.

Tip: Pro nejmenší by neměly mít psací potřeby ostrý hrot, o který by se mohli píchnout a rovněž by neměly mít nějaké malé části (třeba víčka), které by mohli spolknout nebo by mohlo hrozit udušení! Velmi dobré jsou nelámavé pastelky 🙂

Další tip: Samozřejmostí je dobré osvětlení, pokud možno správný posez, neboť dítě již v takto malém věku si věci dobře pamatuje, tak aby mělo do budoucna dobré návyky, např. že se kreslí, píše jenom po papíře, že u stolu se sedí na židli apod.

    

Zdroj: Sluně-cz.cz