Když si přivezeme novorozeňátko z porodnice, často již ten první den doma, nebo ty dny další nasadíme dudlík. Miminko hodně pláče, my nevíme, co s ním, zkoušíme všechno možné, krmíme, houpeme, vozíme v kočárku, pak zkusíme dudlík a najednou – je klid.
Miminko si na dudlík velmi snadno zvyká. Není proto divu, že za pár dní už bez něj nebude skoro ani chviličku. Malá miminka jsou s dudlíkem i roztomilá, navíc se dnes dělají takové dudlíky, které nekazí chrup miminek, jsou ortodonticky tvarované. Na začátku jsme tedy spokojeni všichni, my, rodiče, i naše miminko. Avšak časem nám začne dudlík vadit, bude to v době, kdy děťátko bude čím dál větší, bez dudlíku se nikam nehne, bude katastrofa, když ho náhodou někde zapomenete.
Odnaučení návyku na dudlík není moc složité, stačí vytipovat ty situace, kdy má naše dítě dudlík opravdu nad limit, tj. kdy ho vlastně vůbec nepotřebuje. Zjistíme, že třeba jízdou v kočárku je dítko zabavené natolik, že mu vůbec nevadí, když ten dudlík nemá. Pak také zjistíme, že při jídle je dudlík také nadbytečný. Pokud je dítko zabrané do hry, tak taky dudlík nepotřebuje. Najednou tedy uvidíme, že dudlík dáváme dítku spíš my, rodiče. Že kdybychom mu ho nedali, tak si na něj ani nevzpomene, a nebo vzpomene, ale rozhodně ne tak často.
Postupně najdeme další a další situace, kdy dítě mít dudlík nemusí, až dojdeme k tomu, že bude mít naše dítko dudlík třeba jen v době největšího rozčilení či únavy. Únavu zatím ponechme stranou. Zastávám názor, že na spaní prostě dítka dudlík potřebují delší dobu, pokud jsou tedy na dudání před spaním zvyklá. Avšak ty momenty rozčilení a pláče, kdy své ratolesti raději strčíme ten dudlík, aby byl co nejdříve klid, jsou velmi časté. A jsou to právě ty okamžiky, kdy je pro nás jako rodiče nejtěžší se ovládnout a ten dudlík nedat. Dítko si velmi rychle zvykne, že pokud se mu něco stane a začne plakat, že dostane jako náplast právě dudlík. Zamysleme se tedy nad těmito situacemi a zkusme je řešit jinak. Většinou postačí dítko přivinout, pohladit, ukonejšit, říci mu, že s ním soucítíme, že chápeme jeho žal, případně třeba zkusit odvést pozornost jinam, na nějakou jinou aktivitu.
Pokud se nám podaří ve všech výše uvedených situacích odstranit užívání dudlíku, najednou zjistíme, že naše dítě skutečně dudlík přes den vůbec nepotřebuje. A v ten moment musíme rázně oddělit noční a denní užívání dudlíku, respektive užívání dudlíku pro spánek v postýlce a neužívání dudlíku přes den. Nyní musíme dbát o to, abychom nezapomínali při vstávání dítěte z postýlky dudlík uklidit a dát mu ho zas až v době, kdy ulehá ke spánku. Jedině tak, pokud budeme mít pevnou vůli a vydržíme, se toho denního používání dudlíku u svého dítěte jednou provždy zbavíme.
Zdroj: Slůně-cz.cz
Svatá pravda 🙂 U nás ještě zabralo, že při mluvení je dudlík zbytečný a navíc prckovi není rozumět 🙂 Obě naše děti byly dudlíkové, obě postupně odkládaly dudlík přes den, v kočárku,...až jim zůstal jen na spinkání a i toho se vzdaly bez problémů, Adam ho odevzdal v ZOO opičkám a Báře jsme vysvětlili, že paní zubařka říkala, že by jí mohly zlobit zoubky a protože paní zubařka je hodná a Bára jí má ráda, tak nebyl problém 🙂