Zahraniční okénko podruhé - doufám, že tentokrát se to obejde bez shitstormu...
Bohatší o nechtěnou zkušenost - v pátek večer jsme s Dandou skončili na pohotovosti se zlomenou rukou. Už jsme tam byli dříve, takže jsem byla připravená na několikahodinové čekání - a ono ne, zlomeniny evidentně pouští přednostně. Co naopak proběhlo v souladu s předchozími zkušenostmi, byl neskutečně milý a empatický personál. Už minule, když jsme dorazili s rozseklým obličejem, jsem byla v šoku z doktora, který s Dandou jednal tak, že ten můj malý hysterák s nulovou tolerancí bolesti zvládnul ošetření úplně ukázkově, jen s pár slzami. Tentokrát jsme hysterii měli, nicméně za to nemohl přístup doktorky, ale její informace, že se rozhodli to operovat. Do nemocnice jsme dorazili někdy po sedmé, o půl desáté už jel na sál. Co jsem taky ocenila bylo, že se naprosto automaticky očekávalo, že tam s malým zůstanu (s tím, že manžel může taky, ale pro něho lůžko nebude). Dostali jsme samostatný pokoj, což mi přišlo, že je standard (nic, co by vypadalo jako větší pokoj, jsem tam nezaregistrovala). Druhý den ráno nás pustili domů a musím říct, že za celou tu dobu jsem se tam nesetkala s nikým, komu by bylo co vytknout. Naopak, ten přístup zejména k Dandovi byl ode všech neuvěřitelně milý. Samozřejmě, že téhle zkušenosti bych nás radši ušetřila, ale když už, tak místo jsme si nemohli vybrat líp (což není něco, co bych v souvislosti s Rakouskem říkala často 😀). Oběma nám to strašně moc ulehčili a neskutečně vděčná jim všem za to jsem ❤️