Ač to zní neuvěřitelně, je to tak... minulý týden nás opustil náš milovaný kocour. Byl spešl, takovej pes zakletej v kočičím těle a hodně a nahlas "mluvil". S náma se všema. Jeho smrt byla pro nás hodně bolestivá, je a ještě bude. V práci máme kapli, kolem které jsem v pátek šla a v tom velkým smutku jsem si tam na chvíli sedla a ač ateista, jsem se nějak neubránila té větě, proč jsi nám ho vzal. Pobrečela jsem si v tom tichu a poprosila, ať nám pošle do cesty nějakou duši, která nám to trápení udělá snažší. Člověk na to pak nějak záhy zapomene ve víru pracovních věcí, běžné rutiny. Pak jsem doma seděla na gauči, čuměla do prázdna a najednou jsem dostala strašné nutkání napsat kamarádce z čech. Napsala jsem jí, co se nám stalo, potřebovala jsem si pokecat a tak a jen tak jsem se ji mimoděk zeptala, jestli neví o někom, kdo bude mít třeba koťata, že bychom si vzali někdy. Holky já myslela, že mě klepne pepka... Povídá jasně, minulej tejden k nám přišlo tohle kotě, strašně naříkalo u dvěří, bylo zbídačené, mělo kotěcí chřipku, někdo ho asi vyhodil. Já mám koček dost, jestli ho chceš posílám ho k vám... Asi největší gol je ten, že vypadá úplně stejně jako náš první kocour... Dneska s ním jede kamarádka k vetovi, dostane pas, čip a když to dobře dopadne, v neděli už bude spát ve svém pelíšku u nás. Možná jsou někdy naše prosby opravdu vyslyšené.