Hola hola, školka volá

Sedím tady a dívám se na tebe. Jsi nervozní. Zase spěcháš. Nervozním hlasem na mě potichu mluvíš, tak, aby nikdo neslyšel, jak to tebou lomcuje. Snažíš se mi narvat na nožičku novou bačkůrku a já krčím prstíky. Tlačí mě ponožka, nechci bačkůrku na zmuchlanou fusku. Maminko, nezvedej hlas, prosím. Říkaly jsme si přece, jak to bude super, až půjdu do školky. Říkáš, že ti to celý ztěžuji. Promiň maminko, já jen nechci abys odešla tak, že se zlobíš.  A tlačí mě bačkůrka. Vrátíš se vůbec ještě pro mě, když jsem tak zlobivá holčička? Omlouvám se, maminko. Nebudu brečet, neboj, jen mi, prosím, neodcházej s takovou. A co ty děti kolem? Proč pláčou? Taky je tady chtějí nechat? Co když pro ně nepřijedou? A co když ani ty pro mě? Maminko, máš mě ještě ráda, když mě sem odkádáš?

Přeháním, já vím, a co když ne? Co se asi odehrává v dětské hlavičce, když poprvé zůstává ve školce? Samotné. Vidí maminku odcházet, nechává ho na cizím místě... Situace dosud nepoznaná. Ano, některé děti to zvládnou hrdinsky. Do třídy naběhnou suverénně, jako kdyby se pro kolektiv narodily. Ale co ti ostatní?

Mám v živé paměti, jak moc jsem plakala. Denně. Nesnášela jsem tetu Alicku. Nesnášela jsem Karinku, která mě tolikrát nepustila na záchod, když už jsem moc musela. Nesnášela jsem odpolední spánek, do kterého nás nutily. Pro mě byla školka strašák. Kolikrát jsem z domu odcházela s bolavým bříškem. 

Nebudu se tvářit, že přesně vím, jak a co dělat, abychom předcházeli trápení našich malých školkovníků, sepsala jsem ale několik svých poznatků, které by k usnadnění nástupu do školky mohly přispět.

KO-MU-NI-KA-CE

Nejdůležitější ze všeho, podle mě, je komunikace. Povídat si o školce je jedným s nejdůležitějších kroků k úspěšnému startu. Jelikož jen minimum mateřských školek nabízí takzvaný "adaptační program", je povídání si o tom, co děťátko čeká velice zásadní.

"Co kdybychom si popovídali o školce?" Tak začala spousta našich rozhovorů. Většinou končily někde úplně jinde, ale pokaždé jsme si o té školce něco řekly. Budou tam děti, to je jasný. Hračky, malé záchůdky, malé umývadýlka, bude mít vlastní značku na svých věcech. Obědy, odpočinek, tety. Mluvme ale pouze o tom, co s jistotou víme.

Budou ty tety hodné? To přece nevíme. Třeba bude mít teta Alicka PMS a bude nepříjemná na celý okolí. Anebo teta Andrejka bude mít nedoplatek za elektřinu a tak bude celý týdny nakrknutá a hodná nebude vůbec. A co jídlo? Bude chutné? Spíš bych řekla, že jestliže nepatříte mezi pár šťastlivců a výjimku, co potvrzuje pravidlo, chutné moc nebude. Až na buchty a pizzu. Ty jsou chutné vždy. Nikdy proto nepřikrášlujme informace. Dítě může pak být zklamané a jen těžko pochopí, proč mu maminka lhala. 

Velice účinným prostředkem v komunikaci o tom, co dítě čeká je hra. Hrajte si na školku. Buďte dítě, učitelka i maminka. Střídejte se v rolích. Ukažte dítku, jak krásný to může být i jaká úskalí přinést. Získáte tak přehled o strašácích, kterých se dítě bojí. Hrou budujete jeho sebeistotu a schopnost vyrovnat se se situacemi, které můžou v souvislosti se školkou vzniknout.

A co když jste nástup do školky zvládli na výbornou a problémy se začaly objevovat až později? Brečí denně u vašeho odchodu a vy nevíte proč? Ptejte se, sondujte, zjišťujte. Třeba jste mu jen zapomněla říct: "Mám tě ráda." Anebo je mu líto, že jste se ráno spolu nestihli pohrát. Dejme na svůj instinkt a naslouchejme. Není nic snažšího. 

A co maminka?

A jak se cítíte vy? Máte strach? Jste nervozní? Nejspíš víc než to vaše dítko. A proč? Protože máte zpomínku jako já? Na zlou tetu Alicku a hnusný obědy? Anebo proto, že se vám tězko vypořádává s faktem, že váš malý chlapeček už jde do školky? Anebo se bojíte, co bude po takové době v práci? Co nový šéf? Nové kolegyně?

Jestliže tomu tak je, je důležité nepřenášet svoji nervozitu na dítě. Neskrývejte ji, to by mohlo situaci ještě zhoršit. Zkuste o tom mluvit. Vysvětlete dítku, že jste nervozní, vysvětlete mu, že emoce, ať jsou jakékoli, jsou v pořádku. Třeba má i vaše princezna strach, ale nechce, aby jste se zlobila, a až zjistí, že to je v pořádku, třeba její strach společně zaženete. Důležitý je dítěti důvěřovat, naslouchat, snažit se vžít do jeho kůže a hlavně jej nepodceňovat. Přístup rodiče je alfou a omegou úspěchu. Dítě je velice citlivá bytost a kopíruje ne jenom naše chování, ale i emoce.

Zkuste se s těmi svými vyrovnat. Nechte si čas pro sebe, srovnejte myšlenky. V první den si udělejte na tu velkou událost dostatek času, ať nejste v časovém presu, ať máte dostatek prostoru na loučení, na případné slzičky (ty jsou v naprostém pořádku). 

Dopřejme si na loučení tolik času, kolik potřebujeme my i děti, nenechme se nahánět. A hlavně, nenechme si plačící děti "rvát z náruče".

Komunikace na druhou

Pro mě bylo šíleně těžký, když jsem byla školkovní dítě, vyrovnat se s pocitem, že jsem zůstala sama. Sama jsem musela čelit hormonálním výkyvům tety Alicky i posměškům Karinky. Řeknete si, že s tím ale nejde moc udělat. Ale jde. Je zásadní, aby se dítě necítilo samo. Je proto důležitý být asertivní i v komunikaci s učitelem. Pro mnohé maminky je to těžký. Učitel je přece autorita, je tam od toho, aby si udělal pořádek s dětmi i rodiči a určuje pravidla. To je omyl. Jsme rodiče. Jsme za své děti zodpovědní a tudíž do toho máme důvod "kecat". Vždycky je možnost domluvit se na kompromisech. Bude-li moje dítě plakat, zavolejte mi, přijedu si pro něj. Nebude-li chtít spát, nenuťte ho. Nebude-li chtít jíst, zabalte mu to.

Můj brácha jednou ve školce nechtěl jíst mandarinku. Byl donucen. Tak si ju měsíček po měsíčku nacpal do pusy. Když maminka pro něj přijela, nemluvil. Mamka nevěděla, co s ním, ubožátkem, je. Cestou domů si ale všimla, že má něco v puse. Otevřela mu ji a měl tam rozžvýkaný ty průhledné slupky z měsíčků mandarinky. Že prý mu řekly, že jestli to nesní, půjde na hanbu a maminka si pro něj nepřijde. Šílený, nemyslíte? Maminka si to na druhý den ve školce vyříkala, ale učitelka byla stará škola a měla ji za úzkostlivou psychomatku.

Je ale důležitý nastavit si pravidla. Jsme rodiče a ne předškoláci, kteří mají mít z paní ředitelky respekt. Buďme ve výchově našich dětí partneři. Tak je to správný. 

Tipy maminek

Zapátrala jsem v různých diskusích po tipech jiných maminek, které už zkušenost se školkou mají a vědí, co u nich zabralo, či nezabralo a udělaly by to jinak. 

1. Adaptační program.

    Nabízí-li vaše školka adaptační program, je to znamení, že jste o krůček blíž k     ideálnímu stavu už z toho důvodu, že někoho (zřejmě paní ředitelku) zajímá, jak se     děti budou cítit. Jestliže tedy máte ve "vaši" školce tuto možnost, využijte ji!

2. Pozdější nástup

    Jestliže vás netlačí nástup do práce anebo jiné povinnosti, dopřejte dítěti možnost     vyhnout se davové psychóze v podobě hromady plačících dětí v šatně a nástup odložte     o 14 dní, ideálně ale o měsíc. V říjnu už je plačících dětí minimu a tím pádem se dítě     nenechá strhnout potokem slz.

3. Odejděte až si řekne

    Nevím, jaký je postoj školek k této možnosti, ale některé maminky, kterým to čas     dovolí, zůstávají sedět v šatně. Dítko si tak může zkontrolovat, že ho tam mamka     vážně nenechala na pospas osudu a odchází až v moment, kdy to dítě dovolí. Často to     trvá i několik dní.

4. Dejte dítku talisman

    Dejte mu knoflík z vaši bundy, vaši oblíbenou rtěnku (tu ale zavřete do skřínky),     sponku na papír, něco, co bude děťátko považovat za záruku, že se pro něj, i pro onu     věc vrátíte. Vždyť jak by jste se asi obešla bez věrnostné kartičky do potravin anebo     mince do nákupního vozíku? ;) 

První den ve školce není legrace. Pro maminku ani pro dítě. Věřím, že díky tomuhle článku bude třeba i pro vás snažší a postupně příchody do školky legrace budou. 🙂