Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Ženy, co zajímavého a zábavného navštívit v okolí Jičína s 5,5 letou?

    Ženy, jak se dělá zavaření v troubě? Píší na 80° na 20'. Jde mi konkrétně o zavaření rajčat, která budou na půlky/čtvrtky, zalitá vodou a posolená... Půjde mi to vůbec? Nikdy jsem nedělala...

    romancam
    20. srp 2019    Čtené 520x

    Naše školková story

    Nejdřív to měla být kz, ale jelikož mi v posledních dnech přibylo pár nových sledujících, rozhodla jsem se to popsat trochu obsáhleji... Takže pozor, jo ;).

    Jak je naše S. náročné dítě nebudu rozvádět. Mám to v jiných článcích a o této "diagnóze" se už na netu dá ledasco dohledat. Každopádně jeden z projevů náročnosti je i absolutní závislost. Ve valné většině případů - na mamince. A proto takové dítě ani teoreticky, ani prakticky nelze hlídat druhou nebo třetí osobou. Takže se cítí nejvíc bezpečně u maminky. A pak se řekne, že už mu je 3,5 roku a vychází to pěkně na září... A třeba k tomu máš doma i 6m mimino a řekneš si - ŠKOLKA!

    Jako měla jsem z toho bobky. Jako každá maminka. Ale tak zkusím to. To dítě má rádo další děti, kontakty navazuje, na kroužky chodit nechce a kámošů je málo. Aktivity spolu s miminem dělat moc nejdou. Ať jde o tvoření, nebo hrát fotbal. Tak co by se jí ve školce nelíbilo? Pečlivě jsme vybrali školku, mimo město, příjemné prostředí... 4 dny jsem se tam pokoušela zadaptovat. Tedy, my obě. Bohužel se adaptovaly po dlouhém volnu i učitelky a tak děti, které se z 99% znaly, lítaly po obrovském hřišti a učitelky s kávou na lavičkách řešily, která je víc opálená od moře. Moje vyděšená malá kopie tam byla jako kůl v plotě a na její vyděšenou velkou kopii (mě), začaly den ode dne učitelky víc a víc tlačit. Ať ji tam nechám, že to zvládnou a tak. Jenže já to tak bytostně nechtěla. Nechtěla jsem ji vystavit stresu, úzkosti a ostatně ani ty opálený paní učitelky. Na břiše jsem v nosítku měla tedy půlročního prcka a celé to bylo všelijaké. Tak nějak líp a hůř bylo 4 dny. Pak se stala zásadní věc a to ta, že jsem S.řekla, že jdu uspat R. z druhé strany budovy, čímž ztratila občasnou kontrolu nad středem svého vesmíru (rozumíte, mě)... Učitelky se rozhodly ji za mnou nepustit a já to netušila. Slyšela jsem jen šílený řev a prosby. Když jsem chtěla zasáhnout, zastavila mě chůva, že ať počkám, že si s ní poradí. 30' dlouhých minut si s ní neporadila ani jedna z nich. Vyváděla, prosila a já to stranou sledovala a modlila se za zlom. Ten se nekonal, já ji čapla a jelo se domů. Druhý den se počůrala, když jsem se jí snažila ráno dostat v chodbě do bot. Co dělala... A takhle já si super školku s kámošema nepředstavuju. 

    3/4 roku na to, bylo na školku uvaleno přísné embargo. Kdo se optal, byl úhlavní nepřítel a předtím byla scéna hodná Oscara. Pak jsem narazila na jinou paní, co dělá bachovky na míru a dala jí šanci, neboť dobré recenze... Začali jsme kapat a po 14 dnech užívání začala o školce SAMA mluvit. Mile mě to překvapilo a všeobecně se tak nějak začala víc vzdalovat na hřišti, neměla problém jít za roh vyhodit odpadek a nebo jít jinou stranou, než jdu já...a to jsou, přátelé, velké věci! Takže kapeme dodnes. Dva měsíce tedy mluvila o tom, že v září půjde (ne, neví, kdy je září, ale ví, že to není zítra). Mluvila o školce hezky, že se těší. Vše bylo v její režii. Díky mk a jedné mamince z tohoto města jsem ale zjistila, že tu je i jiná školka, která nemá 25 dětí a říká si sportovní. Což je pro našeho hyper celkem fajn, ne? Jenže, nebylo místo... jenže, stalo se cosi a místo se objevilo. A že "přijďte se podívat v pátek"...

    A tak jsme se šly podívat. R. byl dvě hodinky s babičkou a my se S. měly na vše klid. Líbilo se jí tam a tak, že v pondělí zase. Čekala jsem tam v šatně, neviděla na mě, jako žádné z děti a chodila mě kontrolovat. V pondělí to bylo za 21 minut přesně 20x. V úterý to ale bylo za dvě hodiny asi 5x. Ve středu podobně. Ovšem tam přišel zkrat. Přála si, abych si sedla při obědě "sem" a já řekla, že budu sedět "tady". (Pro vysvětlení - "sem" a "tady" je od sebe cca 3 metry z tohoto ani z jednoho bodu na mě při obědě nevidí). Chytila amok, přestávala dýchat, prosila a celkově dost vyváděla. Já byla vytočená, ona na nervy a učitelka se snažila, co jí síly stačily. Od té doby nechtěla zůstávat na oběd a že si vezmeme do krabičky. Ok, s tím jsem až takový problém neměla. Po této středě jsem se zmínila známé paní, psychoterapeutce a ona mě odkázala na svou kamarádku, psycholožku. Ještě ten den jsem ji oslovila mailem a přála si. Odpověď nepřicházela a já se zděšením zjistila, že objednací doby jsou 3-5m. 

    Čtvrtek proběhl zase o kus lépe a naše ředitelka mě kontrolovala méně a méně. Ploužila jsem se denně za nimi na procházce, ale ve čtvrtek mě poslala čekat na chodbu (!), než se oblečou, protože kvůli mě se jeden chlapeček rozbrečel, což se mnou značně zamávalo. Procházky 20 metrů za nimi mě "děsně" bavily! Rozumíte... R.byl každý den s babičkou od těch 8-11:30. On s úsměvem... Pátek byl ještě lepší, co do kontrol. 

    Pátek byl nejlepší, co do e-mailu a to "paní doktorce se na pondělí 19.8. udělalo nečekaně místo. Ihned pište, pokud máte zájem o konzultaci". Takže neváhám, nekoukám vpravo ani vlevo a prostě jo!!! V pondělí nás tam máte. "Tak hlavně doražte s manželem". 

    Tak jo.

    Pondělí jsem měla v plánu, že už bude po týdnu dceřiné šikany v mé režii. Nastavila jsem kuchyňskou minutku a šla na chodbu. Sama mě tam s úsměvem poslala... Jak rychle naděje vzplála, tak rychle umřela. A tak se objevila za dvě minuty u mě, že minutku nastavila jinak. Tak jsem jí vykázala směr třída a minutku napravila. Řev. A řvala ať to p.uč. nevydržela a asi za 5' mi ji poslala. Byla to scéna jako z amerického filmu. Prostě chápete, celých 5' mě neviděla!!! (😀). Pak přišla do práce i druhá paní učitelka a že donesla dětem svačinu, jestli ji S. půjde pomoci a pak, že si pro mě může přijít a já zase zaberu královské místo na té pekelně tvrdé lavičce v šatně. Tak šla. Bylo to celých 15' beze mě. A další 2h, kdy se na mě na to Záhořovo lože ani nepřišla podívat! Pak se jelo k psycholožce...

    ... Zazněla spousta věcí. Snad víc než o S.to bylo o nás dvou. Úžasná dr., ujištění, pár tipů a rad. Ale když píšu o školce, budu se držet toho. Prostě neumře, když tam bude řvát. Dost možná z toho bude mít jednou v životě úzkosti, nebo deprese, ale dost možná taky ne. "Takže ji tam zítra dejte". A ne po O domů. Třeba ve tři. Tak zas dobrý, jo... S. jsem při shledání (byla s bráchou a s babi venku) seznámila se situací, že zítra jde do školky a já pro ni po obědě přijdu. Jinak to nebude. Přišla směsice emocí, ale já použila větu psycholožky a to tu, že "je jen na tobě, jestli si to ve školce uděláš uřvaný a nebo super a zábavný". Tím jsme skončily debatu.

    A máme tu dnešní ráno. Vstávat se jí nechce a nejistě se ptá, co bude. Řeknu, že to, co jsme si už řekly. Zopakuji to. Kňučí, ale nic velkého. Prolévám ji krizovou esencí a odcházíme směr školka v celkem slušné náladě. Tam se převlékne a jde do tuhého. Pláče a vymýšlí. Prosí a slibuje. Vzdoruje. Vyjdu jí vstříc a pomazlím ji, když si to přeje. Konečně přichází paní učitelka, která měla "hovní" službu u dvou tlačících kámošů a usměrňuje, že "jdeme mamku vyprovodit ke dveřím". Uděláme poprvé námi vymyšlený pozdrav a jdu. Má oči plné slz, ale není hysterická. Ani učitelka. Což je fajn 😀. Zamyká. Což je ještě víc fajn, ptz pár minut předtím se nám pokusila zdrhnout (S.). A já odcházím. A jsem napnutá, ale zároveň klidná. . . . 

    Je 11:30. Vyzvednu si dítě, které se usmívá, dostane do speciálního sešitku samolepku a prosí, aby mohla chodit už pořád beze mě. Tady by bylo pěkné, kdyby to skončilo, ale ač zbytek dne byl napaden víc než optimisticky, přišel zkrat a řev, že už nikdy, nikdy víc.

     Ale víte co... Jsou chvíle, kdy je fajn dávat dětem na výběr. A pak ty, kdy si vybírat vážně nebudou ;). Takže zítra pomaže, má milá 🙂.

    romancam
    17. pro 2016    Čtené 81x

    "Pečeme" vánoční ozdoby

    O tuhle akci se s vámi zkrátka musím podělit.

    Tatínek vyrazil zdolat Sněžku, babička, se kterou bydlíme, zdrhla na nějaké vánoční trhy do Pardubic a my osiřely. Lámala jsem si hlavu, co budeme dělat a pak mě osvítilo 😀. Uděláme si ty krásné, bílé vánoční ozdobičky na stromek!! 

    Nutno podotknout, že se svým 21m dítětem jsem se z mnohých důvodů nepouštěla ani do cukroví (kdo nás zná, tak ví...) a dobře jsem udělala!!!

    Byla jsem vskutku "připravená". Vyhrabala jsem cca 100 let starou jedlou sodu, dvě otevřené, dvě 15g a jednu celou. V receptu stálo 200g. Tady se možná stala první chyba (nepočítám tu, že jsem si myslela, že mi dcera jakkoli pomůže). Po vysypání všech sáčků, co domácnost ukrývala, se na váze ukázalo 177g. Tak co už. Jsem zdatná kuchařka (mimo to jsem i hodně vtipná, berte v potaz), ošulím i zbylé dvě ingredience. Při přidávání škrobu jsem na ono šulení zapomněla. Nechala jsem totiž udělat něco i aktivistce. Třetí surovina byla voda. I tu jsem zapomněla odpočítat a šup, je tam 150ml. A že vařit. Hmota šla sotva rozmíchat, ale pak se poddala. Říkám si, že je to dost tekuté, to bude těmi 23g, co nám chybělo a tedy vlastně nepoměr všeho. Tak dosypu tím škrobem, co se může stát? Od oka...ehm... Tady už to míchat nešlo... šplouch voda...obří hrudky. Tak tohle mám vařit?? Inu, zkusme. Neřekla bych, že se to vařit vůbec stihlo, ale hmota to byla celkem ve finále pěkná ač nesouměrná. Za tu vodu a vlastně i ten škrob jsem si vynadala.

    Ještě teplou jsem hmotu vyndala a zpracovala v nehroudovaté těsto rukama a byla se sebou spokojená. Na zem jsme si daly vál, vyndala jsem váleček. V tuto chvíli je nutno připomenout, že se mnou pořád byla malá spolupracovnice. Když pominu, že chtěla ustavičně těsto ochutnávat, zdrhala s ním a snažila se ho lepit po zdech, tak ji nějaké válení absolutně nezajímalo. Vykrajování jakbysmet. Když jsem z těsta dost pracně vyválela celkem rovnoměrnou placku (proklínala tu paní, co v receptu uvádí "úžasná hmota"), utřela pot z čela, jala jsem se ukázat dceři tedy to slavné vykrajování. Bylo jí volné. Když zjistila, že prstíčkama do toho jdou dělat zajímavé důlky, s následnými dírami, přestalo ji to bavit a rozhodla se mi po tom proběhnout, zadupat si a tak... Zkrátka mi to celé sabotovala! Tady mi přestala docházet trochu trpělivost, ale dobrý. Chlupy jsem z těsta vybrala a zase vykrajovala. Když si všimla celých DVOU ozdobiček na plechu, usmyslela si, že je jejím úkolem v této akci zničit. Byla jsem pohotová a s plechem jsem vyběhla a chvíli jsme se honily po bytě. 

    Pak mě napadlo, že by ji mohlo třeba zaujmout na pár sekund něco v televizi. Přesunula jsem všechno do obýváku. TV ji nezajímala vůbec a já zkusila nabídnout cca milion jinách alternativ. Ne! Chtěla to ničit, chtěla mě zničit, chtěla zničit obývák a panence těsto narvat do krku. Uválela jsem z těsta vždy cca 10x10 cm a honem vykrajovala. Ty tvary tomu odpovídají. Když jsem viděla, jak "rychle" mi to jde, z původního slaboučkého těsta, jsem pak už dělala solidní špalky 😀. I to se pak projevilo ve finále. Dobrá třetina těsta šla do koše, na druhý plech nejsem psychicky dostatečně zralá.

    Tady ovšem nekončíme..Ta nádhera musí na něčem viset. Takže jdu dělat dírky do ozdob. Použila jsem špejli. Já bláhová se bála, aby do roztomilých srdíček neudělala špějle kravské otvory. Ona udělala, ale spolupracující těsto je ihned uzavřelo 😀. No, nebyl čas to řešit, snaha byla, uvidíme. Dala jsem to péct. Hoďku se to dle návodu sušilo v troubě. Déle jsem nečekala a ještě že! Jsou sice na půl syrové, ale jdou do nich udělat opravdu pěkné otvory na mašličky 😀. Ty už jsem ale dělala ve chvíli, kdy aktivistka spala.

    Mimo to jsem ji cca 3x kojila, včetně výše uvedené dávené panenky. Panenku 10x utišovala, protože umí plakat a dítě 2x zachránila před seskokem z gauče. Takže vánočním přípravám zdar 😀. 

    Mějte se krásně a pamatujte, když nejde o život, jde o ho*no 😉.

    Nikdo nechape tu bolest tak, jako vy, kobylky, kdyz mi spadne na nohu prebalovaaaak, auuu au au 😀 To ale neni sranda, fakt to do toho nartu tim ostrym rohem boli 😀

    Kdo vi, jak na ty nudle vlastne 😀