Nejdřív to měla být kz, ale jelikož mi v posledních dnech přibylo pár nových sledujících, rozhodla jsem se to popsat trochu obsáhleji... Takže pozor, jo ;).
Jak je naše S. náročné dítě nebudu rozvádět. Mám to v jiných článcích a o této "diagnóze" se už na netu dá ledasco dohledat. Každopádně jeden z projevů náročnosti je i absolutní závislost. Ve valné většině případů - na mamince. A proto takové dítě ani teoreticky, ani prakticky nelze hlídat druhou nebo třetí osobou. Takže se cítí nejvíc bezpečně u maminky. A pak se řekne, že už mu je 3,5 roku a vychází to pěkně na září... A třeba k tomu máš doma i 6m mimino a řekneš si - ŠKOLKA!
Jako měla jsem z toho bobky. Jako každá maminka. Ale tak zkusím to. To dítě má rádo další děti, kontakty navazuje, na kroužky chodit nechce a kámošů je málo. Aktivity spolu s miminem dělat moc nejdou. Ať jde o tvoření, nebo hrát fotbal. Tak co by se jí ve školce nelíbilo? Pečlivě jsme vybrali školku, mimo město, příjemné prostředí... 4 dny jsem se tam pokoušela zadaptovat. Tedy, my obě. Bohužel se adaptovaly po dlouhém volnu i učitelky a tak děti, které se z 99% znaly, lítaly po obrovském hřišti a učitelky s kávou na lavičkách řešily, která je víc opálená od moře. Moje vyděšená malá kopie tam byla jako kůl v plotě a na její vyděšenou velkou kopii (mě), začaly den ode dne učitelky víc a víc tlačit. Ať ji tam nechám, že to zvládnou a tak. Jenže já to tak bytostně nechtěla. Nechtěla jsem ji vystavit stresu, úzkosti a ostatně ani ty opálený paní učitelky. Na břiše jsem v nosítku měla tedy půlročního prcka a celé to bylo všelijaké. Tak nějak líp a hůř bylo 4 dny. Pak se stala zásadní věc a to ta, že jsem S.řekla, že jdu uspat R. z druhé strany budovy, čímž ztratila občasnou kontrolu nad středem svého vesmíru (rozumíte, mě)... Učitelky se rozhodly ji za mnou nepustit a já to netušila. Slyšela jsem jen šílený řev a prosby. Když jsem chtěla zasáhnout, zastavila mě chůva, že ať počkám, že si s ní poradí. 30' dlouhých minut si s ní neporadila ani jedna z nich. Vyváděla, prosila a já to stranou sledovala a modlila se za zlom. Ten se nekonal, já ji čapla a jelo se domů. Druhý den se počůrala, když jsem se jí snažila ráno dostat v chodbě do bot. Co dělala... A takhle já si super školku s kámošema nepředstavuju.
3/4 roku na to, bylo na školku uvaleno přísné embargo. Kdo se optal, byl úhlavní nepřítel a předtím byla scéna hodná Oscara. Pak jsem narazila na jinou paní, co dělá bachovky na míru a dala jí šanci, neboť dobré recenze... Začali jsme kapat a po 14 dnech užívání začala o školce SAMA mluvit. Mile mě to překvapilo a všeobecně se tak nějak začala víc vzdalovat na hřišti, neměla problém jít za roh vyhodit odpadek a nebo jít jinou stranou, než jdu já...a to jsou, přátelé, velké věci! Takže kapeme dodnes. Dva měsíce tedy mluvila o tom, že v září půjde (ne, neví, kdy je září, ale ví, že to není zítra). Mluvila o školce hezky, že se těší. Vše bylo v její režii. Díky mk a jedné mamince z tohoto města jsem ale zjistila, že tu je i jiná školka, která nemá 25 dětí a říká si sportovní. Což je pro našeho hyper celkem fajn, ne? Jenže, nebylo místo... jenže, stalo se cosi a místo se objevilo. A že "přijďte se podívat v pátek"...
A tak jsme se šly podívat. R. byl dvě hodinky s babičkou a my se S. měly na vše klid. Líbilo se jí tam a tak, že v pondělí zase. Čekala jsem tam v šatně, neviděla na mě, jako žádné z děti a chodila mě kontrolovat. V pondělí to bylo za 21 minut přesně 20x. V úterý to ale bylo za dvě hodiny asi 5x. Ve středu podobně. Ovšem tam přišel zkrat. Přála si, abych si sedla při obědě "sem" a já řekla, že budu sedět "tady". (Pro vysvětlení - "sem" a "tady" je od sebe cca 3 metry z tohoto ani z jednoho bodu na mě při obědě nevidí). Chytila amok, přestávala dýchat, prosila a celkově dost vyváděla. Já byla vytočená, ona na nervy a učitelka se snažila, co jí síly stačily. Od té doby nechtěla zůstávat na oběd a že si vezmeme do krabičky. Ok, s tím jsem až takový problém neměla. Po této středě jsem se zmínila známé paní, psychoterapeutce a ona mě odkázala na svou kamarádku, psycholožku. Ještě ten den jsem ji oslovila mailem a přála si. Odpověď nepřicházela a já se zděšením zjistila, že objednací doby jsou 3-5m.
Čtvrtek proběhl zase o kus lépe a naše ředitelka mě kontrolovala méně a méně. Ploužila jsem se denně za nimi na procházce, ale ve čtvrtek mě poslala čekat na chodbu (!), než se oblečou, protože kvůli mě se jeden chlapeček rozbrečel, což se mnou značně zamávalo. Procházky 20 metrů za nimi mě "děsně" bavily! Rozumíte... R.byl každý den s babičkou od těch 8-11:30. On s úsměvem... Pátek byl ještě lepší, co do kontrol.
Pátek byl nejlepší, co do e-mailu a to "paní doktorce se na pondělí 19.8. udělalo nečekaně místo. Ihned pište, pokud máte zájem o konzultaci". Takže neváhám, nekoukám vpravo ani vlevo a prostě jo!!! V pondělí nás tam máte. "Tak hlavně doražte s manželem".
Tak jo.
Pondělí jsem měla v plánu, že už bude po týdnu dceřiné šikany v mé režii. Nastavila jsem kuchyňskou minutku a šla na chodbu. Sama mě tam s úsměvem poslala... Jak rychle naděje vzplála, tak rychle umřela. A tak se objevila za dvě minuty u mě, že minutku nastavila jinak. Tak jsem jí vykázala směr třída a minutku napravila. Řev. A řvala ať to p.uč. nevydržela a asi za 5' mi ji poslala. Byla to scéna jako z amerického filmu. Prostě chápete, celých 5' mě neviděla!!! (😀). Pak přišla do práce i druhá paní učitelka a že donesla dětem svačinu, jestli ji S. půjde pomoci a pak, že si pro mě může přijít a já zase zaberu královské místo na té pekelně tvrdé lavičce v šatně. Tak šla. Bylo to celých 15' beze mě. A další 2h, kdy se na mě na to Záhořovo lože ani nepřišla podívat! Pak se jelo k psycholožce...
... Zazněla spousta věcí. Snad víc než o S.to bylo o nás dvou. Úžasná dr., ujištění, pár tipů a rad. Ale když píšu o školce, budu se držet toho. Prostě neumře, když tam bude řvát. Dost možná z toho bude mít jednou v životě úzkosti, nebo deprese, ale dost možná taky ne. "Takže ji tam zítra dejte". A ne po O domů. Třeba ve tři. Tak zas dobrý, jo... S. jsem při shledání (byla s bráchou a s babi venku) seznámila se situací, že zítra jde do školky a já pro ni po obědě přijdu. Jinak to nebude. Přišla směsice emocí, ale já použila větu psycholožky a to tu, že "je jen na tobě, jestli si to ve školce uděláš uřvaný a nebo super a zábavný". Tím jsme skončily debatu.
A máme tu dnešní ráno. Vstávat se jí nechce a nejistě se ptá, co bude. Řeknu, že to, co jsme si už řekly. Zopakuji to. Kňučí, ale nic velkého. Prolévám ji krizovou esencí a odcházíme směr školka v celkem slušné náladě. Tam se převlékne a jde do tuhého. Pláče a vymýšlí. Prosí a slibuje. Vzdoruje. Vyjdu jí vstříc a pomazlím ji, když si to přeje. Konečně přichází paní učitelka, která měla "hovní" službu u dvou tlačících kámošů a usměrňuje, že "jdeme mamku vyprovodit ke dveřím". Uděláme poprvé námi vymyšlený pozdrav a jdu. Má oči plné slz, ale není hysterická. Ani učitelka. Což je fajn 😀. Zamyká. Což je ještě víc fajn, ptz pár minut předtím se nám pokusila zdrhnout (S.). A já odcházím. A jsem napnutá, ale zároveň klidná. . . .
Je 11:30. Vyzvednu si dítě, které se usmívá, dostane do speciálního sešitku samolepku a prosí, aby mohla chodit už pořád beze mě. Tady by bylo pěkné, kdyby to skončilo, ale ač zbytek dne byl napaden víc než optimisticky, přišel zkrat a řev, že už nikdy, nikdy víc.
Ale víte co... Jsou chvíle, kdy je fajn dávat dětem na výběr. A pak ty, kdy si vybírat vážně nebudou ;). Takže zítra pomaže, má milá 🙂.
trochu jsem se ztratila v tom konci, tak tam teda bude chodit dal?