Používáme cookies. Více informací zde. OK
trpaslicek19
5. zář 2019
770 

Den D aneb jak probíhá narození Davídka

Den D je tu.. Je pár minut po 8h a zatím ležím na pokoji šestinedělí protože jsou všechny hekárny a porodní sály obsazené a čekám na příchod lékaře, aby zavedl tabletu na vyvolání porodu. Strach mám parádní, v noci jsem kvůli tomu spala jen 2h a nejraději bych utekla.. 🙂 Domulka je kvůli tomu taky nervózní a ustýskaný.. Rano vstával v 5.45 a do 6.15 jsme se mazlili a povídali si. Na brášku se moc těší ale nejraději by byl kdybych rodila doma. To nejde kvůli diabetes a ani nejsem ten tip. 

Přibližně v 10h přišla paní doktorka, prohlédla mě a zavedla tabletu. Miminko bylo ještě moc vysoko a otevřená stále jen na 2 prsty. Následovalo vyšetření ozev. Dlouho jsme nemohli to jeho srdíčko najít, nakonec se zadařilo a já jsem si užívala toho krásného zvuku tlukoucího srdíčka mého miláčka. 

Zhruba za hodinu se dostavili první o něco silnější bolesti, které se stupnovali. Kolem 13h jsem dostala veliký hlad a jako cukrovkarka jsem nechtela riskovat kolaps. Po prohlídce paní doktorkou jsem dostala trochu polévky, s chutí jsem ji snědla. Po té či jsem se vrátila do postele jsem asi na hodinku ještě usnula. Bolesti jsem cítila ale dalo se spát i přes to. Po probuzení byly ještě větší a proto mě už z normálního pokoje daly na hekárnu. 

Okolo 15h mi doktorka řekla že pichneme vodu. To mě strašně vyděsilo a s očima na vrch hlavy jsem ji řekla že to nejde protože tady ještě není manžel. Ale když mi řekla že miminko je stále ještě vysoko a určitě to stihne souhlasila jsem. Mít čistou mysl došlo by mi samotné že to jen tak nebude. Manžel se objevil před 16h a mě se ulevilo. Konečně tu byl někdo kdo mi podal pití, pohladil mě a mezi kontrakcemi si se mnou povídal o běžných věcech. 

Kolem 19h bolesti vystoupali na takovou míru že už se nedaly vydržet, jenže ještě jsem nebyla dost rozšířená a mimčo bylo moc vysoko. Musela jsem chodit aby rychleji klesalo. Asi půl hodiny před tím se vyměnily směny. Přišla nová porodní asistentka která vedela houby o mém porodu a řekla mi ať se uklidním že jsem teprve na samotném začátku. Nevim jak jsem reagovala ale moc hezky určitě ne. Když přišla po druhé chovala se úplně jinak. Byla příjemná a měla pochopení. Podle mě se za tu dobu seznámila s mým případem a došlo ji co mi řekla za blbost. Uklidnovala mě že za hodinu se můžu otevřít na 5-6 prstů a že už to nebude tak hrozné. Musím říct že ve finále pro mě byla nejlepší kamarádkou. 

Před 20h jsem se přesunula na sál s vanou. První co že mě vypadlo bylo "to chci". Manžel vysvětloval že při prvním porodu to pro mě byla jediná spása a sestra mi hned natočila vanu. Musela jsem z ni vylézt jen jednou na ozvy a myslela jsem po dobu těch 20 minut že snad umřu. Jak ráda jsem se znovu ponořila do teplé vody která mi přinášela úlevu. Při dalších ozvach mě už nechala ve vodě jen jsem se musela trochu nadzvednout. 

Byla jsem slabá a neustále prosila o léky na bolest. Žádala jsem o epidural ale prý 2 jediný lékaři z celé nemocnice byli zrovna u jiných operací a já měla prostě smůlu. Dali mi ale něco jiného na bolest v kapačce. Po tom jsem byla strašně mimo. Věčně jsem usinala a slabší kontrakce jsem prospala ikdyž jsem o jich věděla a budila se jen na ty silné. Bohužel to brzy přestalo působit a já byla zase odkázaná jen na úlevu z vody. Prosila jsem aby mi dali druhou polovinu té látky ale nechtěly mi ji dát dokud jsem nezačala řvát že je prosím. Ne že by mě chtěly mučit nebo by tam nebyly pro mě ale usoudily že v tu chvíli moje hranice bolesti dovrsila nejvyššího bodu. Chvíli po vykapaní infuze jsem pocítila pocit na tlačení ale ne do konečníku tak jsem jim nic neříkala. Snažila jsem se netlačit. Ale když už jsem nevěděla kudy kam bolestí dovolila jsem si lehce zatlačit. Okamžitě jsem pocítila úlevu a tak jsem jim to pro jistotu řekla. Musela jsem vylézt z vany což se mi ale ani trochu nechtělo a tak jsem tam jen tak seděla, koukala do blba a užívala si poslední vteřiny.  

Davídek se narodil na cca 7 zatlaceni / kontrakci ve 21.50 5.9. 

Ráda bych teď napsala že živý a zdravý.. No tlouklo mu srdíčko ale 10 minut vůbec nedychal a museli ho oživovat dýcháním přes přístroj, třením ručiček a nožiček, zahříváním apod. Nikdo nám nic po celou tu dobu neřekl. Nevěděli jsme co se děje a to bylo šílené. Ten strach, němé pohledy do očí, čekání na zprávu.. Nikomu bych to nepřála. Po 10 minutách doktorka dovolila manzelovi aby se na něj šel podívat. Já ho viděla až druhý den ráno a upřímně ani jsem nevěděla jestli je to muj chlapeček.