Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    trpaslicek19
    5. zář 2019    Čtené 844x

    Den D aneb jak probíhá narození Davídka

    Den D je tu.. Je pár minut po 8h a zatím ležím na pokoji šestinedělí protože jsou všechny hekárny a porodní sály obsazené a čekám na příchod lékaře, aby zavedl tabletu na vyvolání porodu. Strach mám parádní, v noci jsem kvůli tomu spala jen 2h a nejraději bych utekla.. 🙂 Domulka je kvůli tomu taky nervózní a ustýskaný.. Rano vstával v 5.45 a do 6.15 jsme se mazlili a povídali si. Na brášku se moc těší ale nejraději by byl kdybych rodila doma. To nejde kvůli diabetes a ani nejsem ten tip. 

    Přibližně v 10h přišla paní doktorka, prohlédla mě a zavedla tabletu. Miminko bylo ještě moc vysoko a otevřená stále jen na 2 prsty. Následovalo vyšetření ozev. Dlouho jsme nemohli to jeho srdíčko najít, nakonec se zadařilo a já jsem si užívala toho krásného zvuku tlukoucího srdíčka mého miláčka. 

    Zhruba za hodinu se dostavili první o něco silnější bolesti, které se stupnovali. Kolem 13h jsem dostala veliký hlad a jako cukrovkarka jsem nechtela riskovat kolaps. Po prohlídce paní doktorkou jsem dostala trochu polévky, s chutí jsem ji snědla. Po té či jsem se vrátila do postele jsem asi na hodinku ještě usnula. Bolesti jsem cítila ale dalo se spát i přes to. Po probuzení byly ještě větší a proto mě už z normálního pokoje daly na hekárnu. 

    Okolo 15h mi doktorka řekla že pichneme vodu. To mě strašně vyděsilo a s očima na vrch hlavy jsem ji řekla že to nejde protože tady ještě není manžel. Ale když mi řekla že miminko je stále ještě vysoko a určitě to stihne souhlasila jsem. Mít čistou mysl došlo by mi samotné že to jen tak nebude. Manžel se objevil před 16h a mě se ulevilo. Konečně tu byl někdo kdo mi podal pití, pohladil mě a mezi kontrakcemi si se mnou povídal o běžných věcech. 

    Kolem 19h bolesti vystoupali na takovou míru že už se nedaly vydržet, jenže ještě jsem nebyla dost rozšířená a mimčo bylo moc vysoko. Musela jsem chodit aby rychleji klesalo. Asi půl hodiny před tím se vyměnily směny. Přišla nová porodní asistentka která vedela houby o mém porodu a řekla mi ať se uklidním že jsem teprve na samotném začátku. Nevim jak jsem reagovala ale moc hezky určitě ne. Když přišla po druhé chovala se úplně jinak. Byla příjemná a měla pochopení. Podle mě se za tu dobu seznámila s mým případem a došlo ji co mi řekla za blbost. Uklidnovala mě že za hodinu se můžu otevřít na 5-6 prstů a že už to nebude tak hrozné. Musím říct že ve finále pro mě byla nejlepší kamarádkou. 

    Před 20h jsem se přesunula na sál s vanou. První co že mě vypadlo bylo "to chci". Manžel vysvětloval že při prvním porodu to pro mě byla jediná spása a sestra mi hned natočila vanu. Musela jsem z ni vylézt jen jednou na ozvy a myslela jsem po dobu těch 20 minut že snad umřu. Jak ráda jsem se znovu ponořila do teplé vody která mi přinášela úlevu. Při dalších ozvach mě už nechala ve vodě jen jsem se musela trochu nadzvednout. 

    Byla jsem slabá a neustále prosila o léky na bolest. Žádala jsem o epidural ale prý 2 jediný lékaři z celé nemocnice byli zrovna u jiných operací a já měla prostě smůlu. Dali mi ale něco jiného na bolest v kapačce. Po tom jsem byla strašně mimo. Věčně jsem usinala a slabší kontrakce jsem prospala ikdyž jsem o jich věděla a budila se jen na ty silné. Bohužel to brzy přestalo působit a já byla zase odkázaná jen na úlevu z vody. Prosila jsem aby mi dali druhou polovinu té látky ale nechtěly mi ji dát dokud jsem nezačala řvát že je prosím. Ne že by mě chtěly mučit nebo by tam nebyly pro mě ale usoudily že v tu chvíli moje hranice bolesti dovrsila nejvyššího bodu. Chvíli po vykapaní infuze jsem pocítila pocit na tlačení ale ne do konečníku tak jsem jim nic neříkala. Snažila jsem se netlačit. Ale když už jsem nevěděla kudy kam bolestí dovolila jsem si lehce zatlačit. Okamžitě jsem pocítila úlevu a tak jsem jim to pro jistotu řekla. Musela jsem vylézt z vany což se mi ale ani trochu nechtělo a tak jsem tam jen tak seděla, koukala do blba a užívala si poslední vteřiny.  

    Davídek se narodil na cca 7 zatlaceni / kontrakci ve 21.50 5.9. 

    Ráda bych teď napsala že živý a zdravý.. No tlouklo mu srdíčko ale 10 minut vůbec nedychal a museli ho oživovat dýcháním přes přístroj, třením ručiček a nožiček, zahříváním apod. Nikdo nám nic po celou tu dobu neřekl. Nevěděli jsme co se děje a to bylo šílené. Ten strach, němé pohledy do očí, čekání na zprávu.. Nikomu bych to nepřála. Po 10 minutách doktorka dovolila manzelovi aby se na něj šel podívat. Já ho viděla až druhý den ráno a upřímně ani jsem nevěděla jestli je to muj chlapeček. 

    trpaslicek19
    6. srp 2019    Čtené 668x

    Zklamání

    Předem se omlouvám všem kteří si otevřeli článek a čekají že budu psát o miminku. A zároveň i těm co nemají rádi fňukání, ale bolí to tolik, že to ze sebe musím dostat.. 

    Ve čtvrtek ráno jsem se probudila, měla jsem silné motání hlavy, závratě, zvracela jsem. Snažila jsem se procvičit si páteř, záda jsme mazali a masírovali s manželem. Na ten den měl domluvený výlet s tchánovci a se synem který to měl k svátku. Muž se mě ptal jestli to nemá zrušit, ale chtěla jsem aby jeli. Syn si se mnou moc neužije protože je mi věčně zle z těhotenství. Po nějaké době co byli pryč volám mamce abych se jí zeptala co mám dělat, jestli neví nějakou babskou radu. Měla starost, snažila se mi po telefonu pomoc a já ji za to byla vděčná. Když jsme se loučily řekla mi "kdyby něco hned mi volej". Zvládla jsem to než se kluci vrátili z výletu. Druhý den byli se mnou doma ale připravovali se na víkend v Praze. Za ten den se mě muž ptal snad 30x jestli mají jet nebo ne. Ale zase jsem je poslala. Prostě syn tenhle rok o prázdninách nikde nebyl a mě je to strašně líto. Měl slíbenou dovolenou s mou matkou, ale ta se na něj vykašlala. Kluci ve škole si budou vyprávět kde všude byli a on nic. Chtěla jsem aby měl aspoň nějaké zážitky. V podvečer jsem se manželovi přiznala že jediné čeho se bojím je že budu o hladu. Že si nezvládnu udělat oběd. Tak mi ještě uvařil, nakoupil jídlo na víkend. Byla jsem v klidu, teď to už určitě zvládnu, myslela jsem si.. 

    V sobotu ráno jsem si ještě zvládla dojít na wc a přečíst sms od mámy, že kdybych něco potřebovala mám hned volat. Bylo mi ten den extra zle. 3 hodiny jsem se nemohla zvednout ikdyž jsem měla hlad a žízeň. Po tom co jsem se zvedla jsem začala zvracet, ale základ jsem si vzala. Měla jsem v plánu úklid a přípravu tašky do porodnice a postýlky a kočárku, no nic z toho nepadalo v úvahu. Když už jsem byla opravdu na dně volala jsem mamce. Věděla jsem sice, že pomáhá mé mladší sestře stěhovat, ale myslela jsem si, že zdraví její druhé těhotné dcery pro ni bude přednější. Zvlášt když sestra není těhotná, je zdravá a měla tam na pomoc ještě dalších 6 lidí.  Stěhovali věci z 2+1 do baráku. Kromě nábytku který odvezli na skládku a bordelu který tam měla za X let a který by už dávno měl být v popelnici tam zase tolik věcí neměla. Navíc mají 2 auta a bez problémů to mohli vozit celý týden po troškách. Nikdy mě ani nenapadlo chtít po někom aby mi pomáhal nosit a vybalovat věci z krabic. S manželem jsme se stěhovali asi 5x a vždy sami. A je to sice makačka ale dá se to zvládnout. 

    No jak už vám asi došlo mamka se na mě vykašlala. Řekla mi že se musím o sebe postarat sama že ona sestře slíbila že jí pomůže. Takovou bolest a zklamání jsem dlouho necítila. Vlastní matka se na mě vybodla ve chvíli kdy mi bylo zdravotně vážně zle. Snažila jsem se smířit s tím.

    Večer mi už ale bylo tak zle, že jsem si musela zavolat sanitku. Přijeli, ale až na poloviční dávku něčeho v injekci mi pomoc nemohli. A když mi řekli, že ani v nemocnici mi nepomůžou a jediné co tam pro mě udělají je že mi dají Paralen a zpátky se budu muset dostat busem tak jsem odmítla tam jet. Nemůžu si ale stěžovat. Pan doktor byl velmi pozorný. Natočil mi do lahve teplou vodu s tím, že to mám mít na krku, že mi to pomůže. Ještě volal do nemocnice pro radu jestli přece jen není něco co by mi mohli dát a donutil mě zavolat si pomoc. V tu chvíli mi došlo, že pokud budu volat své rodině pomoci se nedočkám. Táta by asi přijel a vzal mě k sobě, ale to co bych si vyslechla od jeho ženy mi za to nestálo. A tak jsem ač nerada volala tchýni. Bylo mi zle a neslyšela mě tak jsem požádala pana doktora jestli by s ní promluvil. Tchýně slíbila, že do 30 minut přijde. Přijela i s tchánem, postarali se o mě jako o vlastní dceru a hrozně moc mi pomohli. Tchýně u mě zůstala až do druhého dne do 17h než se vrátili moji kluci. Byla úžasná. Sama je nemocná a svou nemoc zvládá jen kvůli své vůli a udělala pro mě tolik. Říká se v nouzi poznáš přítele.. a v tomto případě to platí 100x. 

    O to víc mě trápí, že moje matka se na mě vykašlala. V neděli jsem ji ještě večer volala už utrápená tím jak se zachovala a když jsem slyšela jak tam chlastají a ona mi říkala sestřiným jménem a strašně se tomu smála.. když jsem jí řekla že se o mě musela postarat tchýně řekla mi jen že je hodná a mám manžela. Musím se přiznat že ji od té doby nesnáším. Vím, je to špatný je to moje matka, ale tohle se nedělá. Já bych to svým dětem nikdy neudělala. Až ji to za pár let připomenu bude se omlouvat a nebude své chování chápat tak jako v tolika jiných případech, ale teď je jí to jedno a ja od neděle stále jen brečím.Upřímně nevím co teď mám dělat.. Přála bych si umět jí úplně vymazat ze života aspoň by mi už nikdy nemohla ublížit.