Zklamání

Předem se omlouvám všem kteří si otevřeli článek a čekají že budu psát o miminku. A zároveň i těm co nemají rádi fňukání, ale bolí to tolik, že to ze sebe musím dostat.. 

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila, měla jsem silné motání hlavy, závratě, zvracela jsem. Snažila jsem se procvičit si páteř, záda jsme mazali a masírovali s manželem. Na ten den měl domluvený výlet s tchánovci a se synem který to měl k svátku. Muž se mě ptal jestli to nemá zrušit, ale chtěla jsem aby jeli. Syn si se mnou moc neužije protože je mi věčně zle z těhotenství. Po nějaké době co byli pryč volám mamce abych se jí zeptala co mám dělat, jestli neví nějakou babskou radu. Měla starost, snažila se mi po telefonu pomoc a já ji za to byla vděčná. Když jsme se loučily řekla mi "kdyby něco hned mi volej". Zvládla jsem to než se kluci vrátili z výletu. Druhý den byli se mnou doma ale připravovali se na víkend v Praze. Za ten den se mě muž ptal snad 30x jestli mají jet nebo ne. Ale zase jsem je poslala. Prostě syn tenhle rok o prázdninách nikde nebyl a mě je to strašně líto. Měl slíbenou dovolenou s mou matkou, ale ta se na něj vykašlala. Kluci ve škole si budou vyprávět kde všude byli a on nic. Chtěla jsem aby měl aspoň nějaké zážitky. V podvečer jsem se manželovi přiznala že jediné čeho se bojím je že budu o hladu. Že si nezvládnu udělat oběd. Tak mi ještě uvařil, nakoupil jídlo na víkend. Byla jsem v klidu, teď to už určitě zvládnu, myslela jsem si.. 

V sobotu ráno jsem si ještě zvládla dojít na wc a přečíst sms od mámy, že kdybych něco potřebovala mám hned volat. Bylo mi ten den extra zle. 3 hodiny jsem se nemohla zvednout ikdyž jsem měla hlad a žízeň. Po tom co jsem se zvedla jsem začala zvracet, ale základ jsem si vzala. Měla jsem v plánu úklid a přípravu tašky do porodnice a postýlky a kočárku, no nic z toho nepadalo v úvahu. Když už jsem byla opravdu na dně volala jsem mamce. Věděla jsem sice, že pomáhá mé mladší sestře stěhovat, ale myslela jsem si, že zdraví její druhé těhotné dcery pro ni bude přednější. Zvlášt když sestra není těhotná, je zdravá a měla tam na pomoc ještě dalších 6 lidí.  Stěhovali věci z 2+1 do baráku. Kromě nábytku který odvezli na skládku a bordelu který tam měla za X let a který by už dávno měl být v popelnici tam zase tolik věcí neměla. Navíc mají 2 auta a bez problémů to mohli vozit celý týden po troškách. Nikdy mě ani nenapadlo chtít po někom aby mi pomáhal nosit a vybalovat věci z krabic. S manželem jsme se stěhovali asi 5x a vždy sami. A je to sice makačka ale dá se to zvládnout. 

No jak už vám asi došlo mamka se na mě vykašlala. Řekla mi že se musím o sebe postarat sama že ona sestře slíbila že jí pomůže. Takovou bolest a zklamání jsem dlouho necítila. Vlastní matka se na mě vybodla ve chvíli kdy mi bylo zdravotně vážně zle. Snažila jsem se smířit s tím.

Večer mi už ale bylo tak zle, že jsem si musela zavolat sanitku. Přijeli, ale až na poloviční dávku něčeho v injekci mi pomoc nemohli. A když mi řekli, že ani v nemocnici mi nepomůžou a jediné co tam pro mě udělají je že mi dají Paralen a zpátky se budu muset dostat busem tak jsem odmítla tam jet. Nemůžu si ale stěžovat. Pan doktor byl velmi pozorný. Natočil mi do lahve teplou vodu s tím, že to mám mít na krku, že mi to pomůže. Ještě volal do nemocnice pro radu jestli přece jen není něco co by mi mohli dát a donutil mě zavolat si pomoc. V tu chvíli mi došlo, že pokud budu volat své rodině pomoci se nedočkám. Táta by asi přijel a vzal mě k sobě, ale to co bych si vyslechla od jeho ženy mi za to nestálo. A tak jsem ač nerada volala tchýni. Bylo mi zle a neslyšela mě tak jsem požádala pana doktora jestli by s ní promluvil. Tchýně slíbila, že do 30 minut přijde. Přijela i s tchánem, postarali se o mě jako o vlastní dceru a hrozně moc mi pomohli. Tchýně u mě zůstala až do druhého dne do 17h než se vrátili moji kluci. Byla úžasná. Sama je nemocná a svou nemoc zvládá jen kvůli své vůli a udělala pro mě tolik. Říká se v nouzi poznáš přítele.. a v tomto případě to platí 100x. 

O to víc mě trápí, že moje matka se na mě vykašlala. V neděli jsem ji ještě večer volala už utrápená tím jak se zachovala a když jsem slyšela jak tam chlastají a ona mi říkala sestřiným jménem a strašně se tomu smála.. když jsem jí řekla že se o mě musela postarat tchýně řekla mi jen že je hodná a mám manžela. Musím se přiznat že ji od té doby nesnáším. Vím, je to špatný je to moje matka, ale tohle se nedělá. Já bych to svým dětem nikdy neudělala. Až ji to za pár let připomenu bude se omlouvat a nebude své chování chápat tak jako v tolika jiných případech, ale teď je jí to jedno a ja od neděle stále jen brečím.Upřímně nevím co teď mám dělat.. Přála bych si umět jí úplně vymazat ze života aspoň by mi už nikdy nemohla ublížit.