10) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

STUŽKOVANÁ

„Můžu dostat svůj klíč od pokoje, prosím?“ zeptám se Filipa, když mi váže stuhu kolem ruky.
„Jdeš na to celkem rychle.“ Mrkne na mě a pak na Dana. „To bych do tebe na tom parkovišti neřekl,“ dodá ještě.
„Tak to vůbec není. Chci se dostat ke kufru a převlíknout se po celým dni.“ Zatvářím se naštvaně. Co si to o mně jako myslí? Nohavice už mám sice suché, ale ráda bych si vzala aspoň čisté tričko, zavřela se na pokoji a chvíli pracovala.
„Kájo, nevíš, kde skončil kufr Lucie?“ otočí hlavu na Karolínu, která právě přivazuje stuhu Danovi.
„Jo, je v lyžárně,“ odpoví Karolína, jako by nic.
„A můžu dostat klíč od pokoje?“ zeptám se směrem k ní.
„Ten dostala Rudolfína. Jste ubytovaný společně. Druhej klíč není, máte jeden dohromady,“ řekne a odejde.

A tak jsem Dana i s tou pitomou šňůrou odtáhla k Fíně a dožadovala se klíče. Nechtěla se ho vzdát a vydala mi ho až ve chvíli, kdy pochopila, že jinak prostě neodejdu a budu narušovat rande jí a tomu hňupovi Zipymu, kterýho zajímají jen kabelky a auta. To by si s Fínou mohli rozumět.
„Pivo mají dobrý, co?“ zeptá se Zipy Dana.
Dan jen kývne.

Když konečně získám klíč, odtáhnu Dana do lyžárny. Vezme mi kufr a vynese ho nahoru do patra, kde jsou pokoje. Na konci dlouhé chodby jsou balkonové dveře a okno. Pod oknem stojí dvě křesílka a kulatý odkládací stolek. Najdu dveře s číslem tři, protože na klíči visí cedulka s nápisem Pokoj 3, a odemknu je.

Pokoj je celý obložený dřevem a je maličký. Je v něm jen manželská postel a v rohu jedna židle s područkami, kterou už Fína stihla zavalit oblečením. Má hodně šikmý strop s jedním střešním oknem.
„Kde je koupelna?“ řeknu nahlas.
„Na chodbě. Máš ji hned naproti pokoji. Kluci jsou až vzadu,“ odpoví mi Dan.
„Tak to jsem to vyhrála.“ Jakože dáte pět tisíc za pobyt a hajzl je na chodbě?'
„No nic. Tak nám skoč pro pití. Já se převlíknu a sejdeme se na chodbě u těch křesílek,“ řeknu Danovi.
Ten jen zvedne pravou ruku se stužkou.
„Má to asi tak dva metry víc ne?“ odpoví.
Já si ale stužku sundám a vytlačím ho ze dveří. Jemu se nikam nechce a mele něco o pravidlech, ale já cítím, že by radši zůstal a koukal se, jak se převlíkám.
Krásně voní. Má těžkou vůni, ve které se mísí tabák s rozmarýnem a všechno zjemňuje lehký nádech citrusů. Místo abych ho vytlačovala ze dveří, chtěla jsem spíš upadnout, zabořit se do jeho objetí a utopit se v něm. Jen tak být a neřešit chatu ani ty hloupý táborový hry.
Místo toho jsem mu zabouchla dveře před nosem.

Sednu si na postel a otevřu kufr. Nejradši bych si lehla a dala si aspoň dvacet minut šlofíka. Jsem děsně unavená po té cestě i po tom všem, co se za poslední dny stalo. Místo toho ale vytáhnu kosmetiku a červený tričko s oválným výstřihem.

Nanesu si tvářenku, přepudruju obličej, namažu rty rtěnkou, najdu kapesníček a obtisknu je do něj. Navoním se, vezmu si počítač a jdu si sednout na chodbu.

„Máme trestný body!“ křičí na mě Dan, sotva vyběhne schody.
„Cože?“ vyprsknu smíchy.
„No ta organizátorka mě načapala a prej jestli si z ní my dva děláme prdel.“ Podá mi velký pivo s parádní čepicí z pěny. „Tak jsem ti vzal velký, ať tam nemusím pořád chodit.“
„Cože?“ zeptám se ho znovu. Pěnu miluju, tak ji hned do sebe vdechnu. „Jak jako trestný body? Co nám udělá?“ směju se.
„Nevím. Možná zavolá rodičům, ať si pro nás přijedou.“ Uculí se. „Na co máš ten počítač? Budeme koukat na filmy?“
Sedne si vedle mě do křesílka.
„Ne. Potřebuju udělat něco neodkladnýho do práce, tak musíš chvilku počkat.“ Spojím palec s ukazováčkem a cvrnknu ho do čela.
Usměje se.
„To jako fakt? Co mám dělat já?“ svěsí ramena jako malej kluk.
„Nevím, ale dolů už bych radši nechodila. Je tam Karolína a mohla by tě poslat na hanbu.“
Zaberu se do práce. Dan chvíli scrolluje na mobilu a pak se zvedne a odejde na balkon.
V rychlosti projdu objednávku, opravím pár věcí a potvrdím ji, aniž bych překontrolovala stav skladu. Pokud toho bude moc, budu muset udělat výprodej. Pokud málo, uteče mi zisk. Jsem s tím smířená.
Počítač dám do pokoje, zamknu a jdu za Danem na balkon.

„Je tady děsná zima. Zrovna jsem chtěl jít dovnitř,“ řekne a opírá se o zábradlí. „Už to máš hotový?“
„Jo. Už to nechám osudu,“ odpovím a postavím se vedle něj.
„Přesně proto jsem odešel z expediční firmy,“ řekne a zadívá se do dálky.
„Ty už tam nejsi?“ zeptám se se zájmem.
„Nejsem. Pořád nějaký termíny, obraty a schůzky. Už jsem toho měl plný zuby.“
Vytáhne z kapsy krabičku cigaret a nabídne mi. Jednu si vytáhnu a chvíli ji žmoulám mezi prsty.
„Já už nekouřím,“ řeknu a stejně si ji od něj nechám zapálit. „Kde teda pracuješ?“ ptám se dál.
„Já taky ne. Ale cestou jsme se stavili na benzínce a přišlo mi to jako dobrej nápad.“
Zapálí cigaretu i sobě.

Když jsem ještě kouřila, prodávaly se cigarety s kapslí ve filtru. Stačilo ji prasknout a cigareta měla mentolovou nebo ovocnou příchuť. Tohle je jen hnusnej tabák.
Přestala jsem hlavně kvůli těhotenství. A našla jsem si dost zvláštní způsob, jak se s tím vyrovnat. Jednou jsem byla naštvaná a jela do obchodního centra s tím, že si koupím krabičku cigaret na uklidnění. Jenže hned vedle trafiky bylo květinářství. Ve výloze mě zaujal malý fíkus, vypadal jako miniaturní stromek.
Když jsem zjistila, že stojí stejně jako krabička cigaret, odnesla jsem si ho domů. Měla jsem neskutečný pocit vítězství. A uklidnilo mě to úplně stejně.
Za pár měsíců to u nás doma začalo vypadat jako v botanický zahradě. Kytky jsem pak nosila i do práce.

„Nejhorší nápad, co tě mohl napadnout,“ řeknu a začnu se klepat zimou a cígo típnu, je to hnus nepotřebuju to. „Tak kde děláš?“ zeptám se znovu.
„Je ti zima, co? Tak jdem dovnitř?“
Zahodí cigaretu a otočí se k odchodu.
„Dane?“ propíchnu ho pohledem. „Odpověz!“
„Co děláš ty?“
Udělá to zase. Odpoví otázkou a ještě mě cvrnkne do čela.
„Já se ptala první.“
Řeknu to důrazně, ale on mlčí.
Chytne mě za ramena a začne mi je dlaněmi zahřívat. V tom tenkým topíku se třesu zimou.
„Dáme si ještě jedno? Má vyváženou hořkost. Žádná rána do jazyka.“
Dopije svoje pivo a podívá se na mě.
Souhlasím. Nechce mi to říct, tak ať si to nechá.

Pro jistotu se znovu svážeme stužkou, ať nedráždíme Karolínu, a jdeme dolů k baru za ostatními.
Z reproduktorů zrovna hraje Mambo No. 5 a mně se okamžitě zvedne nálada. Nejradši bych zvedla ruce nad hlavu a začala se točit dokola.

One, two, three, four, five... Everybody in the car, so come on, let's ride...

Dan jde načepovat pivo a já musím samozřejmě s ním.

U pípy stojí Jirka s Marií.

Marie má na sobě cedulku 10. Bee. Má krátké mikádo po bradu s růžově prosvětlenými pramínky. Není téměř vůbec nalíčená. Má jemnou, hebkou pleť a žádný make-up nepotřebuje. Vypadá moc mile.

„Já jsem Lucka, ahoj Bee,“ podám jí ruku a u slova Bee zabečím jako ovce.
Všichni kolem se rozesmějí. Včetně Marie.
„To je anglicky bí, jako včela,“ otočí se a ukáže mi na vyholený zátylek, kde má vytetovanou malou včelku. „Včelka Mája. Jako Marie... Mája, chápeš?“
Řekne to tónem, jako bych byla úplnej dutohlav.
Zrudnu a omluvím se jí.
Je s tím úplně v pohodě. Všichni se tomu ještě chvíli smějí a pak si společně sedneme ke stolu u krbu.

„Tak co? Už jsi zjistila nějaký pikantnosti o Danovi?“ zeptá se mě Jirka.
„Ne. Je děsně tajemnej. Nechce mi říct ani, kde pracuje.“
Upřeně se na Jirku podívám.
„Řekneš mi to ty?“
„Jirka dělá v pivovaru,“ odpoví Mája.
Dan na ni okamžitě vytřeští oči.
„Jako že jsi mistr sládek?“ zeptám se Jirky.
„Nejsem mistr.“
Pořád přitom kouká na Dana, kterej civí do půllitru, jako by do něj nejradši skočil a utopil se v pivu.
„Dělám technologa. Někdo vaří pivo, jinej stáčí, někdo řeší expedici... Já mám na starosti technickou stránku výroby. Nastavuju postupy, kontroluju stroje a když je potřeba, tahám těžký sudy.“
Na důkaz zatne bicepsy.
„A pro jakej pivovar děláš?“ vyptávám se dál. Teď mi konečně dochází ty jeho paže. Ty nejsou z posilovny, ale z poctivý práce. A to břicho... to bude od chmelomoku.
„Pro Gwerna. Je to malej pivovar na východ od Prahy,“ přečte Mája poznámku, kterou si napsala na papír.

Dan se plácne do čela a přejede si rukou přes obličej.
„Děláš si prdel?“ podívá se na Jirku.
„Co je na tom špatně?“ nechápe Jirka a úsměv mu pomalu mizí z tváře. „Já jsem vám říkal, že...“ Větu už nedokončí.
Karolína si stoupne doprostřed parketu, zatleská a sjedná klid.
„Stužkování končí!“ Filip rozdá všem papíry a Karolína nám vysvětluje další úkol. Máme napsat reklamu na svého partnera. Z informací, které jsme o něm během dne zjistili, máme vytvořit inzerát, který ho co nejlíp prodá.

„Nic. Jen že jsi slepičí prdel,“ sykne nakonec Dan na Jirku.

Vezme si papír a beze slova odejde hlavním vchodem ven.
---------

Přidej si mě mezi oblíbené, ať ti neuteče další díl. ❤️

Děkuji, že tu jsi se mnou.
Z.