13) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

SOBOTA RÁNO

Ráno, když se probudím, tak zjistím, že Fína v pokoji není. Sice jsem se na noc zamkla, ale myslela jsem, že na mě zaklepe a já jí půjdu otevřít.

Včera večer, po tom, co se stalo, jsem zdrhla. Jak malý děcko. Chtěla jsem jít za Karolínou a požádat ji, ať ihned zavolá rodičům, aby si pro mě přijeli a vezali mě domů.

Šla jsem do pokoje a zamkla se. Styděla jsem se, i když jsem nic neprovedla. Styděla jsem se před Danem, že jsem byla s Jirkou, styděla jsem se před Jirkou, že jsem zdrhla a situaci nedokázala vyřešit dospěle. Styděla jsem se před sebou, že se mi to s Jirkou líbilo. Stydím se i teď, že nevím, co mám dělat dál.

Všichni ještě určitě spí, tak využiju situace a půjdu si dát sprchu.
Je 7:05, kouknu na mobil. Pět nepřijatých hovorů od Fíny a tři esemesky.
SPÍŠ? CHCI DO POKOJE!!!!
NENÍ TO VTIPNÝ PTREBJIUU TAWM JRET!
NASEERDT SI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Chudák Fína chtěla jít do pokoje, opila se a já ji sem nepustila. Dám si sprchu a půjdu se po ní podívat.

Voda teče vlažná. Nechám ji stékat po těle, nastavím obličej, ať mi smyje všechnu hanbu včerejší noci, ať mě to posílí a vyjdu silnější. Ať se rozhodnu jakkoliv, nemám důvod se stydět.

Za svoje city.
Za svoje dojmy.
Za svůj chtíč.

Proto jsem ostatně tady, ne? Abych našla někoho pro život. Nechci kluka na zábavu. Potřebuju oporu, přístav domova, silné medvědí objetí, jistotu…
Obejmu sama sebe a myslím na Jirku.
Zase je to on, a ne Dan.
Co se za ty roky změnilo? Že mě tolik štve, že ho nemůžu vystát, ale zároveň k němu chovám cit, potřebu. Cítím, že má právo na mě mít nárok a já na něj. Že bych na Jirku myslet neměla.

Vezmu si legíny a huňatou mikinu, protože cítím, že je po celé chatě chladno. Sejdu dolů po schodech do společenské místnosti. Oheň už nehoří a všude je děsný bordel po včerejším mejdanu. Je tam Filip a Karolína a snaží se to uklidit. Nabídnu jim svou pomoc a oni neodmítnou. Jsou vděční, že na to nebudou sami.

„Nevíš, co se tu včera dělo?“ zeptám se Filipa, když mi přinese ke dřezu další várku špinavých sklenic.
„Jo, vypila se všechna zelená a došly citróny. Na co přesně se ptáš?“ pousměje se na mě. „Dáš si kafe?“ zeptá se ještě.
„Jo, dám, díky.“ Zamyslím se, na co se zeptat.
„No, jestli nevíš, kde skončila Fína,“ zeptám se nakonec, i když mě ve skutečnosti zajímá, kde skončil Jirka.
Filip zapne kávovar a mezitím začne utírat nádobí.
„Nedokážu říct s naprostou jistotou, ale měla blízko k Adamovi, pak k Zipymu, ale nakonec si myslím, že bude na pokoji u Hugysem,“ vyjmenuje jména, kde by se mohla moje kamarádka nacházet. Snad je v pořádku pomyslím si.
„Kam jsi zmizela ty?“ zeptá se a dá dva hrníčky ke kávovaru a zmáčkne čudlík.
„Byla jsem unavená po cestě, šla jsem si lehnout,“ odpovím mu.
„Mlíkó? Cukr?“ zeptá se mě.
„Jen mlíko, děkuju.“
„A jak jsi se vyspala? Jak na zámku?“ zakření se na mě.
„Jo, dobrý. Fína mi psala a volala mi a nemohla mě vzbudit. Nedostala se do pokoje, chudák,“ povzdechnu si.
„Ona byla dost nalitá. Podle mě si to nebude ani pamatovat,“ řekne mi a podá mi kávu.

Když domyjeme nádobí, tak ještě utřeme stoly a zameteme podlahu. Karolína mezitím chystá snídani. Budou jogurty s müsli, cereálie s mlékem, Pečivo a jeden tác se šunkami a jeden se sýry. Ovoce a nějaká zelenina. Mně to takhle vyhovuje. Vezmu si jogurt, nakrájím si do něj ovoce, zasypu müsli a posypu kakaem. Sednu si k velkému oknu s hlubokým parapetem. Filip si vezme pečivo a talířek se salámy, okurkem a paprikou a sedne si ke mně. Z okna je vidět na sjezdovku. Je krásné počasí a lidi už lyžují.
„Co bude dneska za program?“ zeptám se Filipa a koukám ven.
„Nic moc. Kdo chce, může jít lyžovat, program na Hájence začíná až odpoledne,“ odpoví mi a kouká taky ven.
„A kdo nechce?“ zeptám se na svůj osud pro dnešní dopoledne.
„Tak je hlupáček, protože je tam dneska fakt nádherně,“ koukne na mě a usměje se.
„Neumím lyžovat, nechci se zabít,“ řeknu mu a úsměv mu vrátím.
„Tak ale s tím by se dalo něco udělat,“ zamyslí se a změří si mě pohledem. „Měříš asi tak 160 centimetrů?“ zeptá se mě jen tak jako náhodou. Po schodech zrovna sejde dolů Mája. Dá si taky jogurt, vezme si ovoce bokem do misky a přisedne si k nám.
„Na to rovnou zapomeň, nejdu na sjezdovku,“ pokračuju v konverzaci s Filipem. Ale venku je fakt krásně. Přece nebudu sedět na pokoji, když už jsem tady. V tom si všimnu, že už je u rautu i Jirka, a já cítím, jak se ve mně začíná vařit krev. Jsem nervózní a začínám se potit.

Baví se s Karolínou, pak si jde nandat jídlo a jde k nám. Kou­ká na mě a usmívá se, hezky a mile, a já se uklidním. Je to přeci jen přístav.

„Co se tady dá dělat kromě lyžování?“ zeptám se Filipa.
„Můžeš třeba postavit sněhuláka a já mu pak setnu hlavu,“ řekne pobaveně Filip.
„Smím si k vám přisednout?“ zeptá se Jirka. My kývneme, že jo. Já se u toho až moc okatě usmívám a Jirka si sedne na židli naproti oknu vedle Máji.
Já a Jirka ze sebe nespouštíme oči. Potřebujeme si to mezi sebou vyjasnit.
„Můžeme vyjet lanovkou nahoru na sjezdovku, pak půjdeme tak dva kilometry lesní cestou a dojdeme k sáňkařské dráze. Ta vede k parkovišti, jak máš auto,“ vymyslí plán Filip a u toho naznačuje cestu v okně.
„Chceš jít se mnou?“ zeptám se ho udiveně.
„No snad si nemyslíš, že tě nechám toulat se po horách samotnou. Nebudeme přidělávat kolegům záchranářům práci, ne?“ ušklíbne se na mě.
„To zní prima,“ zapojí se do hovoru Mája. „Můžu se přidat? Radši půjdu na nějaký trek než lyžovat, nebo budu zaclánět?“ zeptá se a zakousne se do jablka. Filip jen pokrčí rameny a já souhlasím, že čím víc lidí, tím větší zábava. A tak si potom své místo v klubu nelyžařů vybojuje i Jirka.

Dojíme snídani a Filip mávne na Káju, aby došla za námi. Filip jí vylíčí svůj plán a začne ho obhajovat tím, že jsme nelyžaři a že radši půjde s námi, aby se nám něco nestalo, a že na ostatní čekat nebudeme, protože určitě budou vyspávat do oběda. Karolíně se to nelíbí, ale nakonec souhlasí.
„No, ale máte úkol,“ řekne, zvedne ukazováček, aby tomu dala důležitost. „Každý si na večer připravíte pro ostatní nějakou zábavu, maximálně na deset minut. Něco, čím ostatní pobavíte, nebo třeba nějakou hru a tak.“ řekne Karolína. Já se s ní domluvím, že u ní nechám klíče od pokoje, a pošlu Fíně SMS, ať si je u ní vyzvedne. Zvedneme se, jdeme se převléknout a vypadneme z Hájenky ještě dřív, než ostatní vstanou.

To mi vyhovuje.

Zase zdrháš, Lucie. Pomyslím si.

No a co má být? Můj život, moje pravidla…

----------------

Je pátek a já jsem se rozhodla, že se na víkend trochu odmlčím a další díl vám nasdílím až v pondělí. 😊

Tak si užijte víkend a děkuju, že pořád čtete. ❤️

Z.