14) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

LANOVKA

Sníh křupe pod nohama a my jdeme pěšky jen kousek na zastávku, kde jezdí Skybus, abychom nemuseli k lanovce pěšky. Je to přeci jen docela daleko a navíc naším cílem je dojít od lanovky k sáňkařské dráze, tak šetříme síly.

Když čekáme na Skybus, Mája vytáhne placatku, napije se a pošle ji dokola. Má v tom rum. Zahřeje mě po celém těle.

Filip odmítne a my si z toho prý taky nemáme dělat středoškolský výlet.
„A co to teda je jinýho?“ ptá se pobaveně Jirka.
Filip se zamyslí a není schopný na tuhle otázku odpovědět. Možná tu chtěl být jen se mnou a místo toho se z toho stal středoškolský výlet, a tak se nakonec taky napil a řekl, že stejně není ve službě, protože pomáhá Káje s touhle přehlídkou trapností, takže nám nebude dělat mámu, protože jsme dospělí.
Všichni se tomu zasmějeme, nastoupíme do busu, který nás vyveze k lyžařskému středisku, a Filip hned vyrazí směr lanovka.
Jirka se cestou k lanovce vytratí do sámošky a pak nás rychle dobíhá.
„Sis musel koupit svačinku?“ zeptám se Jirky, když nás doběhne. „Snídaně ti nestačila?“ dobírám si ho.
„No, klidně bych ještě něco zakousl, ale vzal jsem nám něco na zahřátí. Tuším, že ta Májina placatka by byla málo,“ usměje se a tajně mi ukáže flašku rumu pod bundou.
Fakt jak na střední, pomyslím si a zařadím se do fronty na lanovku.

Už slyším ten rámus vycházející od stroje lanového zařízení. Vidím, jak přijíždí sedačky rychle za sebou a lidi to vždycky po nasednutí zhoupne.
To ne, to nechci, to nedám.
„Dáš mi napít?“ zeptám se Jirky.
„Už?“ diví se.
„Jo, jsem posraná až za ušima. Bojím se výšek,“ přiznám se tak, aby to slyšel i Filip a Mája. „Prosím, nenechávejte mě sedět na kraji!“ řeknu a mám na krajíčku.
„V klidu,“ řekne Mája. „Na, dej si ještě, na kuráž,“ a podá mi svoji placatku.
A já ji dopiju.

Když přijdeme na řadu, Jirka mě jednou rukou obejme a druhou rukou mě drží u podpaží, jako bych byla dítě a nemusela bych dosáhnout na sedadlo a on by mě musel zvednout a posadit mě tam.
Sedneme si a sedačka se zhoupne.
Jirka mě stále jednou rukou objímá a druhou si odložil na tyč před námi.

Sedím tam zaražená, sedím tam bez hnutí. Bojím se, že spadneme, bojím se, že se celá ta sedačka utrhne a my poletíme dolů, bojím se, že z ničeho nic vyklouznu ze sedadla a spadnu dolů a tam umřu někde zavalená sněhem.

Lanovka se zastaví.

A mně se zastaví tep.

Stojíme a houpeme se vlivem větru. Nefouká moc, je pořád moc pěkný počasí, ale mně se to zdá příliš nebezpečné a riskantní. Koukám před sebe na svoje ruce a pevně se držím zábradlí. Netroufnu si podívat se jinam, jakoby se kvůli nějakému pohledu nebo pohybu měla stát katastrofa. Jirka se pustí zábradlí a začne si rozepínat bundu, ale druhou rukou mě stále drží. Asi to cítí, že strach, co mám, nejsem schopná ovládat.

„Myslím, že je právě ten správný čas na…“ řekne, ale já mu skočím do řeči.„Nehýbej se, doprdele, přestaň!“ Nepřestane a zpod bundy vytáhne rum.„Otevřeš to?“ zeptá se mě provokativně, ale já se pevně držím zábradlí. Kroutím hlavou.
„V žádným případě mě nedonutíš se pustit a už se nevrť, nebo spadneme, prosím,“ prosím ho zoufalým tónem. A tak si lahev vezme Filip, který sedí vedle mě z druhé strany, načne ji a napije se.
„Proč stojíme tak dlouho?!“ vyštěknu a přeskakuje mi hlas.
Filip podá flašku Máje a ta neodmítne, ale dožaduje se od Jirky coly. Ten ji samozřejmě nemá, koupil jen alkohol.
„Tak proč sakra stojíme?“ zkusím to znovu méně hysterickým tónem.
„No, to může mít hned několik důvodů…“ řekne Filip a napije se znovu rumu. „Fakt si nedáš?“ a podá flašku mým směrem.
Pomalu se pustím jednou rukou zábradlí.
„Ne že mě pustíš, Jirko,“ pohrozím mu, aniž bych se na něj podívala, a vezmu si flašku od Filipa.
„Takže za prvé někdo špatně nastoupí nebo vystoupí, za druhé někdo upadl v nástupní stanici.“
Napiju se a pošlu flašku Jirkovi. A zpátky se chytím zábradlí.
„Vidíš, jak jsi šikovná holka,“ pochválí mě Jirka, jako by mi byly dva a já se vyčurala do nočníku.
„Za třetí bezpečnostní čidla mohou vyhodnotit riziko,“ pokračuje Filip.
„Jaký riziko?“ skočím mu do řeči.
„No, třeba při silném větru, anebo při poruše senzoru, ale kvůli tomu zcela určitě nestojíme, když nefouká,“ řekne Filip s naprostou jistotou.
„Nebo mohla vypadnout elektřina,“ řekne Jirka a podá mi zase flašku rumu. Napiju se a podám ji Filipovi.
„To se klidně stát mohlo,“ uzná Filip. „A přestaňte už chlastat,“ dodá Filip, napije se a podá láhev Máje. Potom si ji nechá u sebe.

Pořád stojíme a já cítím, jak mi napjaté svaly povolují, a začnu se rozhlížet kolem. V dálce jsou vidět vysoké hory, krásné azurové nebe a všude bílá, načechraná přikrývka sněhu. Je to jako koukat na malovaný obraz. Nepřipadá mi to ani trochu reálné, že za chvíli někde tam nahoře v té pohádce se budeme procházet.

„Kudy půjdeme?“ zeptá se Mája.
A v tom lanovka cukne. Ve mně se zase všechno sevře a pevně se chytím zábradlí, ale nevydám ani hlásku.
„Hurááá, neumřeme tady!“ vykřikne pobaveně Jirka a chytí mě pevněji.
Filip začne Máje ukazovat na hřebeny hor k lesu, kudy vede cesta k sáňkařské dráze.
„Neboj se, čtrnáctko, já tě spadnout nenechám,“ řekne potichu Jirka. Podívám se na něj. Má hořčicovou bundu, tmavě zeleného pleteného kulicha a ten jeho medvědí, uklidňující výraz ve tváři. Opět můj mozek nepobírá, jak může mít někdo takovouhle zajímavou barvu očí, které v kombinaci s jeho kulichem úplně září. Hnědozelená kombinace, teď mi přijdou spíš zelené. Jeho hnědé vlasy s tóny lehce do zrzava dotvářejí ten jeho uklidňující medvědí vzhled, ve kterém bych se nejradši na chvíli ztratila.

Chtěla bych s ním být sama.

Na moment sama.
------
Snad jste měli krásný víkend a stihli jste porušit spoustu pravidel, abyste měli na co vzpomínat… 😊

Pokračujeme dál a všem přeji, ať se tímto zimním příběhem trochu schladí. ❄️

Děkuji, že čtete se mnou. ❤️

Z.