17) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

SÁŇKAŘSKÁ DRÁHA

Tak se ukázalo, že cesta, po které jsme se s Jirkou špatně vydali, byla cesta k bobové dráze, takže jsme po ní šli znovu. K vyhlídce už jsme nešli. Začínali jsme mít všichni hlad a pociťovali jsme únavu. Taky se ukázalo, že Filip na té vyhlídce děsně spěchal, protože měl o nás strach. Mája tam prý půjde někdy znovu, aby si ji pořádně užila.
Dojdeme k dráze, kde si každý půjčíme vlastní sáňky a dostaneme helmy. První jede Mája, za ní natěšeně vyrazí Jirka.

„Teď ty,“ řekne mi Filip. „Nechci tě mít na svědomí. Kdybys to někde napálila do stromu, tak tě seberu.“ Nasednu na sáňky a rozjedu se. Dráha je upravená a po stranách je nahrnutý sníh, aby nás držel na trase. Zatáčky nejsou ostré, ale místy sáňky nabírají opravdu velkou rychlost. Je to skvělý adrenalin. Zjistím, že se místy fakt bojím, abych nevylítla, ale pak přijde rovinka, kde se uklidním. A vzápětí mi krev v žilách znovu stoupne. V jednom takovém úseku si všimnu Jirky, který jel přede mnou. Vyletěl z dráhy. Zabořím nohy do sněhu a snažím se co nejrychleji zabrzdit, ale přitom slyším, jak na mě Filip něco křičí.

A pak už jen cítím náraz.

Najednou vidím sebe. Sebe jako malou holku, co sbírá kobylky na louce a strká je do krabice. Vidím sebe, holku s dlouhými vlasy, které jí táta navlnil krepovačkou, jak jde do školy, sedí v lavici a je na sebe pyšná, že se umí podepsat. Holku, co se zamilovala do kluka Petra, kterýho pak opustila. Ženu, která se vdala za báječného muže Ondřeje, ale ten ji pak opustil. Vidím nás u moře na pláži. Vidím, jak Ondřej staví hrad z písku.

Ne. To není Ondřej.

Je to Jirka.

Staví hrad z písku a hraje si na Galy a Římany, jak útočí a dobývají hrad. Jsou tam děti.

Dvě děti.

„Lůco, Lucko!“

Otevřu oči a vidím Filipa a Jirku, ale píská mi v uších, a tak oči zase zavřu. Filip se mnou zatřese, dá mi sníh na čelo a tváře.
„Lůco, teď nemůžeš spát,“ řekne klidným hlasem. „Jak se jmenuješ?“ položí mi nesmyslnou otázku.
„Lucie,“ odpovím, ale jde mi to těžko.
„Celý jméno, Lucie,“ řekne mi.
„Lucie Javůrková.“ Filip mrkne na Jirku, ale ten jen pokrčí rameny, že příjmení nezná.
„Kolik ti je let?“ položí mi další otázku. A já cítím, jak se mi udělá líp.
„To ti nikdy neprozradím,“ odpovím mu a chci si sednout.
„Počkej, pomalu, Lůco. Omdlela jsi,“ řekne mi Jirka.
„Jsem v pohodě,“ řeknu, sednu si a cítím, jak se mi roztočí hlava. Zhluboka se nadechnu.
„Kolik ukazuju prstů?“ pokračuje Filip ve snaze zjistit, jak moc vážný to se mnou je.
„Mám žízeň,“ odpovím místo toho. Jirka vytáhne lahev s colou a rumem.
„Nic jinýho nemáme,“ řekne a lahev mi otevře. A já se napiju. Filip tam stále stojí s nataženými prsty a čeká na odpověď.
„Tři,“ řeknu mu, jen ať už tu ruku dá proboha dolů.
„Jak se cítíš? Netočí se ti hlava?“ Aha. Vyšetření ještě neskončilo.
„Ne, dobrý, jedeme dál,“ řeknu a stoupnu si na nohy. Cítím se v pohodě. Nasednu na sáňky, ale Filip mě zastaví.
„Sama nepojedeš, jedu s tebou,“ řekne, sedne si za mě a podá Jirkovi jeho sáňky. Neprotestuju, protože vím, že by mě stejně nenechal. Prostrčí ruce pod mými pažemi, aby dosáhl dopředu na držadlo, odrazí se a vyjedeme. Celou cestu se vyptává, jestli mě nebolí hlava, jestli se mi nechce zvracet a tak podobně. Snaží se se mnou udržet konverzaci, asi abych znovu neomdlela. Když dojedeme na parkoviště, stojí tam sanitka. Zjistím, že ji Filip stihl zavolat, když jsem byla mimo.

„Já nikam nechci jet, cítím se v pohodě,“ řeknu jemu i lékařům v sanitce.
„Vezmeme vás na kontrolu do střediska, jen pro jistotu, paní Javůrková,“ řekne mi paní ze záchranky.
„Neblbni a jeď. Pojedeme s Jirkou za tebou na skútru,“ slíbí mi Filip. A tak souhlasím, nasednu do sanitky a nechám se odvézt.

-------

Děkuji Ti i za dnešek.
Z.