18) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

NÁVRAT NA CHATU

V nemocnici mi udělali běžnou prohlídku a CT hlavy, kde nebylo nic průkazného. Chtěli si mě tam nechat na pozorování kvůli případnému otřesu mozku, ale odmítla jsem. Přišlo mi to zbytečné, měla jsem přeci helmu, ne? A tak mě poučili o tom, že pokud bych cítila náhlou ospalost, pokud bych zvracela nebo se mi točila hlava, tak ať vyhledám odbornou pomoc. A taky mi důrazně sdělili, ať nepiju alkohol, jelikož jsem nadýchala, a v této situaci to není nejlepší nápad.

A tak jsem poděkovala a nechala se rolbou odvézt zpátky na Hájenku. Rolbu zařídil Filip, protože tady prostě tyhle věci umí zařídit. Nechtěl mě vézt na skútru, a ještě když s námi jel Jirka, kterej si nenechal vymluvit, že nikam jezdit nemusí.

„Máte oba stejně tvrdý palice,“ poznamenal Filip, když se mě snažil přemluvit, ať v nemocnici zůstanu.

Když dorazíme na Hájenku, už je pozdější odpoledne a všichni už se stihli vrátit ze svých lyžovaček. Hned ke mně přiběhne Mája.

„Tak co, Luci, jsi v pořádku?“ ptá se mě, a tak jí začnu vysvětlovat, co se dělo, že jsem v pohodě a že Filip to podle mě zbytečně hrotí.

V tom za námi přijde Dan.

„Ty debile, jsi normální? Co nechápeš na tom dát od někoho ruce pryč?“ spustí hned směrem k Jirkovi. Vypadá, že by mu nejradši jednu vrazil.

„Neřvi tady na mě. Jestli si to chceš vyříkat, tak pojď ven,“ odpoví mu přísným, ale o dost klidnějším tónem Jirka.

A tak odejdou spolu ven.

Mě Karolína donese frankfurtskou polévku a chléb a zdá se mi, že ze sebe dostala i krátký, ale upřímný úsměv. Výborně, takže jsem tady za postiha.

„Prej tě odvezla rychlá,“ přijde za mnou Fína, když jím polívku.

„Jo, odvezla,“ odpovím jí, ač se mi o tom nechce moc mluvit a asi bych si šla na chvíli odpočinout.

„A?“ snaží se dál.

„A nic, jsem zpátky, tak žádný drama,“ odbydu ji. Ona se mi taky nesvěřuje.

„Dan dost vyváděl,“ řekne ještě.

„Proč jako?“ nechápu, proč by měl kvůli tomu vyvádět.

„No protože Jirka odešel s tebou na tu túru po horách,“ řekne.

„No a?“ zeptám se a nehodlám jí vysvětlovat, že to túra nebyla a že jsem nespadla z žádný zasněžený skály, ale že jeli dvoje sáňky a srazili jsme se jako malý děti.

„No vždyť po tobě děsně jede a klukům tě zakázal balit. A Jirka tě vyveze na výlet a ty se tam zraníš, takže pro tebe musí přijet rychlá,“ vypadne z ní.

A tak se naštvu a řeknu jí, že Dan tady nebude rozhodovat o tom, kdo mě smí nebo nesmí balit.

Fína pak odejde za Adamem na bar a je na něm vidět, že chce od ní hned získat nový drby. A tak mě to naštve. Zvednu se a jdu ven za klukama podívat se, jak se rvou.

Dan po Jirkovi křičí, že je kokot, když nedokáže pochopit tak jednoduchou věc, že Lucku prostě mít nebude. Pak do Jirky strčí, ale s ním to ani nepohne. Kouká na něj a jen čeká, až se Dan vyvzteká.
Je to Méďa.

„Přestaňte!“ zařvu na ně, když vidím, že Dan začal mířit Jirkovi do obličeje a ten už toho začíná mít plný zuby. „O co ti jde, Dane?“ ptám se ho.

„O tebe, Lůco. Chci tě chránit před těmahle kokotama, co si sem přijeli jen užít,“ řekne a přijde ke mně blíž. „Promiň, Lucko, ale je to tady celý jen hra. Jsme hovada, který si sem přijeli užít s nezadanýma holkama. Neměla jsi tu být.“

Chce mě pohladit, ale uhnu mu.

„Já vím, Dane,“ řeknu mu a couvnu. „Ale nikdo mi nebude přikazovat, s kým se můžu nebo nemůžu bavit.“

Otočím se a jdu zpátky do Hájenky.

Jirka se taky po chvíli vrátí, dostane polívku a sedne si ke mně.

„Promiň,“ řeknu po chvíli.

„Za co se omlouváš?“ nechápe Jirka.

„Že ti Dan dělá kvůli mně dusno.“

„Ten blbeček nebude rozhodovat, jestli se spolu můžeme, bavit. Ale trochu ho chápu. Já tady mít kámošku, tak jí taky před těma idiotama chráním.“

„Jako před Danem nebo Adamem?“

„No, nebo před Zipym, nebo Hugysem. Vždyť jsou to vylízanci. Se na ně podívej.“

A tak se podívám, jak Zipy pije pivo na ex a Hugys mu fandí a drží u toho Anežku za zadek.

„Cože? Oni jsou tu s vámi?“ divím se. Vždyť mluvil jen o Danovi a Adamovi.

„Lůco, všichni kluci jsme tady z Gwerna,“ řekne.

„Asi si půjdu odpočinout,“ řeknu, když dojím polívku. Rozhlídnu se po místnosti a nevím, jestli nejít a nerozhlásit to všem holkám, ať vědí, na čem jsou, ale jsem fakt utahaná a nemám na to energii.

„No počkej, neměla bys být sama.“

„Je mi třicet, jsem už velká holka, můžu být sama.“

„Jo, tak třicet říkáš, jo?“ usměje se na mě. „No, ale stejně neměl by tě někdo hlídat?“ zeptá se.

„Tak já ti dám svoje číslo pokoje a přijď mě na hodinu vzbudit. Potřebuju krátkýho šlofíka, fakt o nic nejde,“ řeknu mu.

A on mě doprovodí až k pokoji a nechá mě odpočívat. Přesně po hodině mi klepe na dveře a budí mě. Kdyby mě nevzbudil, spala bych asi až do rána.

A tak ho pustím do pokoje, abych se trochu probrala.

„Jak ti je?“ ptá se.

„Dobrý, ale ještě bych klidně spala.“

„No tak chceš nechat ještě spát?“ zeptá se a kouká na mě starostlivě, mile a upřímně. „Moment, a není to příznak otřesu mozku?“ zeptá se ještě.

„Ne, to je příznak toho, že jsme chlastali, ztratili se v lese a pak jsem se musela projet na CTéčku hlavy. A pak jsem vás musela od sebe odtrhnout s Danem, abyste se nezabili,“ řeknu a on pochopí, že to myslím celý jako vtip.

„A navíc si nemůžu nechat ujít skvělý večerní program tohohle teambuildingu a musím varovat ženskou stranu před zkázou chlípných mužů,“ řeknu. Poprosím ho, ať jde dolů, protože se chci převlíknout a upravit.

-------

I dnes děkuji.
Z.