19) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

HLAVNÍ VÝHRA

Oblíknu si černé, lehce průsvitné silonky, džínové šaty a svetr. Nalíčím se a navlním si vlasy trojkulmou. Když už jsem ji sem přitáhla, tak ji aspoň využiju.

Když vycházím z pokoje, potkám Dana, jak vychází ze svého pokoje a má v ruce cestovní tašku.

„Dane?“ oslovím ho s překvapením v hlase. „Odcházíš?“ ptám se nakonec.

„Hm,“ řekne mi a chce projít kolem mě.

„Dane, pojď si prosím promluvit. Neodcházej takhle,“ řeknu, ač se mi to moc řešit nechce a raději bych se šla bavit.

„Co chceš řešit, Lůco?“ řekne mi.

„Situaci, kvůli který odcházíš, Dane.“

„Odcházím, protože se nechci dívat na to, jak s tebou Jirka vyjebe. Ostatně už to máte asi za sebou, ne?“

„Cože?“

„Ale prosím tě, vždyť jsem viděl, jak odchází od tebe z pokoje. Nebo se mi budeš snažit namluvit, že tam byl s Fínou?“

„Proč jsi takovej, Danieli?“

„Jakej?“

„Vztahovačnej, ukřivděnej. A co se třeba nejdřív zeptat mě na názor? Co bych chtěla já a jak to cítím?“

„Měl jsem se tě jako zeptat: Hele, nevadí ti, že s klukama jsme sem přišli hrát levou? Budou tě všichni balit, protože jsi tady nejhezčí a nejrozumnější holka, ale je to jen jako. Ve skutečnosti jim o tebe nejde. Jsi s tím v pohodě? Tohle jsi myslela?“

„Jedinej, kdo si troufl se se mnou nějak víc pobavit, byl Jirka. Nikdo jinej se o to nepokusil.“

„Protože jsem jim to důrazně zakázal! Lucie, nechtěl jsem, abys byla obětí něčeho takovýho. A oni si z tebe pak udělali hlavní cenu,“ utrousí nakonec.

„Jak jako hlavní cenu?“

„No, v té debilní hře. Kdo vyhraje, tak mu musí všichni pomoct k tomu, aby tě dostal do postele.“

„Já doprdele nejsem žádná věc!“

„Já vím. Snažil jsem se tě chránit, ale už na to nemám. Jedu domů. A vy si tu s Jiříkem dělejte, co uznáte za vhodné.“

Žárlí, nebo mě manipuluje?

„Takže zdrhneš? To je nějaký řešení?“

„Tak pojeď taky,“ navrhne mi a udělá na mě psí oči. Oči, který mě volají, že bych měla jít, že je to jediný správný řešení. Odjet s ním. Vždyť to celou dobu myslí se mnou dobře a já jsem tak děsně nevděčná, že se mu celou dobu vyhýbám a schovávám se a zdrhám z chaty dřív, než se probudí.

„Pojeď, Lucko. Na všechno, co se tady stalo, zapomeneme a odjedeme spolu někam sami,“ řekne mi a pousměje se. Udělají se mu dolíčky ve tvářích.

A já mám chuť jít s ním kamkoliv. Mám pocit, že za to, co se tady stalo, nesu velkou vinu. On se mě od začátku snaží chránit a já si chodím po horách s někým jiným. Měla bych jít s ním. Je to přeci ta jediná správná cesta.

Měla bych být hodná holka a poslechnout ho.