20) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

VLOČKA

S Danem jsem neodjela. Neposlechla jsem ho. Když už jsem měla na jazyku, že mu řeknu, že se jdu zabalit, ať chvíli na mě počká, slyšela jsem zdola Karolínu, jak si svolává ticho. Uvědomila jsem si, že jsme tu všichni dobrovolně a že jsem velká holka a nepotřebuju ochranou ruku. Neprosila jsem se ho o to, a pokud on cítí, že má odejít, tak ať jde. Já zůstávám.

Hrdě jsem ho obešla a vydala se po schodech dolů. Stihl mi ještě říct, že až budu zklamaná, tak mi s tím rozhodně nepomůže, protože se snažil víc, než by musel. A tím nejspíš skončilo naše přátelství.

Dan scházel po schodišti chvíli po mně. Karolína vyhlašovala výsledek včerejší hry s názvem Reklama na partnera, kterou vyhrál Dan a Rudolfína. Dan tedy odložil tašku do kouta a šel si vybrat výhru. Ti dva získali možnost hodinové vířivky, která je za chatou, a ani jeden tuto výhru neodmítli. Vzali si prosecco a šli se nachystat na romantiku zvanou odplata.

„Sluší ti to, čtrnáctko,“ řekne mi Jirka a podá mi malé pivo.
„Díky.“ Poděkuju za obojí, ale jsem přešlá z rozhovoru, který jsem vedla s Danem, a jsem přešlá i z toho, že moje kámoška si klidně jen tak odejde s ním, aniž by se zajímala, jestli mi to nevadí. Mělo by mi to vlastně vadit?
„Jsi v pohodě? Nechtěla jsi třeba víno?“ ptá se Jirka.
„Ne, pivo je v pohodě,“ řeknu mu a snažím se odprostit od situace, že ve vířivce budou dost možná nazí, protože já si třeba plavky nevzala.
„Vadí ti, že Fína šla s Danem?“ ptá se mě Jirka.
„Kolik máš bodů?“ zeptám se ho úplně mimo téma, protože mu na to nechci odpovídat.
„Jakých bodů?“
„No, v té vaší soutěži.“
„Žádný. Já to s nima nehraju, Luci.“
„Proč ne? Vždyť jsem hlavní cena, ne? Nemáš zájem?“ zeptám se tvrdě, naštvaně a odtažitě.
„Pojď se mnou ven, prosím,“ řekne, vstane a podá mi ruku. Váhám, jestli jít. Jestli on je ta správná volba. Jestli se moje budoucnost spíš neválí s Fínou v bublinkách. Jestli jsem nepromarnila svou šanci na lásku. Přátelství s Danem skončilo už před lety. Kdyby mu ležela v hlavě, vyhledal by mě přeci už dřív. Mohl, když přátelství s Maxem stále prohluboval a mě odstřihl.

A tak podám Jirkovi svoji ruku a odejdeme spolu ven. Opřeme se o dřevěné zábradlí před chatou a oba se podíváme na nebe.
„Ty hvězdy tady…“ vypustí nakonec Jirka. „Jako by pro nás tančilo celý nebe.“
„Je to zvláštní, viď? Měsíc je jen jeden, který je vidět, ať jsi kdekoliv, ale hvězdy takovýhle u nás nejsou,“ řeknu a užívám si ten pohled.
„Od první chvíle, co jsem tě viděl, Lucko,“ řekne a otočí se na mě, „jsem věděl, že jsi důvod proč jsem přijel a nevykašlal se na to.“ Podívám se na něj. Kouká na mě svým medvědím pohledem. Tenhle má jen on.

„Netušil jsem, že se s Danem znáte, a pak, když děsně vyváděl, tak já si nedokázal pomoct. Chtěl jsem tě mít ve svý blízkosti i za cenu ztráty přátelství s ním nebo za cenu vyhazovu, protože on je můj šéf.“ Usměje se na mě a povytáhne obočí. „Jednou jsem taky myslel na sebe a tuhle touhu nepřehlížel a šel jí naproti. A proto jsem jim rovnou řekl, že s nima tu debilní hru nehraju“
Chytí mě za ruku, kterou mám odloženou na zábradlí.
„Ale pokud to tak nemáš a já ti stojím v cestě a ty chceš být s Danem nebo s kýmkoliv jiným, tak to pochopím a zmizím ti ze života.“

Cítím, jak moje ruka pevně stiskne tu jeho, a chce se mi křičet: Jen to ne. Nikam nechoď. Zůstaň tu se mnou. Udělám krok k němu. On se na mě otočí. Stoupnu si na špičky a druhou rukou ho chytím za zátylek. On si mě přivine k sobě, drží mě pevně a já se najednou cítím v bezpečí. Tady mi nic nehrozí. Uvolním se, přitáhnu si ho blíž a nechám ho, aby mě políbil.

Roztaj, vločko sněhobílá,
roztaj v teplém objetí.
S milovanou osobou se neciť provinilá,
jinak se staneš obětí.

----------

Děkuji, že jste se mnou přečetli 21 261 slov, že jste tu byli a celou dobu mě podporovali. ❤️

Doufám, že se vám příběh líbil, bavili jste se u něj stejně jako já při jeho psaní a třeba si to někdy zase zopakujeme.

Děkuji, že jste byli u toho se mnou. ❤️

Z.