5) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

DEN D.
Hned co se probudím, tak začnu balit, protože se mi včera večer nechtělo přemýšlet nad tím, co bych si měla vzít s sebou na hory, na kterých jsem nikdy nebyla, a přišlo mi to jako nesplnitelný úkol. A pak jsem kvůli tomu vůbec nemohla usnout, protože jsem v hlavě vymýšlela outfity, který si zabalím. Budeme na horský chatě a bude tam určitě nějaký program, a když už se tam mám seznámit s potenciálním partnerem, tak by mi to asi mělo slušet.

Vymyslela jsem hned tři outfity. Jako první si beru džínové šaty z tmavé džínoviny. Mají dlouhé rukávy, které se u zápěstí rozšiřují do zvonu, a nabíranou bohatou sukni končící v půli stehen, což mi přijde sexy. K nim si balím černé lehce průsvitné silonky a bílý krátký svetr. Jako druhý set jsou světlé džíny s vysokým pasem a volnými nohavicemi. To se teď nosí a je to vlastně děsně pohodlná móda. K tomu si vezmu červený crop top, který je dost na tělo, má dlouhý rukáv a oválným výstřih. Nevím, jestli ho použiju, přijde mi dost vyzývavý, takže si k němu přibalím náhradní tričko v podobě pruhovaného roláku. Nepřekvapí, ale ani neurazí. No a jako poslední si beru tmavě zelené pletené šaty, které mi obepínají postavu a končí těsně pod koleny. Pak dobalím ostatní věci, jako je termo prádlo, které jsem ještě narychlo koupila na Vinted, a taky nějaké legíny, ponožky a flanelové pyžamo.

Přijde mi fotka od Fíny, kde je vyfocená černá koženková mini sukně balonového střihu, bílý crop top a nebesky modrý krátký, ale huňatý svetr s výstřihem do V. K tomu napíše: Co si o tom myslíš? A já nechápu, proč se mě ptá na názor, když ona tomu rozumí mnohem víc než já, ale to jsem jí nikdy nepřiznala, že si to myslím. Tak odepíšu: Dobrý, půjde ti to k očím. Což je pravda, protože nejen že má dlouhý blond vlasy, ale ona má i světle modrý oči. Je jako nějaká rusalka omámí všechny kolemjdoucí chlapy a na mě už nikdo nezbyde.

Zavolám jí.

„V čem pojedeš?“ ani ji nepozdravím a hned na ni vybalím otázku, kterou jsem ještě nevyřešila.

„Asi v tom, co jsem ti poslala.“

„Co? A k tomu si vezmeš tu bundu na lyže? To bude divný, ne?“ Já chtěla jet v teplákách, abych měla pohodlí v autě, když nám cesta bude trvat dvě hodiny a budu muset řídit, protože Fína nemá řidičák. Ale jestli si bere mini hned na úvod, tak já vedle ní přeci nemůžu stát v teplákách.

„Ne, beru si kabát a bundu si balím s sebou,“ odpoví, jako že jsem úplnej tupan. „V kolik budeš hotová? Že bych přišla k tobě a můžeme si dát kafe a pak se stavíme u mě pro věci.“ To je celá ona. Pozvat se ke mně.

„To nedává smysl, abych pak jezdila k tobě, tak vyjedeme dřív a dáme kafe cestou,“ odpovím jí. „Tak ve dvě?“ zeptám se.

„OK, tak ve dvě dole pod barákem,“ odpoví a položí telefon.

Teď už se na práci stejně soustředit nebudu, takže jsem ráda, že pojedeme dřív a nemusím nikam spěchat, a až dorazíme, tak budu mít chvilku času a budu moct pracovat. Minimálně musím zkontrolovat objednávku s autorskými látkami a potvrdit ji, protože když to potvrdím až v pondělí, tak to k nám do prodejny dorazí o týden později a mohlo by se stát, že nevyjdeme s tím, co teď máme na skladě.

„Kde si dáme to kafe?“ ptá se mě hned, jak nastoupí do auta, a já jsem ještě vzadu u kufru a snažím se ho zavřít. Vzala si i snowboard, takže jsem musela sklopit sedačky, abych ho tam narvala.

„Nevím, je mi to jedno,“ řeknu, a je mi to fakt jedno, protože jsem se zpotila a těším se, až si sednu a vyjedu a nebudu muset řešit nic jinýho než trasu. „Něco vymysli,“ dodám.

„Klidně někde v mekáči nebo na pumpě,“ řekne lhostejně.

„Tak na benzínce, musím ještě natankovat,“ vzpomenu si a jsem ráda, že tím zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Fína si fakt vzala tu mini a ten svůj vínový kabát. Vypadá hrozně dobře, protože zvolila rtěnku ve stejném odstínu. Jen ten modrej svetr si nakonec nevzala a vyměnila ho za bílou krátkou mikinu s kapucí. Já si oblékla ty džíny, co jsem si zabalila, a k tomu světle růžový teplý svetr, protože k němu mám i kulich ve stejné barvě, ale ten jsem si na hlavu nevzala, protože jsem si navlnila vlasy trojkulmou a chci, aby mi to vydrželo aspoň do příjezdu. Bundu mám tu na lyže, protože je nová a chci si ji užít.

Na benzínce zastavím až před třetí hodinou, protože nejraději tankuju na OMV a dřív žádná nebyla. Fína s tím nesouhlasila a strašně brblala, že si doma nedala kafe a myslela, že hned někde zastavíme. Jako by záleželo na tom, jestli usne nebo ne, kdybych usnula já za volantem, tak by to byl větší průser, než to, že si madam rozmaže řasenku.

„Vezmi mi cappuccino, prosím,“ houknu na ni a jdu vzít natural, vždycky zelená hadice, černou tankuje můj táta, zelenou tankuju já, opakuju si pokaždý, když jdu tankovat. Zaplatím benzín a k tomu si ještě koupím červené Skittlesky. A otevřu si zprávu od Maxe: Napiš mi, až dorazíte na místo, že jsi v pořádku. Odepíšu: Ano, táto. Nemůžu se rozhodnout, jestli mě jeho starost těší nebo obtěžuje, ale je vlastně dobře, že ví, kam jsem jela, protože je jedinej, kdo zná přesný místo. Nikomu jinýmu jsem neřekla, kde budu, jenom že jedu na hory do Krkonoš. A vždycky by měl bejt na světě někdo, kdo bude vědět, kde se přesně touláte, kdyby se vám náhodou něco stalo. Zamyslím se a rozhodnu se, že jsem ráda, že se zeptal. Takže mu ještě pošlu smajlíka, kterej se usmívá.

Přišel e-mail, že máme auto nechat na nějakým parkovišti pod chatou, napadlo hodně sněhu a nejde to vyjet až úplně k chatě,“ řekne mi Fína, když si nastoupím do auta. „Jsou tu souřadnice, kde necháme auto a přijede pro nás rolba nebo skůtr.“ Na nic se neptá a zadává souřadnice do navigace.

„Doufám, že pojedem na skůtru,“ řeknu a hned si představuju scénu ze Snowboarďáků, kde Mádl řve, že je to jako fichtl s lyžema. Zapnu rádio a vyjedu. Zrovna hrajou písničku od Lipa a Aničky Slováčkový, tak zesílím zvuk, protože ji mám ráda.

Jsme jako ptáci v trní, co křídla nerozvinou.
Ale čas všechno mění, dvě cesty, co se minou.
Tak prosím pojď se projít, já řekl bych ti rád.
 Jsi ve mně napořád.

Volá mi Dáša.

„Ahoj, co se děje?“ pozdravím a vím, že se něco děje, protože jinak by mi nevolala, když jsem jela pryč.

„Volal pan Dobronický, jestli budeme ještě dneska potvrzovat objednávku, jestli má počkat,“ řekne děsně rychle a zadýchaně. Asi si myslí, že zastavím auto a půjdu to potvrdit, ale to fakt ne, musím to ještě překontrolovat a kouknout na stav skladu. „Říkala jsem mu, že ti zavolám a zeptám se.“

„Do kdy to potřebuje potvrdit?“ ptám se. I když moc dobře vím, že do pěti, aby to ještě stihl zpracovat a předat víkendové směně.

„Říkal, že toho mají teď hodně a bude tam minimálně do sedmi,“ odpoví mi. Paráda, to bych měla stihnout. „Tak to stihnu, díky za připomenutí,“ rozloučím se a hovor ukončím.

„Ty tam budeš jako pracovat?“ nevěří svým uším Fína, která to celý slyšela, jelikož hovor byl puštěný přes handsfree.

„No musím, bude to na chvíli, jen to potvrdím,“ řeknu a vím, že u toho budu sedět tak hodinu.

„Můžu si tady zakouřit?“ zeptá se mě.

„Tak na to zapomeň, to tady pak po tobě nebudu nechávat čistit a nechci načichnout kouřem,“ vyjedu na ní.

„Uklidni se, koupila jsem si na pumpě elektronku,“ vysvětluje mi a mává na  mě rukou, ve které drží růžovou cigaretu.

„No jo.“ Protočím oči a dovolím jí to. Navigace nám ukazuje dojezd za pětačtyřicet minut, to už nějak zvládnu.

Fíně zvoní telefon.

„Neznámý číslo,“ řekne a zvedne to.

„Rudolfína Kovařovicová,“ představí se. Chudák má fakt děsný jméno jak z jiného století, pomyslím si. Pak někomu říká, za jak dlouho máme dojezd, a hrozně se omlouvá, že něco nevěděla a že na nás čekat nemusejí.

„Co je?“ vypálím po ní hned, jak položí telefon.

„Už jsme tam měli být před půl hodinou,“ řekne nepřítomně a hledá něco na telefonu. „A jo, fakt, měli jsme tam být o půl čtvrtý,“ najde e-mail s instrukcemi a mává s ním na mě. Já ho nečetla, protože jsem na to neměla čas a věřila jsem jí, když říkala, že tam máme být o půl šestý.

„Jak si jako můžeš splíst půl čtvrtou a půl šestou?“ zlobím se na ni, protože vím, že teď mi končí pohoda za volantem a budu mít stres, že jdu někam pozdě, a to fakt nesnáším. Ten pocit, že na mě všichni čekají, protože jsem si to nedokázala zařídit tak, abych přišla včas. 

Fína jen pokrčí rameny. „Nevím, promiň, no,“ řekne, ale nevypadá, že by jí to nějak moc vadilo. „Říkali, že se nic neděje a hlavně, ať v pořádku dojedeme, tak se uklidni,“ dodá a já se uklidním až tak po půl hodině a balíčku Skittlesek, protože mě začíná vytáčet, jak tady Fína furt kouří, a odloží to, až když jí upozorním, že to tahá asi už hodinu v kuse a naschvál ten čas přeženu.

Pak už jen mlčíme a posloucháme rádio. Fína scrolluje na mobilu a já řídím a užívám si tu neskutečně krásnou krajinu. To všude přítomné bílo kolem nás. Kolik odstínů má asi tak bílá? Nikdy jsem to nevnímala tak jako tady. Nejvíc se mi líbí ten kontrast bílé s tmavě zelenými stromy, které mají na větvích sněhové přikrývky. Míjíme několik míst, kde bych nejraději zastavila a udělala si rychlou skicu svými akvarelovými barvami. A nebo si to místo aspoň vyfotila, ale pak si vzpomenu, že už teď jedeme pozdě, a snažím se tu krásu alespoň zapamatovat a skicu si udělám, až budu mít chvilku času. Udělám z toho zimní kolekci na látky, ale až příští rok, tenhle už to nestihneme. Letos jsem navrhla motiv, kde jsou kupky sněhu a jsou v nich zapíchnuté červené lyže, a děti mají stejný motiv jen s boby. Jde nám to docela na odbyt, víc, než jsem si myslela. A zase si vzpomenu, že musím potvrdit tu objednávku panu Dobronickýmu, jinak už žádný dotisk lyží a bob letos nebude.

--------

Děkuji, že čteš a že tu jsi se mnou. ❤️

Nech mi lajk, ať vím, že jsi došla až sem. A pokud nechceš přijít o další kapitolu, tak si mě přidej do oblíbených.

Z.