6) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

ŘIDIČ SKŮTRU BEZ SANÍ

Když dorazíme na parkoviště, tak je tam dalších asi deset aut a dva autobusy. Podle čepice sněhu, kterou mají na kapotě, lze odhadnout, které auto tady stojí nejdéle. Zaparkuju vedle modrý škodovky, víc nepoznám, protože se v autech nevyznám. Je vedle ní dostatek místa z obou stran. Nechám chvíli ještě auto běžet, aby vychladl motor po tak dlouhý cestě, a vzpomenu si u toho na Ondřeje, protože to po mně vždycky požadoval on. „A vypni topení, než vypneš motor, jinak to začne smrdět“ říkal ještě. A taky se musí vypnout rádio, jako úplně vypnout tím čudlíkem, že to jinak vybíjí baterii, ale to mi vždycky přišlo jako jeho výmysl, čím mě prudit, tak jsem to na just nedělala. On si taky nevyndával posmrkaný papírový kapesníčky z kapes a já je pak vždycky vyprala a pak to bylo úplně po celý pračce.

„Na co čekáš?“ zeptá se nechápavě Fína.

„Až vychladne motor,“ odpovím, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. Mávnu rukou před sebe směrem ke kapotě a v hlavě si představuju, jak se kouří z motoru, a já trpělivě čekám, až vychladne.

„Aha, jdu si dát normální cígo ven a zavolám jim, že už jsme tady,“ odpoví, nasadí si kulicha, popadne kabát a vyleze ven z auta.

Je pět hodin a venku je mínus šest stupňů. To tam přijedeme na tu půl šestou, jak jsme plánovali původně, i když jsme vyrazili o hodinu dřív. Jezdím holt moc pomalu a na horský cesty nejsem vůbec zvyklá. Ale jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že jsem nás sem obě v pořádku dopravila. Pochválím sama sebe. Fína neřekla ani Bů. To je kravsky děkuji. Občas se fakt nechápu, proč se s ní kamarádím, když se chová tak sebestředně a sobecky.

Vypnu motor a půjdu taky ven. Krásně tam zapadá sluníčko, tak se aspoň pokochám. Ale nejdřív sklopím sluneční clonu a kouknu na sebe do zrcátka. Moje dunajský vlny na vlasech (tak jsem si je nazvala) vypadají pořád dobře, jsou to úplně jiný vlny než z klasický kulmy. Když jsem byla malá, tak mi táta vlnil vlasy krepovačkou a to jsem pak měla na vlasech malý vlnky, jako by mi zapletl spoustu malých copánků, nechal mě v tom vyspat a ráno je zase rozmotal. Tohle je podobný přístroj, ale umí to udělat ty vlny fakt velký a při mém mikádu stačí tak tři stlačení na pramen. Vzala jsem si ji s sebou, i když mi to přišlo jako pitomost tahat kulmu na hory. Hned, jen co vylezu ven, tak se vrátím pro čepici a nasadím si ji na hlavu. No nic, tak třeba zítra budu ta s nejlepším účesem.

Fína se fotí se západem slunce, tak taky vytáhnu mobil a vyfotím si krajinku. Je to krásná podívaná, čerstvě napadaný sníh se třpytí ve svitu zapadajícího slunce, zrovna nesněží a obloha je jasná. Na horách je krásně čistý vzduch, jsem z toho nadšená, a to jsem teprve na parkovišti. Ale překvapuje mě ta pořádná zima, jako by bylo pocitově mínus dvacet. Dopnu si bundu až po nos, bunda má dvojitej zip, a tak mě netlačí na bradě.

„Za jak dlouho někdo přijede?“ zeptám se.

„Říkali do deseti minut, tak už snad za chvilku tady budou,“ řekne Fína a ukáže mi svoje selfíčka a ptá se, který je nejlepší, že si to dá na Instagram. Mně je to celkem jedno, na všech je ona a sluší jí to, tak vyberu to, na kterým se usmívá a má vidět zuby, protože když se člověk usmívá, tak má pak veselý oči, se kterýma se chceš přátelit a zažívat tu zábavu s ním.

„Tam mám velký zuby,“ řekne a vybere jinou. Dá si ji na Instagram a napíše k tomu Konečně zase na horách. A přidá k tomu sněhuláka a vločku.

Na parkoviště přijede fichtl s lyžema a zaparkuje nám u nohou, řidič vypne motor. Muž, co sedí za řidičem, sleze a otočí se na nás.

„Dobrý den, máme tu vyzvednout nějaký dvě panenky.“ Pak se podívá doprava a pak doleva, a protože na parkovišti jsme jenom my dvě, tak dodá: „Jak tak koukám, tak jsme asi právě dorazili do cíle,“ řekne a usměje se. Je mu kolem třiceti, má hnědý oči a tmavé vousy, tak odhaduju, že pod čepicí a kapucí schovává kaštanové vlasy. Je mi sympatický, hezky se směje a jeho oči se lesknou upřímnou radostí ze života.

„Jo, to jste tady správně, já jsem Fína,“ podá mu ruku a usmívá se jak před chvílí na té fotce.

„Já jsem Lucka, dobrý den,“ podám mu ruku a pozdravím.

„Filip,“ odpoví každé z nás s malým úklonem a levou rukou položenou na hrudi.

„A já jsem Tomáš,“ seskočí ze skútru řidič. „Ahoj, holky,“ začne nám hned drze tykat, ale je na něm vidět, že je starší, třeba něco kolem pětapadesáti, tak mi to neva. „Kde máte batožinu, děvčata?“ zeptá se hned Tomáš, aniž by čekal, až ho pozdravíme. A tak jdu a otevřu kufr od auta.

Filip si hvízdne a dodá: „Já jsem ti říkal, že to nebudou dva batůžky.“

„Tak to naložte na sáně a rozhodněte se, která pojede teď a která tady počká na druhý skútr s Filipem,“ řekne Tomáš. „Obě jet nemůžete, u Hájenky je moc sněhu a neuvezlo by nás to.“

„Já pojedu první,“ řekne Fína a otočí se na mě. „Nevadí ti to? Je mi v tom kabátu děsná zima, tak už bych byla radši v teple,“ řekne a udělá na mě psí oči.

„Nevadí,“ řeknu a usměju se. A fakt mi to nevadí, je mi sice taky trochu zima, ale jestli na tu seznamovací šaškárnu dorazím o chvíli později, je mi už teď jedno, stejně jdeme pozdě a Fína se na to už celá třese.

A tak naházíme všechny kufry a Fínin snowboard na vozík, který je zapojený za skútrem. Nechám si jen batoh, ve kterým mám peněženku, notebook a mobil. Filip náklad zajistí plachtou, Fína vyskočí za Tomáše a odjedou.

„Přijede někdo další a pojedeme ve třech?“ zeptám se Filipa, protože nechápu, proč tady bude na ten další skútr čekat se mnou, když logicky ten skútr musí někdo řídit.

„Ne, pojedeme jen my dva, skútr mi doveze kolega, má tady zaparkovaný auto,“ řekne Filip a ukáže na jedno z aut. „Snad se mě nebojíte,“ řekne pobaveně.

„Nebojím,“ usměju se na něj a podám mu ruku. „Já jsem Lucka, ahoj,“ a na důkaz, že se fakt nebojím, ho pobídnu k tykání.

„Filip a můžeš mi říkat Filipe,“ řekne a podá mi ruku.

Zazvoní mi telefon a já podle posledních třech čísel poznám, že mi volá pan Dobronický. Nebyla jsem schopná si jeho číslo uložit a místo toho jsem si zapamatovala koncovku 345. Sakra, potřebuju ještě aspoň dvě hodiny, pomyslím si. A jsem naštvaná, že jsem Fínu nechala odjet a já tu teď budu stát a ztrácet čas.

„Dobrý den, pane Dobronický,“ pozdravím a poodejdu od Filipa.

„Dobrý den, Lucie,“ pozdraví mě energický a příjemný hlas. Takový on je i v pátek večer. „Vaše kolegyně říkala, že budete ještě dnes odesílat objednávku, tak volám, že mi ještě nic nedorazilo,“ řekne a rozkašle se.

Začnu se omlouvat a u toho pochodovat po parkovišti, protože jsem nervózní, stydím se a je mi zima na nohy. Domluvíme se na tom, že mu objednávku během večera potvrdím a on ji zpracuje až ráno, protože stejně do kanceláře musí kvůli jiné zakázce. Moc mu poděkuju a jsem mu vděčná za jeho přístup a do hlavy se snažím uložit poznámku, že až zase pojedu k nim do výrobny, tak mu musím koupit nějakou flašku nebo dárkový koš se salámy.

Kouknu se směrem k Filipovi a ten zatím udělal malého sněhuláka a postavil ho na kapotu auta svýho kolegy. Docela mě to pobaví, protože si vzpomenu, jak napadlo šíleně moc sněhu před skladem indickýho nábytku a já jsem se skladníky šla a nahrnuli jsme pořádnou kupu sněhu za Maxovo auto a on pak nemohl vyjet. A pak mi to připomínal celý zbytek zimy a když jsem se mu posmívala, tak mi vyhrožoval, že mi půjde do auta zatáhnout ruční brzdu, která zamrzne, a já budu muset počkat do oblevy.

„Za jak dlouho asi pojedeme?“ zeptám se Filipa, když se k němu vrátím.

Ten jen pokrčí rameny, jako že neví. „Je ti zima?“ zeptá se mě starostlivě.

„Jo, na stehna,“ přiznám. „Ale o to nejde, potřebuju ještě něco dodělat do práce,“ řeknu a u toho si třu ruce o stehna, abych vytvořila teplo.

„Ty jedeš na hory, abys tady mohla pracovat?“ a slovo pracovat vyhláskuje a houpe při tom hlavou ze strany na stranu. „Já myslel, že jsi se sem přijela seznamovat,“ ohlídne se po mně a zvedne jeden koutek a jeho oči mi řeknou, že přesně ví, co tady dělám.

„No, to se přece nevylučuje,“ řeknu, uplácám si kouli a hodím ji po tom sněhulákovi a tomu upadne hlava.

„Hej! Tak to teda ne, ty jedna vražedkyně sněhuláků!“ zařve po mně pobaveně a začne si dělat kouli ze sněhu. Na nic nečekám a zdrhám a křičím na něj, že jsem ho nechtěla trefit a nemůžu za to, že neumím mířit. A udělá mi to strašnou radost. On mě trefí do batohu a já se pak schovám za auto a začínám s ním smlouvat, ať tu další kouli zahodí.

„Nemám žádnou kouli,“ řekne a já vidím v zrcátku auta, jak si ji přehazuje z jedné ruky do druhé.

„Lháři!“ zařvu na něj a vyhodím kouli z úkrytu jeho směrem, jako by to byl granát.

Začne se mi dost dětinským tónem vysmívat. „Vedle, vedle.“ Podívám se přes zrcátko jeho směrem a uvědomím si, jaká je najednou tma.

Začne mi zvonit telefon.

„No?“ řeknu tichým hlasem.

„Stalo se něco?“ zeptá se Max.

„Ne, nic, jsem v úkrytu,“ pokračuju stejným tónem a začnu se u toho chechtat.

„Cože? Jsi v pořádku? Už jste tam dojeli? Neodepsala jsi mi na zprávu,“ je ze mě chudák úplně zmatený.

„Jo, jsem v pohodě, čau,“ a típnu mu telefon, protože to podstatný se dozvěděl a já se s ním nechci dál vykecávat.

„Ha! A mám tě, holčičko,“ vyskočí na mě z druhý strany Filip a já leknutím vypísknu. „Práce volá?“ zeptá se mě a přikrčí se ke mně do úkrytu.

„Ne, kámoš, měl starost, jestli jsem dojela.“

„Nepřemýšlela jsi, že ten přístroj vypneš a prostě si užiješ tu krásu tady kolem?“ zeptá se mě, rozpaží ruce a kývne hlavou směrem k telefonu, abych pochopila, že tím přístrojem myslí mobil. Já ho rozsvítím a na zámku obrazovky mám fotku Vilíka a svítí tam na mě osm nově příchozích e-mailů a tři nepřečtené SMS zprávy. Odhaduju, že ty esemesky jsou od Maxe. Nepřemýšlela, to přece nejde, mám syna a jsem OSVČ a z toho se jen tak   nevypneš.

„Když ho zhasneš, tak uvidíš hvězdy,“ dodá a podívá se k nebi.

Tak ho zhasnu a podívám se na oblohu. Naskytne se mi pohled na miliony a miliony hvězd, které se třpytí a vypadají jako drahé kameny. Chci se dívat ještě dlouho a představovat si, jak jsem uprostřed toho nekonečna a všude kolem mě tančí a září hvězdy. Až se mi z toho zatočí hlava, a tak zavřu oči a uvědomím si, že tu krásu vidím i tak. Snažím se uložit si do paměti černou barvu s temně modrými tóny a intenzivně bílá zářivá světla, která jsou najednou středobodem celého světa. Je to ta bílá, před kterou musíte přivřít oči, protože vás oslní a na moment ztratíte vědomí, nic nevidíte ani nevnímáte, jen bílo a ticho.

------

Je pátek, a tak tu pro vás mám jednu delší kapitolu. Užívejte si léto… pokud se tomu tak vůbec dá říkat.

Budu moc ráda, když mi necháš ❤️ nebo komentář se svým názorem, ať vím, že jsi dočetla až sem. Přidej si mě mezi své oblíbené, ať ti neuteče pokračování příběhu.

Děkuju, že jsi tu dnes byla se mnou.
Z.