8) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

RYCHLÝ RANDE

„Ahoj,“ řeknu, když dojdu ke stolku u okna.

Kluk, co tu zůstal na ocet, na mě otočí hlavu, pootevře ústa, ale nic neřekne. Čeká, co ze mě vypadne.

„Já jsem Lucka,“ dodám a sednu si na židli naproti němu. „Jdu pozdě, čekáš dlouho?“ pokusím se o vtípek a usměju se na něj.

„Já jsem Hugo, ahoj,“ řekne úplně ledově, bez emoce. Podívá se na hodinky a řekne: „Jdeš jen o tři hodiny pozdě.“ A konečně trochu roztaje a pousměje se.

Sundám si čepici, protože je tu teplo, a cítím, jak mi elektrizují vlasy. Hugo se mi dívá někam nad čelo a je mi jasný, že mi všude trčí pramínky vlasů. Ve snaze dostat je do normální polohy si je uhladím rukou a v tom ucítím pohled od levého stolu.

Kouknu se tím směrem a pohled se mi zastaví u modrých očí, které nehnutě koukají i na ty moje.

Znám je!

Leknu se a otočím zrak na druhou stranu, kde je okno, a v odrazu skla se snažím uklidnit svoje vlasy.

Ty oči znám. Jen teď nevím odkud.

„Máš to v pohodě,“ řekne Hugo lhostejně a já se na něj podívám.

Hugo má na pravé straně hrudníku připevněnou jmenovku a na ní má napsáno 7. Hugys. Je mu asi něco kolem pětadvaceti. Méně by mu být nemělo a víc mu spíš není než je.

Na stole máme každý papír a propisku. Jsou tam jen čísla, pak kolonka pro jméno a nakonec stupnice od jedné do pěti.

„Co s tím mám dělat?“ zeptám se Huga potichu, jako bychom psali test a já to potřebovala od něho opsat. Přitom se odhodlám a nenápadně se podívám vlevo na jmenovku ve snaze zjistit, komu ty oči sakra patří.

„Každý z nás má číslo. Máš si k němu vyplnit jméno, takže k sedmičce si napiš Hugo a pak mě máš ohodnotit od jedné do pěti,“ vysvětluje a ťuká tužkou do stolu.

Má tam napsaný 6. DAN.

No jasně. Dan!

Dan byl z expediční firmy a chodil za Maxem do kanclu. Pořád měli nějaký obchodní schůzky, kde řešili výhodnější podmínky. Já jim k tomu vařila kafe a občas s nima zašla na oběd. Dan pak jezdil i jen tak, protože jsme si mezi sebou vytvořili kamarádský vztahy. Říkali jsme mu Dandží a on Maxovi říkal Mixíčku.

Když jsem se pak Maxovi přiznala, že se mi Dan líbí, tak si ze mě utahoval. A když měl přijít, tak mi to vždycky hlásil, jako kdybych tam z něj měla servat oblečení a ojet ho na stole.

„A jedna je dobrý a pět špatný?“ zeptám se Huga.

Ale co tady do čerta dělá? Vím, že tehdy měl přítelkyni a malýho syna. Ale už to bude dobrých osm let.

„Jo, jako ve škole.“

V tom cinkne zvoneček a naše rande s číslem sedm skončilo.

„Až zjistím, co máš za číslo, tak ti dám čtyřku,“ řekne Hugo, zvedne se a odejde.

Takže mu naschvál zakroužkuju pětku.

„Ahoj, Lůco,“ řekne Dan, vysune si židli a sedne si naproti mně. Zeširoka se na mě usmívá.

A já cítím, jak mi začínají rudnout tváře.

Na tohle jsem do prdele nebyla vůbec připravená.

A tak se stydlivě usměju a odpovím: „Ahoj, Dandží.“

Řeknu to, jako bychom byli včera na obědě a dělali si srandu z jídelního lístku, kde byl na menu burger s krevetama.

„Máš špatně napsanou cedulku,“ řeknu mu a kývnu hlavou směrem k jeho hrudníku.

„Kde máš cedulku ty?“ zeptá se pobaveně.

„Já ještě nemám ani pokoj,“ řeknu zcela upřímně. „Co tady děláš?“ vypálím po něm otázku ve snaze dozvědět se, proč tady je.

Tolik se změnil, a přitom vůbec ne.

Ty jeho modrý pronikavý oči v kombinaci s nakrátko střiženými blond vlasy a bílými zuby, které když vycení a usměje se, tak se mu udělají jemné dolíčky ve tvářích.

Pořád mě to bere jako tenkrát. Když na něj koukám a myslím na to, co všechno se mi na něm líbí, začne mě šimrat v podbřišku.

Jo... servala bych z něj oblečení a ojela ho na stole.

Teď už jako rozvedená bych mohla.

„Co tady děláš ty?“ odpoví na otázku otázkou.

„Víš, že je neslušný odpovídat na otázku otázkou, že jo?“ řeknu a zatvářím se trochu přísně.

„Čekal jsem cokoliv, ale že tady potkám tebe, to fakt ne,“ začne cvakat propiskou. Asi je taky trochu nervózní.

„Tak co, kolikátku mi dáš?“ mrknu směrem k propisce a papíru, opřu se lokty o stůl a nakloním se k němu, abych na to líp viděla.

„Vždyť je to pitomost,“ řekne a všem zakroužkuje jedničky.

A tak vezmu svůj papír a všem zakroužkuju pětky a spiklenecky na něj mrknu.

Má na sobě olivově zelenou mikinu s kapucí a je vidět, že má kolem krku dřevěné korálky z tmavě hnědého dřeva, doplněné o tři malé modré kuličky, které mu ladí k očím.

„Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ řekne nahlas a zamyšleně koukne ke stropu. „Osm nebo devět let,“ řekne přesvědčeně.

„Asi tak nějak,“ souhlasím s ním a v hlavě mám milion otázek, který mu chci položit, ale nejsem schopná vyslovit ani jednu z nich.

„Vůbec jsi se nezměnila,“ řekne a upře na mě svůj pohled.

Je vůbec možný, aby někdo měl takovouhle krásnou, pronikavou barvu očí?

Koukám na něj, ale pak pohledem uhnu, protože mi to přijde až moc intimní, a kouknu se ven.

Černočerná tma.

„Jsem rád, že jsi tady. Aspoň tady nebude nuda,“ řekne a trochu se na židli zakloní a protáhne si ruce.

V tom cinkne zvoneček a naše rande končí.

„Tak snad se ještě uvidíme,“ řekne ve vtipu a pustí na židli dalšího.

Jsem z něj dost v šoku a potřebuju to celé nějak zpracovat. Takže když teď naproti mně sedí Radek, což se dozvím z cedulky, protože se neobtěžoval s představením, vůbec ho nevnímám.

Od té doby, co si sedl, mi tu začal vyprávět vlastní životopis s názvem Napsal sám život. Hodně u toho mává rukama a mluví děsně rychle, aby to všechno stihl říct, ale mě se nezeptá ani na jednu jedinou věc. A mně to vůbec nevadí. Nechce se mi mluvit.

Radek má černé hranaté brýle, je mu třicet sedm, doufám teda, že mluvil o věku, a má na sobě tričko s krátkým rukávem a obrázkem vlaku. Asi protože na nádraží pracuje celý život. A pod tím tričkem má další tričko s dlouhým rukávem. A stoprocentně má ADHD.

Když cinkne zvoneček, tak se mě zeptá na jméno a číslo, ale jinak o mě nechtěl vědět vůbec nic.

Další na řadu přišlo číslo čtyři. Zipy, kterej mi pokládal otázky typu, kolik vydělávám, jaký mám auto a proč nenosím kabelku jako normální holky a tahám nějakej divnej batoh, kterej na sobě nemá ani značku.

Zipy se ve skutečnosti jmenoval Zdeněk Pyšela, ale všichni mu prý říkají ZIPY. Má hnědé kudrnaté vlasy a fousy. Snažil se je nechat narůst, ale bylo vidět, že na některých místech mu prostě nerostou.

Zdendovi je dvacet osm. Mentálně patnáct.

Měla jsem chuť zdejchnout se na záchod a už nevycházet, než tahle trapárna skončí.

„Ahoj, já jsem Jirka,“ podá mi ruku muž, který je opravdu vysoký a má pár kilo navíc.

Stoupnu si a podám mu svoji ruku.

„Lucka, ahoj.“

Když mi ji stiskne, mám pocit, že mi ji zlomil. Ale nedám to na sobě znát, jen tiše zatlačím slzu a protřepu si dlaň.

Co ještě přijde?

„Co tu děláš, Lucko?“ zeptá se mě, když si oba sedneme.

„Kámoška Rudla mě přemluvila, abych jela s ní,“ odpovím mu a naschvál řeknu Rudla, protože mě štve, že tady musím sedět.

Jirka se podívá na svůj papír a po chvíli řekne:

„Rudlu nemám. Jaký má číslo?“

A já přemýšlím, jestli je to nadváha, nebo svaly, protože vidím, jak krátký rukáv obepíná jeho paži. A po tom parádním stisku si myslím, že to jsou svaly. Ale ne ty steroidový z fitka. Spíš z poctivé dřiny. To jsou totiž svaly s úplně jinou hodnotou.

Přistihnu se, že mě ty paže přitahují.

„Je to Fína nebo Rudolfína. Nevím, co si tam napsala.“

„Aha, jasně. Fína, číslo jedenáct,“ řekne hlasitěji, než je potřeba.

„Co tu děláš ty?“ zeptám se ho.

„To je děsně tajný,“ ušklíbne se na mě, přikrčí se a šeptne: „Nesmím o tom mluvit.“

A pak se hrozně hezky usměje a zadívá se mi do očí.

Jeho oči jsou hnědozelený. Hrozně zajímavej odstín. Jsou hrozně upřímný a zároveň tajemný.

Jirka má světle hnědý vlasy s nádechem do zrzava a plnovous, který má čistě upravený. Délka tak akorát, že bych ho v těch fousech podrbala a on by krčil bradu a říkal by mi, že mu to je příjemný.

Nikdy jsem ještě nikoho takového nepotkala.

„Někdo někoho zabil?“ šeptnu na něj já a přistihnu se, jak se usmívám. Je mi na moment dobře.

Jirka svraští obočí a řekne:

„Uvidíme, uvidíme.“

A u toho jemně mává rukama, jako by říkal: Teď se tady všichni uklidníme, ano?

A já klidná jsem.

„Jaký máš číslo ty?“ zeptá se mě, opře si lokty o kolena a podepře si dlaněmi hlavu. Jak je velkej, tak je na podobné úrovni jako já, když sedím a trochu se hrbím.

„Nevím, nechtějí mi to říct,“ a zase na něj šeptnu: „Asi je to tajný.“

Přihmouřím oči a sleduju jeho hodinky.

Už je po sedmý. Mám hroznej hlad. Sakra, jedla jsem naposledy v jednu.

„Já to zjistím, nech to na mně,“ řekne mi a ozve se zvuk zvonečku.

Nic pořádného jsem se o Jirkovi nedozvěděla, ale i tak mě teď mrzí ta zakroužkovaná pětka. Dostal by ode mě dvojku. A až by proběhlo šmejděníčko šmejdění, tak bych hodnotila znovu.

V duchu se ďábelsky zasměju a pak si nafackuju.

Na co to proboha myslím?

Po Jirkovi přijde na řadu číslo dvě.

Maty.

Kluk s delšími blond vlasy, které má rozpuštěné a pořád si je prohrabává.

A mě to strašně rozčiluje a mám chuť mu nabídnout gumičku, kterou mám na ruce. Anebo že ho ostříhám, jestli bude chtít.

Maty je Matyáš. Je mu devětadvacet, o rok mladší jak já, a přitom mi přijde, že je úplně z jiný planety.

Je roztěkaný a používá výrazy jako čeče.

A mně se chce zakřičet:

DALŠÍ, PROSÍM!

Jedničku vyfasoval Adam, kterému je třicet pět.

Má vysoké čelo, do kterého mu padají upravené vlasy. Po bocích je vyholený a nejvíce mě na něm zaujalo husté obočí, které mu zvýrazňuje mimiku. Jemné rty a lehké pihy na tvářích.

Adam je sportovec. Leze na lezecké stěny a je ve sdružení lezců, čímž se i živí.

Je svalnatý a absolutně nechápu, co tady někdo takový dělá.

Protože mám chuť tady jen sedět s otevřenou pusou a pobídnout ho k tomu, ať mi ještě něco vypráví.

Jen ať se na něj můžu ještě chvíli dívat.
-------

Tak co na ně říkáte? 😊

Byli jste někdy na rychlém randění? Myslíte si, že by někdo takový na takovou akci opravdu dorazil, nebo to podle vás nemají zapotřebí?

Budu moc ráda, když mi napíšete svůj názor do komentářů. Odpoledne vás nechám nahlédnout do své inspirace. 

Děkuju, že čteš s námi! ❤️

Z.