Porod a pobyt v porodnici

Můj syn se narodil o vánočních svátcích. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, jedna kolegyně mi řekla, jak je to magické, že se má narodit o Vánocích. Nejdřív jsem se smála, ale opravdu to mělo své kouzlo. Byl to zvláštní pocit, když jsem šla na porodní sál a procházela kolem ozdobeného stromku. Asi není mnoho rodiček, které si na sále poklábosí s doktory o Vánocích a Silvestru…

Narodil se císařským řezem (plánovaným, ale na jiný den). Po epidurálu jsem necítila tělo od hrudníku dolů a klepala se, jak ratlík. Prvních patnáct minut jsem pokukovala zprava doleva, na manžela za oknem s překvapivě klidným až nezaujatým obličejem, na plachtu přede mnou, na strop, světla, na hadičky kolem sebe. Pak jsem najednou zaslechla malý hlásek, strašně pěkný hlásek. A o sekundu později pořádný řev, přenádherný řev. Oddychla jsem si, že je živý a určitě i zdravý.

V rychlosti mi ho ukázali a než jsem se rozkoukala, nesli ho na váhu a manžela vzali sebou. Dali mu synka do náručí, udělali fotku….Vše trvalo neskutečně dlouho, než mi ho konečně přinesli a položili hlavičku na mou tvář. Mezitím na mě mluvila pediatrička, že je zdravý a další informace, které si nepamatuji. Já se pořád třásla a ani jsem si synka nedokázala užít. Nedali mi ho přivinout, jen dotyk tvář na tvář. To mě zklamalo, ikdyž v tu chvíli jsem byla vděčná i za to. Připomínal mi v obličeji mně a snažila jsem se najít rysy, které podědil po svém otci. Dnes víme, že je to barva očí a vlasů.

Po chvilce ho odnesli. Nic se nedělo, uběhla dlouhá chvíle, než mě zašili. Vtipkovali jsme, že budeme mít veselého Silvestra, že je synek docela hlasitý. A anesteziolog si pochvaloval výběr jména, neboť se jmenoval stejně. Poděkovali mi za spolupráci, což ani jinak nešlo, když jsem se nemohla pohnout. Já poděkovala jim a odvezli mě na JIP. Manžel se se mnou ještě v rychlosti rozloučil. Nevěděla jsem, co bude následovat, ale doufala jsem, že se můj muž o vše postará.

Dovezli mě do pokoje, ve kterém již ležela jedna rodička. Spala. Chrápala. Dělila nás plenta. Měla jsem naštěstí místo u okna a viděla, že je slunečný den.  Měla jsem výhled i na prosklené dveře, tak jsem mohla leccos monitorovat. Spát se mi nechtělo. Pořád jsem se třásla, měla žízeň, nemohla se pohnout. Prozřetelně jsem si s sebou vzala brčko, které mi ulehčilo pití. Přemýšlela jsem o tom, co teď bude. Neměla jsem žádný výbuch pocitů. Vše bylo spíš takové normální, bez emočních výkyvů. Ikdyž jsem si vduchu gratulovala, jak jsem překvapivě vyrovnaná, zároveň mě trápilo, že se nevyplavily endorfiny nebo takové ty mateřské pocity, o kterých jsem četla z různých článků.

Nakonec jsem usnula. Za dvě hodiny se otevřely dveře, přišel manžel a hned za ním sestra s miminkem. Ani jsem nemrkla a už bylo u prsu a najednou cítím tah. Ty brďo, co to jako je? Smála jsem se. Manžel jen zíral. První kojení, resp. přiložení k prsu. Synek byl pořádný savec.

Na tuto chvíli jsem pak myslela celou noc, kdy jsem nemohla spát kvůli chrápání rodičky vedle a kašlání třetí paní, co tam ležela s námi. Nemohla jsem se dočkat rána, až mi synak zase ukážou. V noci jsem měla velkou žízeň a zhruba v 5 hodin ráno přišla bolest k sobě a požádala jsem o nějaké tlumení.

Kromě manžela mě ještě navštívila rodina- novopečená babička, děda a teta. Viděli synka u sester mimo oddělení JIP a mohli se na něj dívat, jak dlouho chtěli. Paradoxně já mohla miminko vidět jen chvíli, při kojení.

Ach, ty sestry...

Druhý den po porodu byl mnohem víc vysilující než ten porodní. Na směnu nastoupila snad nejhorší sestra na světě. Ráno nám po kojení  donesli snídani. Měla jsem docela hlad. Vzala si jablko, kousla a přišla ta čarodějnice. Nic neřekla a zmáčkla mi břicho. Vykřikla jsem bolestí, vyplivla jablko a uhranula ji pohledem. Pak po mně chtěla, až se otočím, což absolutně nešlo. Už vůbec ne přes to její peskování.

Odebrala se k další rodičce. Ta ji požádala, že musí na toaletu, a sestra ji poslala do sprchy. Všimněte si této informace. Za chvíli se dozvíte proč.  Pak se setra vrátila. Já se už trochu rozhýbala. Dokázala jsem se otočit na levý bok. Vzala mě za ruce a posadila. Vyndala z mé tašky zubní kartáček a pastu a poslala mě k umyvadlu, které bylo umístěno před lůžkem té kašlající paní. Když jsem se postavila, bylo mi na omdlení. Doprovodila mě a když jsem se držela umyvadla, rozepla mi vzadu košilku a odešla. Vrrr! Byl mi vidět holý zadek, táhlo mi na záda a chudák paní z postele asi litovala, že tam leží. Zuby jsem si čistila v umyvadle s kapkami cizí krve. Byla jsem ale opatrná. Pak jsem se došourala k posteli, snažila si nějak zavázat košili a už tu byla mrcha zase.

Prý mám jít do sprchy. Viděla jsem, jak se vrací kolegyně, která tam byla na toaletě. Ihned mi proletělo hlavou: To jako mám jít do sprchy, kde vykonala potřebu?! Nechápala jsem a doufala v zázrak. Naštěstí to bylo tak, že ve dveřích označených jako sprcha, bylo separovaně WC a sprcha. Uklidnilo mě to, ale ne na dlouho. První sprcha po císaři byl doslova očistec. Po osprchování jsem měla zazvonit. Poslechla jsem, ale to byla chyba. Přišla zase ta sestra, utřela mě (já nesměla) a oblékla mi ty podivné mateřské roztahovací kalhotky s obří vložkou. Nechutné, ponižující.

Čekala na mě ještě jedna zkouška. Ta samá sestra po chvíli přišla, že nás přemístí na odd. šestinedělí a máme se sbalit. Ostatním zajistila k převozu křeslo. Mně ne. Vstala jsem a SILOU VŮLE (hlavně, abych už nebyla s ní) přešla na druhé oddělení. Nesla mi věci, ale na cestě mi nijak nepomáhala. Bylo mi několikrát na omdlení. Bylo to nejtěžších 80m, které jsem kdy šla.

Konečně jsem se jí zbavila. Lehla jsem si na postel a chtěla strašně spát. Do 5 min přišla vrchní sestra a dala mě a dalším dvou maminkám na pokoji úvodní školení.  Nedokázala jsem ji moc vnímat. Pak jsem usnula a už nevím, na jak dlouho. Najednou slyším dětský pláč. Několik miminek. Začali nám je postupně předávat a kontrolovaly techniku kojení. Brouček byl tak roztomilý. Ale měl poškrábaný obličej! Bylo mi strašně. Chudinka u sester určitě plakal, ošíval se a ony na něj kašlaly.

Začala jsem tuto instituci nesnášet. Další dny se můj dojem nijak nezlepšil. Sestry nebyly moc ochotné, na oddělení byla zanedbaná hygiena (všude prach, krev na klice, špinavá podlaha atd).   Nechci působit jako typický český stěžovatel, ale upozornit na to musím. Mrzí mě, že jsem si nemohla užít první pocity mateřství, protože je zastřel šok z režimu porodnice a přístupu personálu.  Proto chápu volbu pro domácí porod.

Jídlo se muselo vyzvednout v určitou dobu, což bylo někdy těžké,když chtělo miminko zrovna nakrmit nebo přebalit. Sestry miminka nehlídaly během výdeje jídel.  Jednou jsem kvůli kojení přišla pozdě na večeři a dostala vynadáno na celou chodbu, jak na malou holku.

Doktoři byli výborní, věnovali se nám, ale postoj sester opravdu nechápu. Místo, aby rodičkám pomáhali zvládnout novou roli a co nejrychleji se dostat z poporodních bolestí, působily na mě spíše jako učitelky ze základní školy (z mého dětství). Příkazy, režim.

První noc, kdy jsem měla synka u sebe na pokoji, celou probrečel. Spala jsem 20min.  Nevěděla jsem, co se s ním děje. Několikrát jsem šla za sestrami, aby mi poradily. Vždy mě poslali zpět s radou typu chovejte ho, kojte. To přece vím také. Ale jaká byla příčina? Od profesionální sestry bych čekala ochotu a pomoc. Viděly, že jsem úplně vyřízená. Seděly v sesterně a dál se dívaly na televizi. Doteď si nejsem jistá, zda pozdější problémy, které synek měl a vyústily v operaci, nešlo předvídat již z projevů v porodnici. Měla jsem být asertivnější.

Také mi přišlo podivné, že za mnou sestry chodily píchnout mi Fraxiparine do břicha zrovna, když jsem kojila. Jako by to nepočkalo po krmení.

Prostě porodnice byla pro mě jako dům hrůzy. Shodly jsme se s ostatními maminkami, jak je žalostné, že se v dnešní době na přístupu sester nic nezměnilo z časů našich matek.