Vánoce s Ambasadorkami - Vzpomínky na Štědrý den

Krásné dobré ráno všem!

V posledních několika dnech jste měli v rámci dnů s Ambasadorkami možnost přečíst si spoustu krásných a zajímavých článků na téma Vánoc – a dnešek? Ten jim bude také věnován. A pokud jste (jako já) milovníky vánoční nálady, ruchu okolo a celkově atmosféry a shonu, určitě pochopíte, proč mám toto období tak strašně ráda.

A protože už v článcích padlo spoustu jiného – od čertů a Mikulášů, až k adventním trhům a tradicím, rozhodla jsem se zaměřit přímo na náš Štědrý den. Aneb jak jsem trávila Štědrý den jako malá, jak ho trávíme dnes a jaké tradice nás tímto kouzelným dnem provázejí.

Nebudu psát, že jsou zrovna naše Vánoce ty nejkrásnější a nejzajímavější na světě, že děláme spoustu tradic, o kterých jste dlouho neslyšeli, a že právě proto jsem já ta nejpovolanější, která by o tom měla psát…Ale pro mě jsou Vánoce nádherné vzpomínkami a tím, že se každý snaží udělat druhým radost, vykouzlit úsměv na tváři, a to vše je mu vráceno v krásné, slavnostní atmosféře za zvuku koled a za všudypřítomných světýlek. Ano, radost se má rozdávat celý rok. Ale přeci jen – s hudbou a celkově atmosférou, to má na Vánoce úplně jiné kouzlo.

A teď už k tomu, jak to vždy bývalo u nás=)

Když jsme byli s bráchou malí, oba jsme docela dlouho věřili na Ježíška. A musím podotknout, že ačkoliv to byla „lež“ a dnes je možná populární říct dětem celou pravdu rovnou, já jsem vděčná, že jsem mohla tak dlouho opečovávat tento magický pocit. A i tehdy, kdy jsme už dávno nevěřili, jsme stejně předstírali, že se snad děje něco tajemného, něco, čemu úplně nerozumíme. Zkrátka jsme se nenechali připravit o to vánoční „něco“, co v našich srdcích stále existuje.

U nás v rodině vždy bylo zvykem, že Ježíšek tvořil a zdobil se svými pomocníčky stromeček už pozdě v noci 23.12. My děti jsme byly zalezlí v postýlkách, protože – kdybychom tam trajdali, tak je vyrušíme a stromeček nebude, takže ten večer se nám usínalo opravdu lehce. V převlečených peřinách, se světýlkami v oknech a s netrpělivým nadšením, které nás mělo probudit už 24.12. – velice brzy ráno. Rodiče se vždy v noci vyčerpali na zdobení velkého stromku, který byl obvykle až po strop a i poměrně široký, takže budíček okolo 5 ráno museli „vítat nadšeně“. Nicméně to dělali pro nás a nikdy na nich nebylo nic znát. Bylo to, něco, co nám hned po ránu udělalo tak šílenou radost, že by nám to teoreticky mohlo vystačit na celé svátky:D Stromeček byl vždycky slaměný s barevnými světýlkami. Myslím, že tuto tradici jsme poprvé porušili až když jsem byla na střední škole a začala jsem stromek zdobit já s mámou – tehdy už baňkami a v moderním stylu. A večer, ne v noci.

Když jsme přestali dovádět okolo stromečku, maminka nás nahnala do svátečního oblečení a šlo se ke stolu. Na snídani jsme mívali vánočku, hezky s rozinkami a mandlemi a kakao, nebo pečený čaj.

Celé dopoledne jsme obvykle trávili u babičky a u dědečka, kam jsme se vypravovali hned po snídani. Přinesli jsme jim kousek vánočky a šli se dívat na stromeček (u nich s kolekcí a barevnými baňkami) a na kapry ve vaně. Vždycky tam chudáci plavali dva a nás děsně bavilo je hladit po vouscích. U babičky se taky hned z rána koštovalo cukroví – resp.mělo se ….Ale my z domu poučení, že cukroví se jí až po večeři za odměnu, jsme si ani jako děti nic nedali. (babička nám to vyčítá dodnes:D) Asi jsme to měli pomotané, ale nějak jsme doufali, že díky tomu to zlaté prasátko přeci jen uvidíme.

S dědou i babičkou se taky pouštěly loďky, házel se „střevíček“ ke dveřím, a myslím, že někdy i lilo olovo, ačkoliv to mám už ve velké mlze. Co nám zůstalo skryto, byl osud kapříků. Do nějaké doby jsme pak akceptovali, že jsou zkrátka na talíři, ale jak jsme byli starší, začalo nám jich být líto, a tak se postupně tradice živých kaprů vytratila.

Na oběd jsme už utíkali domů a co mi paměť sahá, měli jsme vždy krupici, občas kyselici s hříbky a bez masa.

Čas po obědě se už trávil různě. Když bylo štěstí a bylo hodně sněhu, šli jsme s tátou sáňkovat, zatímco maminka si postupně chystala večeři. My se mezitím procházeli, dávali zrní ptáčkům a dováděli ve sněhu. Výjimkou nebyly ani ty Vánoce, kdy bylo venku ošklivo, a tak jsme trávili den čtením, hrami a pomáháním mamince.

Slavnostní večeře u nás začínala s první hvězdou – tedy okolo 17 hodiny. Vždycky jsme se umyli, znovu hezky oblékli a šlo se hodovat. Nejdřív jsme si každý rozkrojil jablíčka. Nikdy se nestalo, že by uprostřed nebyla hvězdička. Před jídlem se máma s tátou pomodlila a my jako úplně malí taky (její rodina je věřící a maminka také, my se přidávali, protože už jsme to měli zažité). Jako polévku jsme mívali hřibovou, nebo pak onu bílou kyselici. Pamatuju si, že jsme tomu moc nedali, ale byla to tradice, tak se držela. Moc dobře si taky pamatuju, že většinu našeho dětství se držela i tradice kaprů, a to i přes moji a bráchovu nevoli. Hrozně jsme to nesnášeli. Když se pak jednoho krásného štědrého večera lovila kost v bratrově krku, zatímco chudák statečně modral (ačkoliv, to se mi možná jen zdálo:D), rodičové od této tradice upustili a od té doby jsme mívali rybky různé, my děti jsme si obvykle dávali lososa, rodičové exotičtější druhy. To vše s vynikajícím a nepřekonatelným maminčiným bramborovým salátem, na který už jsem mnohokrát rozdala recept=)

No a po večeři to nastalo. Abychom byli ukáznění a držela se mimo tradic i ta morálka, museli jsme naklusat do pokojíčků a odpočívat po večeři. Maminka mezitím myla nádobí a tatínek šel pro něco do sklepa, obvykle pro mléko. (za celé ty roky jsme nikdy nepojali podezření, pro jaké mléko to šel, když ho nikdy nepřinesl… a proč zrovna po večeři:D) V tu chvíli se obvykle na zahrádce objevovalo zlaté prasátko, aneb náš tatínek svítící baterkou do různých houští. Myslím že snad kdysi i přímo houštím probíhal a dupal, ale to mi možná pracovala fantazie, neb se k tomu nikdy nepřiznal.

Když už tedy ustal náš jásot a tatínek posbíral zbytky důstojnosti, šel nosit dárečky. To jsme samozřejmě nevěděli, byli jsme zavření v pokoji. On se s tím asi poměrně natahal, jelikož je nosil ze sklepa až do horního patra obýváku, tedy dvě patra po schodech – a to ještě v tempu, abychom neztratili trpělivost a nešli hledat Ježíška na vlastní pěst.

Když se konečně zazvonilo zvonečkem, vylítli jsme jak neřízené střely z pokojíků. A pak se pár minut jen kochali se zatajeným dechem – mělo to zase jiné čarokrásno, když byly okolo prskavky, tma…a plno balíčků, slibujících velká překvapení. Každý z nás měl u stromečku úlohu. Jeden vybíral dárky druhý podával, třetí jim stříhal mašle. A ten poslední rozbaloval. Vždycky se jeden dárek vzal, stříhnul a podal majiteli. Dokud si ten člověk svůj dáreček neprohlídnul, nepotěšil se s ním a Ježíškovi nepoděkoval, další dárek nikdo netahal z pod stromečku. Všichni se radovali s obdarovaným. Takto jsme tedy zvládli trávit čas u stromečku i dvě hodiny. Byly to krásné chvilky a většinou už u nich bylo i ono cukroví a večerní pohádka. Po tom všem jsme si povídali, sledovali pohádky, a těšili se na další dny, kdy se do sytosti potěšíme s dárečky.

Musím přiznat, že při psaní mi ukápla nejedna slza. Vám to určitě nebude připadat tak krásně osobní jako mně, ale měli jsme doma nádherné Vánoce. Samozřejmě v nich byly i okamžiky, kdy táta běhal s foťákem a všem nám tím působil osypky, nebo padl nějaký ten mámin lepanec za protesty u jídla či za nevhodné chování u stolu…Ale to jsou banality a musím říct, že opravdu ani jedny Vánoce jsme neměli pokažené.  

Co se týká Vánoc aktuálně, když už máme s manželem vlastní Vánoce a trávíme je doma ve čtyřech, (ano, i pan pes se účastní) snažím se držet všechno v podobném duchu, jako jsme to měli my doma. Jediný rozdíl je, že je Adámek ještě malinký, takže si to kouzlo Vánoc neužívá v takové míře a my nemusíme dělat ani prasátko, ani se tolik snažit něco tajit. Ale věřím, že jednou tu krásu objeví a bude mít ze stromečku a z celého dne stejnou radost, jako mám každým rokem i já.

Doufám, že jste u článku neusnuli - jak tak koukám, je to poměrně dlouhé:D Chtěla jsem se víc rozepsat i o našich Vánocích aktuálně, ale asi si to nechám na později, protože to už by bylo opravdu nekonečné... Zbývá mi jen Vám popřát, ať si vaše vánoční dny a Štědrý den i večer užijete stejně tak, jako my, ať vás nic ve zlém nepřekvapí (třeba nějaký ten připálený řízek:D) a kdyby ano, ať vám to nepokazí krásné okamžiky s vašimi nejbližšími.

Co víc dodat! Užijte si zbytek dnů s Ambasadorkami a pokud najdete chviličku, podělit se s ostatními o vaše Vánoce, napište mi sem do komentářů, jak to máte u vás, které zvyky dodržujete, co byste rádi zavedli a co máte na Štědrém dni nejraději=)

Odměna v podobě spousty srdíček vás jistě nemine:-*

Irča & Baby Dove

#vanoce_s_ambasadorkami

#babydove

#skutecnemamy