Ahojky holky,

rozhodla jsem se, vám napsat jak a proč a kdy to začalo. 

Upřímně si myslím, že jsem si to přivolala sama, ale ne mou chybou. Už v neděli kdy jsem šla jen pro mléko do menšího obchůdku hned u našeho paneláku. Všechno bylo ok Až do té doby než jsem šla domů. Problém byl v tom, že se porouchal výtah..! No nezbývalo mi nic jinýho než  jít po schodech až do pátého patra. Dýchala jsem jako těžký kuřák, necítila jsem nohy.. Už ve druhém patře jsem nemohla. Doma jsem si musela sednout, dýchat a už nic nedělat, páč mi tvrdlo bříško, ale bolesti jsem neměla..Bříško se po hodině sklidnilo, takže to bylo v pořádku.

Výtah opravili až k večeru.

V pondělí 27.5. jsem v pohodě vstala, vzbudila přítele do práce, rozloučila se s ním a pak se věnovala Danielce (Převléct, přebalit, nakrmit...atd) Když jsem měla chvilku otevřela jsem MK a napsala jsem tu, že se nic neděje, že mám přesně za měsíc termín porodu atd..spoustu z vás to četla.

Danielka pak usnula a já potřebovala pár věcí koupit co mi chybělo na oběd. Oblíkla jsem se a šla. A co se mi nestane? Otevřu vchodové dveře a sousedka vytírá a říká "Dobrý den, musíte po schodech, výtah zase nejede už jsem volala opraváře a jsou na cestě" v tu chvíli jsem si přála mít kouzelnou hůlku a mávnutím výtah opravit. No..šla jsem pomalu po schodech..abych dýchala pravidelně.

Zdravím všechny členky MK. Chci se s vámi všemi podělit o mých pocitech. Jak se cítím a tak. Nemám nikoho komu bych to řekla nebo napsala. Mám sice na Fb kamarádku na psaní, protože bydlí hrozně daleko, ale nechápe mě, doufám že mě tu někdo pochopí a bude mi rozumět. 

V lednu 2018 jsem přivedla na svět dceru Danielku narozena předčasně ve 32tt (40cm, 1600g). Měla jsem o ni hrozný strach, ale maličká to zvládla a je zdravoučká. Ještě než se narodila v hlavě jsem měla spoustu otázek. "Budu dobrá máma?"

"Dokážu přebalit miminko?"

"Zvládnu ty noci, kdy bude plakat?"

"Bude mě mít moje vlastní dítko rádo?"

A spoustu dalších otázek, jestli vůbec vše zvládnu. Možná ano. Možná ne.

Tak můj rok 2018 začal úplně krásně a to tím, že se 9.1.2018 narodila moje dcerka Danielka, sice předčasně ve 32tt, byli jsme měsíc v porodnici, ale hlavní je, že je prdelka zdravá😍. 

Pustili nás tedy 8.2.2018 přišli jsme do bytu, který jsem neznala, nevěděla jsem jak vypadá, protože vše zařídil přítel, nastěhoval mé a Danielky věci, postavil postýlku, skříň atd..

V březnu jsem oslavila 19ctiny, narozeniny má i moje sestra a mamka svátek. Zatím bylo vše v pořádku, vše klapalo tak jak má.

Duben, květen, červen utekl docela rychle 🙂 

V červenci jsem s mamkou a Danielkou byla u babičky, protože slavila 5.7.2018 63let, Danielce bylo půl roku, ale byla malinká, samozřejmě se musela s pravabičkou vyfotit😍

Jenže už bylo hůř....v srpnu 9.8.2018 zemřel můj bratranec, kterému bylo pouhých 29 let, od malinka měl hodně velkou cukrovku, postupně mu selhávali všechny orgány, přestal chodit...Boj prohrál...24.8.2018 měl pohřeb na který jsem se chystala, šaty jsem měla připravené, jenže....22.8. tedy 2 dny před ..mě začal bolet podbříšek, myslela jsem si, že je to zánět močového měchýře, tak jsem to neřešila. 

Ahoj holky, 

všimla jsem si tady na MK, že spousta z vás tu píše o svých porodech a rozhodla jsem se, že vám to napíšu také. 🙂

Jak už tu většina z vás ví, tak jsem porodila předčasně ve 32tt.

Začalo to 8.1.2018, kdy kolem 16h mě bolelo břicho a tvrdlo mi často než normálně. V tu dobu jsem musela brát prášky na sklidnění dělohy, protože miminko chtělo ven už ve 29tt. Při těchto bolestech jsem si teda vzala tyto prášky, většinou to pomohlo do 10ti minut, ale tentokrát ne. Dala jsem si sprchu s tím, že jsem si myslela, že to ustoupí. Ne. Bylo to stejné. Tak jsem si spočítala kdy přijde bolest a jak dlouho trvá. Bolest po 30ti mimutach a trvala minutu. Jelikož jsem byla unavená, šla jsem spát kolem 18h, v noci mě to budilo. 

Ráno 9.1.2018 v 7h vstával brácha do školy a máma zrovna musela k lékaři. Tak jsem ji řekla co se děje. Jeli jsme spolu autobusem. (V prosinci jsem díky bolestem byla hospitalizovana), tak jsme si obě mysleli, že si mě tam nechají na kapačkách. Jenže to jsem netušila, že jsem v autobuse prodýchávala kontrakce.😄 

Tak jsme přijeli do porodnice a sestřička mi dala pásy, kontrakce už byli větší. Pan doktor mě vyšetřil, před nim jsem měla zrovna tu největší kontrakci a nejbolestivější, že jsem začala málem brečet. Pan doktor volal primáři a slyšela jsem jak říká "No, ale paní je ve 32 týdnu a už tu prodýchává kontrakce. Budeme muset odvézt do Mostu, dítě bude malé". Tak jsem si řekla no super. Po chvílí se přišel na mě podívat primář, prohlédl mě, koukl na papír s kontrakcemi a řekl, že převoz ruší, že nebude riskovat porod v sanitě. A mě řekl s úsměvem " Tak maminko dnes uvidite své děťátko, dnes porodíte"

Ahoj holky,

jelikož můj přítel je na noční směně a já stále ne a ne usnout, tak Vám napíšu takový menší článek o tom, co se mi zrovna honí hlavou.🙂
A protože se tato stránka točí kolem miminek, těhotenství a snažení se, tak je jasné, že to bude o mé princezně a o mě. 🙂
Začnu od začátku. Je mi 19 let a mám osmi měsíční holčičku Danielku, která se narodila ve 32+5tt to je sedmý měsíc těhotenství. Přišla na svět tak brzy a strašně malinká. Na svět přišla 9. ledna 2018 v 11:35, Danielka měla 40 cm a 1600g, také si chvilku pobyla v inkubátoru, je to moje malá bojovnice <3 .
Jsem strašně moc ráda, že je úplně zdravá a čilá jako každé miminko ač trochu pozadu, ale to vše dožene. Porodila jsem v 18cti letech, bývala bych porodila v 19cti, termín jsem měla v den mých narozenin, ale hold chtěla být ve znamení KOZOROH jako tatínek 🙂.
A největší překvapení? Bylo to, že mi celé těhotenství všude, každý doktor či doktorka potvrdili, že čekám chlapečka. S přítelem jsme už vybrali jméno (Daniel), kupovali jsme jen klučičí bodýčka, na štěstí jsem koupila černý kočárek, ale jak se říká lepší holčička v modrém než chlapeček v růžovém. Takové pěkné překvapení na porodním sále, když slyšíte plakat poprvé své miminko a vy už si říkáte "Můj chlapeček pláče, už je na světě" ale nakonec slyšíte pana doktora "Gratuluji maminko a tatínku, máte krásnou holčičku", koukla jsem se na přítele a ten koukl stejně na mě, jako by jsme si oba řekli "Nevadí, my už máme miminko", viděla jsem v jeho očích slzy. 🙂
Od 9.1. do 8.2. jsme byli v porodnici, čekali jsme všichni na to až Danielka nabere váhu, při propouštění měla 2200g 🙂. Byla jsem tak ráda, že nás pustili domů. <3
Postupně jsme chodili na kontroly, očkování a malá přibírala rostla jako z vody. A teď už ji je 8 měsíců, nemůžu tomu uvěřit z takové malinké, drobounké holčičky už je veliká, krásná a šikovná princezna. Přetáčí se na bříško, povídá si, usmívá se jako sluníčko, papá pribináčky, polévky atd..skoro už sedí, stačí málo a už skoro leze po čtyřech. 

Ten čas tak moc rychle utíká, vždy když se koukám na fotky, kde byla prťavá, tak se rozpláču. Má holčička roste a ještě povyroste. Než řeknu švec, tak bude chodit do školky, do školy. Bude v pubertě. Myslím už takhle dopředu a snad nejsem jediná. :D 
Mateřská láska je silná, nejde slovy popsat jako moc milujeme naše děti, i to slovo "Miluji" je slabé, je to láska na celý život. Nechápu dnešní případy, kdy své děti týrají jak psychicky tak i fyzicky. Dnešní holky co spí bez ochrany a pak zjistí, že jsou v jiném stavu tak jdou na interupci. Co by za to dali ženy, které se snaží o miminko už delší dobu a nebo mít děti nemůžou. Je spoustu špatných maminek a lituji těch dětí. Je mi jich moc líto, co si některé musí prožít nebo zrovna prožívají. Až je mi z toho smutno.

No, to jsem trochu odbočila tak zpět ke mě. Nejvíc mě štvou kecy typu "Ty jsi byla těhotná? Kde si měla malou, vůbec jsem neviděla bříško. A kolik ti je? Není ti líto, že si neužíváš ? Vy jste to plánovali? ...." atd atd..Snažím se být v klidu a odpovídat.
Ano byla jsem těhotná a bříško jste vidět nemohli, páč v létě jsem skoro žádné neměla a v zímě bylo schované. Vůbec toho nelituji, že si neužívám po diskotékách jako dnešní holky v mém věku, jsem ráda, že mám zodpovědnost a jsem hrdá na to, že jsem máma!! Danielku jsme opravdu nelánovali, ale když už to přišlo, tak v žádném případě bych nešla na interupci, jsem proti nim !! Ráda vzpomínám i na to, jak jsem měla bříško.Aspoň na chvíli jsem měla pár kilo nahoře. :D Je mi strašně líto, že jsem zapomněla jaké to je, když miminko v bříšku kope, ale jedno vím jjistě, že je to nejkrásnější pocit. Po porodu jsem si pořád hladila bříško aniž bych si to uvědomila. Klidně bych si to zopakovala znovu celé těhotenství i porod, ty bolesti za to stály ! 

A na závěr?
Bych chtěla strašně poděkovat vám všem, za to jak jste mi tu radili, uklidňovali...atd 🙂
Snad se Vám článek líbí i když je o ničem, alespoň jsem se rozepsala a zabila čas, když Danielka spokojeně spinká v postýlce.
Mimochodem článek dopisuji v 1:43 ráno. :D 
Tak se s Vámi pro dnešek loučím, no pro dnešek ne, ale aspoň na těch 5-6 hodinek..
S pozdravem Miška H. <3

Všem přeji krásný den, můj poslední článek byl o mém předčasném porodu a tak jsem se rozhodla vám napsat další o tom, jak to šlo dál když nás pustili domů po měsíci.

Od 9.1. 2018 do 7.2.2018 jsme s Danielku byli v porodnici, ty dny byli pro mě delší a delší a čas vůbec neutikal kord když zakázali návštěvy kvůli chřipkové epidemii.

Asi cca čtrnáct dní jsem na pokoji měla romskou sousedku, která měla holčičku jmenovala se Michalka též předčasně narozená jen o měsíc měla 1,80kg a 43cm, ale přišla mi menší než Danielka.

A díky zákazu návštěv jsme se spolu začali bavit víc a víc, jelikož nebylo co dělat. Jídlo stálo za houby, sestry nebyli zrovna dvakrát příjemné prostě nuda nuda nuda.

Když mě s Danielkou pustili domů byla jsem nejšťastnější, ale bylo mi líto sousedky, jelikož měla jít domů stejně jako já,ale její holčička začala hubnout. Byla jsem doma a přítel byl nadšený z toho, že je Danielka v postýlce a že ji uvidí každý den a ne jen na hodinku. Ten den zkusím prebalit, šlo mu to dobře.

Druhý den jsme museli vyřizovat to co jsem nestihla a to rodný list, kartu pojištěnce. Na matrice nám řekli že 22.2. máme jít na vítání občánků, byla jsem zvědavá jak to bude probíhat, protože jsem na žádném nebyla, viděla jsem to jen v televizi. 

Ahoj holky, všechno to začalo obyčejnou kontrolou u paní gynekoložky, kde mi zkontrolovala moč, zmeřila tlak, zvážila..Šla jsem se převléknout do kabibky a čekala až me paní doktorka zavolá.

Ptala se mè jestli je všechno v pořádku. Odpověděla jsem ji, že mi občas tvrdne břicho a někdy to bolí.

Skočila jsem si na kozu a paní doktorka me vyšetřila. Začla vědět s hlavou jako by bylo něco špatně. Než jsem se ji zeptala co se děje řekla mi, že to není dobré. Měla jsem zkrácený čípek, a paní doktorka cítila hlavičku. Malá byla strašně moc dole. V tu chvíli na mě šel strach. Strach o malou.

Po vyšetření na koze jsem si lehla, aby mi udělala ultrazvuk. V tu chvíli mi ztvrdlo břicho. Paní doktorka opět vrtěla s hlavou. Pak dodala, že musím být hospitalizována, páč na ultrazvuku byl vidět zkrácený čípek a ze měla malá hlavičku dole.

Druhý den jsem měla nástup. Přišla jsem na příjem k porodu do nemocnice. Tam jsem si lehla a dali mi pásy na břicho. Přiznávám, nevěděla jsem, ze tvrdnuti břicha jsou kontrakce, jelikož jsem byla prvorodicka. 

Na papíře se mi objevovaly kontrakce a to sice nepravidelné, méně bolestivé. 

Ahoj holky, rozhodla jsem se vám napsat můj první článek o me. Uz jako malá holka jsem to neměla jednoduché. Zdravotní problémy většinou žaludek, zlomeniny a tak dále. Nejhorší věc na kterou nerada vzpomínám a kvůli které v noci nemohu spát a někdy padnou i slzy je ta, že když mi bylo pět šest let maminka s babičkou chodili často něco vyřizovat do města a me nechali doma se strejdou,aby me hlídal. Jenže nehlidal..zneužíval me. A jà jako malá jsem se bála to někomu říct. Vzpomínám když jsem pořád brecela když jsem jen toho chlapa viděla. Svůj trest si pak odseděl, protože jednou si babička nechala doma peněženku a uz asi víte co se dělo dál. Do teď když ho potkám ve městě tak utikam.

V 16cti jsem měla prvního kluka. S ním jsem o tom "přišla" jenže jsme byli natolik blbý ze jsme žádnou ochranu nemeli a ja otehotnila. V 9tt mi dr. řekla ze plod je mrtvý. Musela jsem jít na zákrok. Po zákroku jsemkaždý celý den pobrečela,nikdo nesměl říct vše co se týkalo miminek. Nejedlá jsem..trápila se..Nejhorší na tom bylo, ze přítel me neuklidnoval..Nýbrž me zmlátil na ulici, kde bylo lidí tri prdele a nikdo mi nepomohl. Rozlamal mi brýle, otřes mozku a monokl. Brýle musel platit..A dostal podminku. To znamenalo konec vztahu.

Když jsem se z toho všeho vzpamatovala a řekla si,ze musím jít dál i když ztráta miminka bolela pořád. Potkala jsem kluka, který me chápal, rozesmival..prostě bylo to s nim nádherný. 

Snažili jsme se o miminko..ale nešlo to. Dvakrát se to povedlo, ale marně. Dvakrát samovolny potrat. 

Byli jsme z toho s přítelem smutní. Az na potřetí...pozitivní testy, pozitivní test z krve..A první fotka z ultrazvuku♡Jà a přítel jsme byli nejšťastnější😍😍

Chodila jsem na kontroly..každá kontrola fotka ultrazvuku..