Geny nebo porucha attachmentu?
Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.
O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.
Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...
Puberta
Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.
„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“
Dozvěděla jsem se ještě mnohem víc. Myslím, že podrobnosti vůbec nejsou podstatné. Adoptivní rodiče byli dítětem opakovaně velmi bolestně zraněni. Nicméně nevzdali to, vyhledali odbornou pomoc a dávají druhé, třetí a další šance.
Puberta odešla, ale pošramocené vztahy spolu se zrazenou důvěrou jsou denní realitou...
Geny?
„Za to můžou ty geny, víš“ dozvěděla jsem se tenkrát od adoptivní maminky. „Geny?“ Překvapilo mě. „Ano, navštívili jsme výborného psychiatra. Předepsal léky a vysvětlil nám, že za vše můžou geny ...“
Tenkrát jsem netušila, co vím dnes, takže mě to celé jen pořádně vyděsilo. Stane se to jednou i mně?
S odstupem času si ale přemýšlím nad tím, jak je možné, že tohoto odborníka na lidskou duši nenapadlo to, co už profesor Matějček ví skoro padesát let? Něco o tom, že právě takhle se u dětí v NRP projevuje porucha připoutání se – porucha attachmentu.
Porucha attachmentu
Mozeček malého človíčka, který strávil první měsíce svého života bez své blízké osoby – bez mámy, se díky tomuto faktu prostě začal vyvíjet jinak. Změny začaly už v době, kdy sám strádal v kojeneckém ústavě. Po přijetí do rodiny si človíček sice vytvořil pouto k náhradním rodičům, ale toto pouto nebylo stejné, jako by tomu bylo u dítka, které do rodiny přišlo ihned po porodu. Pouto lásky a důvěry neslo od začátku známky nedokonalosti.
Během dětství mohla rodina pozorovat drobné nebo větší příznaky tohoto „onemocnění“. A nebo ne, vždyť netušili, co hledat, na jaké symptomy se soustředit. Jejich dítě prostě bylo úžasné, dokonalé přesně tak, jak bylo ...
Porucha attachmentu, na kterou léky nezabírají a pomáhá pouze speciální terapie. Hlavou mi běžely úryvky z dokumentu „Děti bez lásky“, kde jsem takových příběhů zakončeno diagnózou „porucha attachmentu“ viděla mnoho.
Kdo jiný než my náhradní rodiče by měl bořit mýty o zaklínadlu jménem geny? Jenže jak to asi máme bez správných informací zvládnout?
Naše děti přece nemají dobré nebo špatné geny. Jak jsem psala jinde „Gen je vlastně jednotka informace, dle níž se vytváří podoba organismu“. Kdo z nás nemá v rodině takového toho blázna, alkoholika, prostě černou ovci rodiny?
Děti se zraněnou duší
Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.
Celé to má dva velmi negativní důsledky. Prvním z nich je, že díky nesprávně stanovené diagnóze nebude dítěti v žádném případě pomoc odborníka nic platná. Braní léků určitě pošramocený attachment nevyléčí. Možná dítěti utlumí některé z příznaků, ale to je tak všechno.
Druhým důsledkem jsou příběhy o nevděčných adoptovaných dětech, které v pubertě propadnou návykovým látkám, chytnou se party, okradou vlastní rodiče a zmizí v nenávratnu ...
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce
Souhlasím s Tebou. A musím říct, že naštěstí jsou již psychologové, kteří toto řeší, mám kolegu s podobným případem a tam jim přímo paní psycholožka řekla, že za to může ten první třičtvrtě rok života, kdy byl chlapec věčně odložený v kočárku na balkoně a brečící bez povšimnutí. Obdivuji ho, že s tím bojují, nevím, jestli bych to také tak zvládla...
My máme takový případ přímo v rodině...rodiče museli syna vydědit, protože by byl schopen je připravit i o střechu nad hlavou...Nevím, zda bylo něco špatně, chlapce měli od úplného miminka, byl v kojeňáku jen pár dní...každopádně lásku a péči dostal jako jakékoliv jiné "vlastní" dítě, rodina a všichni kolem ho se samozřejmostí brali jako svého, a stejně to nestačilo...Já jsem zastáncem toho, že geny se prostě ošidit nedají, ať dělá člověk, co chce...
Určitě díky za článek. .zas budu víc uvažovat o téhle problematice..máme v rodině velice nevydařenou adopci polo romského chlapce,do dvoz let v kojeňáku..no a v pubertě klasický scénář se závěrem ve vězení. .rozhodně chudáci děti, ale i chudaci rodiče a čela okolní rodina,co měla velké iluze .
@jaka17 průser je že se o tohle neví a díky tomu se těmhle dětem správně nepomůže - nejlépe speciální terapie v předškolním věku kombinovaná s terapeutickým rodičovstívm taky o tom nikdo nic moc neví..Jde vlasntě o takové jiné ale taky poškození mozku (mimochodem poruchu attachmentu lze vyrobit i doma a přenášet pak z generace na generaci stenými způsoby výchovy, chování k dětem atd)
@jaka17 je to tak. Kamarádka takle chodí na terapie s 4letou holčičkou - zjistili jí právě poruchu attachmentu protože byla první 4m svého života v KU a už kolem těch 4let je v některých situacích nezvladatelná..ale někdy celé dětství jakoby není tolik problémů a je to jako "časovaná bomba" do puberty
@wrtulka Ne ne - já tento případ nejsem, ale i tak máte pravdu. Hodně jsem toho po prodělaném SC načetla a již tři roky lituji toho, že jsem netrvala na bondingu a nevěděla jsem, co přináší tělo na tělo jak matce, tak novorozenci. Tyto děti jsou o to všechno bohužel ochuzeny a někde se to zřejmě projevit muselo - je to pro ně vlastně to nejdůležitější, co mohou dostat, když přijdou na svět.
Začni psát komentář...
MOC hezky napsano.Bohuzel znam podobny pripad z okoli.Kde adoptovany chlapec chytl spatne party a uz to jelo.Bohuzel to nedopadlo dobre v pripade adoptovanych rodicu.Urcite pobyt v kojenaku musi nechat nekde sramy na dusi.Bohuzel.Krasny clanek.