Jsem adoptovaná
„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“
Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …
O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.
„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“
Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.
Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“
Při nástupu do školky se pak projevil velký strach z odloučení od rodičů, maličká tuto situaci snášela mnohem hůře než většina jejích vrstevníků.
Na základní škole se pak z holčičky stala premiantka třídy, našla si dobré kamarády a vedla hezký a spokojený život. O tom, že je adoptovaná, v té době neměla žádné ponětí, takže ji starosti s tímto spojené zatím vůbec netrápily.
Puberta
„V pubertě jsem měla problémy s alkoholem, stýkala se s divnými typy a ve třinácti jsem začala kouřit. Rodiče si se mnou v pubertě opravdu užili, byla jsem divoká, ale pořád v rámci mezí - žádné drogy. Vždy jsem dodržovala domluvené věci a naši mi věřili.“
I přes bouřlivější pubertu se dívka zvládla dostat na dobrou střední školu a vystudovat ji s vyznamenáním. Následně také úspěšně složila zkoušky na vysokou školu.
Adoptovaná?
O tom, že je adoptovaná se dívka dozvěděla vlastně náhodou v době, kdy měnila pediatra za lékaře pro dospělé.
„Když mi dětská lékařka dala kartu, bylo mi divné, že mi ji otec vytrhl z ruky a celé to prohlížel, ale asi si toho nevšiml. Já byla samozřejmě zvědavá a chtěla jsem vědět, co se tam o mně píše. A tak jsem tam našla zprávu z kojeneckého ústavu a zprávu o adopci. Najednou mi to všechno došlo, že máma nemá žádnou fotku s bříškem, že nemám žádnou fotku z porodnice, že mám rodný list vydaný až rok po mém narození…“
„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“
Nakonec se dívka k rozhovoru s rodiči na toto téma přece jen odhodlala. Byla to velmi těžká situace pro všechny. „Byl to velice emotivní večer, který nás ale ve výsledku strašně sblížil. Táta i nabídl, že se mnou zajede na matriku, jestli chci pátrat po biologické matce.“
Následovalo velmi zvláštní a těžké období, kdy mladá žena zjišťovala, kdo všechno z jejího okolí, přátel, známých vlastně věděl, že je adoptovaná. Vyrovnat se s novou situací nebylo jednoduché, dívka se dostala na nějaký čas i do depresí. Naštěstí jí rodina a přátelé v této chvíli podrželi.
„A tak jsem to v sobě nějak uzavřela a dnes si na to téměř nevzpomenu, jen na své narozeniny…"
Hledat biologickou mámu?
„Asi dva měsíce jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi v životě nic nechybí a matku poznat nechci. Touha ve mě občas hlodá dodnes, ale bojím se, že zklamání by bylo velké.“
„Ten pocit, že mě někdo nechtěl, je užírající. Proto jsem se rozhodla v tom nenimrat. Jediné co mě mrzí je, že nevím nic o genetických dispozicích, o nemocech v rodině, to by se mělo při adopci někam zapisovat, protože to mohou být důležité věci.“
Následky ústavní péče?
Po tom, co se mladá žena sama stala matkou, si uvědomila, jak důležitý je první půlrok života pro každého z nás. Uvědomila si, že některé její stavy úzkosti, kterými trpí, mohou mít přímou návaznost na její půlroční pobyt v ústavu.
„Když jsem byla malá, často se mi zdávalo o místnosti, ve které bylo podium s ohrádkou a v té ohrádce malé děti. I přes velký počet dětí tam bylo hrobové ticho. Pocit v tom snu jsem rozhodně neměla příjemný, byla to taková zvláštní úzkost, něco velice nepříjemného. Až když jsme se o tom bavili s rodiči, řekli mi, ze takhle to vypadalo právě v kojeneckém ústavu, kde jsem byla ...“
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi
Doporučujeme
@neliste Čím delší dobu jsem adoptivní máma a čím delší dobu píšu příběhy o těchto dětech tím víc věřím že toho o mozku ještě spoustu nevíme. Jedním jsem si dokonce jistá, nic nezůstane bez následků jen někdy ty následky nevidíme, nebo vidět nechceme.. A ano mě tahle zkušenost při psaní příběhu fakt dostala!
Já mám první vědomou vzpomínku taky z půl roku věku, další z 8 měsíců, pak z necelých 2 let už si toho pamatuju víc.
Nevím, jestli me to nějak negativně ovlivnilo, každopádně mám pocit, že osobnost nebo citlivost na různé podněty je skoro výhradně vrozená. Někoho tak může pobyt v kojenaku opravdu stresovat a stejně tak ho později stresuji i jiné věci a stres jak známo skodi. Flegmatika od narození to ale nepoznamena 😉
Proste si myslím, že není nutné "svadet" svoje současné besy na rane zazitky, ani pubertaci nebo dospeli to nemají lehke a je úplně normální, že z toho mají, mírně řečeno, těžkou hlavu.
I tak jsem ale pro individuální péči o děti. Protoze u miminek nevíme, jak bude ktere ústavní péči zvládat. Ačkoliv kdo se pak zaruci, že některé z těch dětí nebude mít trauma z toho, že je jejich pestounka, tedy první máma, nakonec odložila
Přidávám odkaz na petici a pořad v TV, které se k ní vztahuje:
http://e-petice.cz/petitions/petice-za-omezeni-...
mozek si pamatuje hodně, ale vzhledem k tomu, že nevyužíváme celou jeho část, tak to nevíme, mě se od malička pořád opakoval jeden sen, něco jako v nemocnici, moje mamka mi říkala, že mě nikdy jako malou do nemocnice nevzala, v dospělosti se přidaly úzkosti, začala jsem to řešit regresní terapií a nestačila jsem se divit, co všechno si mozek pamatuje, ten sen skutečně nebyla nemocnice, ale čekárna, kam jsem si šla vyzvednout dušičku, než jsem přišla na svět, což zní bláznivě, ale ten neuvěřitelný pocit klidu, který jsem v něm měla tomu odpovídal, takže proč ne, jsou věci, které nechceme vidět a zasuneme je hluboko do podvědomí...
Dobrý den. Musím napsat. Jsem pěstounka na dobu přechodnou. To znamená aby miminka nebyli v kojenaku. Myslím že těm miminkam je v rodině moc dobře postaráno. Vemte si že sestra v kojenáku má 6 dětí na starosti. Já se věnují te jedné. Ted mám miminko 7 měsícu. Po novém roce pujde do adopce. JSEM PRO PĚSTOUNI NA DOBU PŘECHODNOU. HANKA
@hanarostekova Víte upřímně, podle mě jsou zákony špatně a rychlost soudů taky hrůza. Proč jde dítě do konečné rodiny až v 7měsících? Je mi jasné že jste se o něj starala se vší láskou atd. Ale za mě jako za adoptivní mámu prostě podle mě by děti měly být v konečných rodinách co nejdříve a to se teď neděje bohužel..Měly by se hned vázat na svou mámu i když je to máma náhradní. Pokud to nejde jinak dobře ať jsou u přechodných pěstounů - to je za mě 100x lepší než KU ale ideál je někde úplně jinde ☹
Jasně maminka musí dát souhlas na adopci. Potom když je ke všemu vdaná a otec v uvozovkách otec tak to je na dlouhou trat. Samozřejmě jí máme radi a byli by jsme radi aby byla u adoptivních rodiču. Zákon a matka těžký. Kdyby byla rozvedená už u nás není.Já osobně nepodporují KU. KDYŽ JSEM NAVŠTÍVILA NEMOCNICI KDE LEŽELA MOJE VNUČKA A TAKY TAM LEŽELO MÍMÍNKO Z KU. TAK JSEM TIŠE PLAKALA . HODNÉ LEŽÍCÍ MIMINKO ANI DUDLÍKA NECHTĚLO A KOUKALA DO STOPU.HRUTA.
@hanarostekova víš dokážu si představit, že když jsi jako embrio v bříšku že si můžeš něco "pamatovat" řekněme že jo ale před tím..to mozek ještě neexistoval..(to neber prosím jako rýpání jen snahu to pochopit!)
@hanarostekova No jo jenže tomu malému tvorečkovi běží čas že..manželské, nemanželské.. ☹ o tom fenoménu ležících neplačíčích dětí koukajících do stropu jsem bohužel už slyšlela ☹(
Take bych se chtela pripojit k nazoru na toto tema.Pres deset let jsme prichazeli o nase deti,jsem od sedmnacti po rakovine prsu a nasledkem je porucha imunity.
Jsem zdravotni sestra pracovala jsem prevazne u deti a pri skole jsem zazila praxi v kojeneckem ustavu.Myslim si,ze bytam deti nemneli zustavat tak dlouho,nektere i udrzovane.Pokud je soud schopny rozhodnout v danych pripadech od narozeni ditete treba i do 24hodin,proc to nejde primo k rodicum kteri na dite leta cejaji,jsou proverenymi zadateli atd.Doma dnes mame uz tri deti primou adopci,pokazde jsem byla u porodu a pak hned s ditetem v porodnici.Doted dekuji ze mi to bylo umozneno.S dvemi maminkami se nadale stykame,jednu informujeme.Deti jsou malicke jeste skolka a batolata,i presto mame jasno v tom,ze pokud je nejaka prilezitost na dane tema adopce,ze v ramci pochopeni to detem vysvetlujeme.Nedavno treba maly rikal druhym detem,nebrec,mama ti da mlicko z prsicka,ja taky dostal kdyz jsem byl mimino,no a ja hned nato,nepovidej,kdyt vis,ze jsi dostaval mlicko z lahvicky protoze maminka zadne mlicko v prsicku nema.Tak jsme si povidali a ja vim,ze takovych povidani bude jeste vic,tesim se na ty okamziky,protoze vim,ze deti maji mit moznost skutecnost jsem adoptovana,ny, vstrebavat po malych kousickach.Pokud jim tu moznost dame,budou se citit milovani,nebudou snad nikdy resit,ze je nekdo nechtel.Deti by nemneli koncit v ustavech a i pestouni na prechodnou dobu by nemuseli v mnoha pripadech byt,kdyby se dalo temto detem mit moznost byt hned od porodu u rodicu kteri si je moc preji,a verte,ze predtim to nedokazovali psychotesty a setkavanimi,ale hlavne prozitou bolesti kdyz o sve deti i v pokrocilem tehotenstvi prichazeli.Ja i muj manzel jsme stastni ze deti mame od narozeni,ze muzeme byt rodici tak jak jsme chteli byt s nasimi detmi,a milujeme je a vychovavame tak,aby na nas mneli jen ty krasne vzpominky a aby pak sami z tech vzpominek utvareli touhu po sve rodine.
@sestrickadve Zdravím, moc děkuju za krásný komentář! Souhlasím, jen musím napsat že ne každý má odvahu do přímé adopce jít je to úžasné pro dítě ,ale pro rodiče risk..My na to třeba nemáme - i když jsme jen o krůček jinde..malá k nám šla ve 14dnech z KU - původně to mělo být přímo z porodnice ale úřady to rychleji nestihly..podepisovali jsme i nějaký papír že kdyby se bio rozhodla jinak musíme ji vrátit, u druhého chceme přímou adopci z porodnice přes úřady ano dnes to jde..jen ne tak často jak by mohlo bohužel ☹(( Jsme připravení na to že zavolají, sedneme do auta a pojedeme ..a oni nevolají..☹
Dokonce je manžel připravený že kdybych nemohla já, nastoupí do porodnice k miminku a bude pečovat on 😀
@sestrickadve k otázkám..dcera už je větší a navíc velmi bystrá, od miminka se o všem normálně bavíme, má zažité že je z bříška paní a tak dál, zná celý příběh (dle věku) ale i tak už to přišlo "maminko proč mě nechtěla" to jen že tomuhle se asi nejde vyhnout ☹
Začni psát komentář...
Je neuvěřitelné, že si někdo může pamatovat obraz, když mu bylo půl roku. Moje první vědomá vzpomínka je když mi byly tři roky. A jinak pro psychiku člověka je strašně důležité, aby znal své kořeny, odkud pochází. Já když jsem zvažovala, že si budu muset malou pořídit sama, tak to pro mě bylo nejdůležitější téma, důležitější než cokoli jiného. Aby věděla, kdo je její otec a odkud pochází, protože v pubertě člověk hledá svojí identitu a svoje kořeny, to z čeho vzešel. Mám jednu blízkou kamarádku, které celý život tajili pravého otce (máma se spustila před svatbou na diskotéce s cizincem) a hráli si na dokonalou rodinu. Ona to v dospělosti zjistila z krevní skupiny, protože je lékařka. Roky hledala svého pravého otce, který mezitím zemřel a dodnes to na ní zanechalo následky, není schopna navázat partnerský vztah. To téma zrady a lži je v ní pořád, pořád potkává samé lháře a je zrazována, nicméně zatím nekonfrontovala rodiče, protože byla celý život učena zachovat dekórum. Myslím si, že to bude muset udělat, neboť žít ve lži nebude dál možné. A až to udělá, bude to pro ní sice bolestné, ale očistné a povede to k uzdravení.