O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.
Děti v srdci narozené
Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.
Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?
Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“
Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.
Chtěla jsem vědět, jak to tedy je? Co je normální? A co je společensky přijatelné?
A tady se dostáváme do obrovského rozporu.
„Zazvonil Vám kouzelný telefon? Tak to máš být přece po těch letech šťastná matka ne?“
Jenže ono to tak jednoduché není. Jak jsem zjistila, velké množství adoptivních maminek si cestu ke svým dětem kratší nebo delší dobu hledá. Jde o proces a bude přirozený a normální, jen pro okolí, možná i rodinu, známé nepochopitelný. Což je pro adoptivní maminku velmi nelehká situace.
Někdy je ale mnohem hůř..
Po dlouhém čekání si šťastní rodiče vezli domů z kojeneckého ústavu krásné usměvavé maličké miminko. První dny zvládala novopečená maminka péči o syna v pohodě a mateřství si užívala.
Pak přišlo, ale něco na co nebyla připravená
Zde je ještě namístě zmínit jeden drobný paradox. Když se narodí maličké miminko, je v rodině ve většině případů respektováno šestinedělí. Doba, kdy má maminka veškerou pomoc nejbližší rodiny, doba, kdy se nepřijímají návštěvy, prostě doba,kdy je jasné, že maminka potřebuje klid, odpočinek a veškerou podporu okolí.
Je zvláštní, že pokud přijde do rodiny děťátko adoptované, nebývá to tak. Proč?Anožena nerodila, ale ve všech jiných směrech je pro ni taková situace stejně složitá jako pro maminku biologickou. A v některých směrech je pro ni situace ještě složitější.
Takže možná za vše mohla únava, stres kdo ví. Z ničeho nic začala maminka k miminku cítit odpor. Byly jí nepříjemné jeho ručičky, nožičky a především jeho pláč. Pláč ji uváděl v šílenství. Měla pocit, že péči nemůže zvládnout. Někdy se bála sama sebe. Bála se, že miminku ublíží. Utíkala se uklidnit od plačícího miminka do jiné místnosti a propadala beznaději.
„Nenáviděla jsem jeho dotek, vadilo mi mlaskání pusinky při krmení, ve chvíli, kdy hlavičkou jakoby hledal bradavku, jsem ho okamžitě dávala z náruče.“
Maminka došla až do bodu kdy, reálně uvažovala, zda by neměla miminko vrátit zpět do kojeneckého ústavu. Bála se, že péči o něj prostě nezvládne, že nebude dobrou mámou, takovou, kterou by tento malý človíček tak moc potřeboval.
Komu se svěřit? Manželovi? Pochopí?
Blízké rodině? Kamarádce?
Odbornou pomoc se vyhledat bála, miminko ještě nebylo právně jejich. Někde uvnitř cítila, že syna miluje, ale stavy beznaděje a odporu se vracely.
Hledala tedy informace na internetu. Velmi ji překvapilo, když zjistila, že se příznaky jejích problémů shodují s příznaky laktační psychózy! Mléko se jí nespouštělo, tak jak je to možné?
Laktační psychóza je pouze jiný název pro poporodní depresi, kterou trpí v průměru cca. 10% prvorodiček. S tvorbou mléka má souvislost pouze časovou. Stále je tu, ale otázka, jak je možné, že jí žena která nerodila, může trpět.
Maminka takto sváděla obrovský vnitřní boj s démony celé měsíce. Tyto stavy nakonec vymizely a ona si k miminku našla cestu.
Bohužel, do dnes si vyčítáto, jaké byly začátky jejich vztahu.
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce
Ach jo, to je smutný článek, ale i to k životu patří a je třeba o tom psát. I o tom, že toto zažívá spousta bio maminek, jen se o tom bojí mluvit, neb takové pocity jsou přeci zavrženíhodné, musí přece své dítě milovat od dvou čárek na testu a kdo to tak nemá, patří do péče psychiatra.. stejně tak je asi vyvíjen nátlak na čekatelky maminky, že mají dítě milovat od zazvonění telefonu.