Novinky
wrtulka
Zpráva byla změněna 3. črc 2017
Jak vnímají děti ústavní péči? Tohle mi nedávno poslala jedna známá adoptivní maminka s jejím svolením jsem žážitek zformulovala a šířím:

"Moje děti strávily první dva roky svého života v kojeneckém ústavě. Už rok jsou s námi doma, kde se snažíme vyléčit jejich zraněné dušičky a vybudovat si s nimi vztah. Děti se v rodině uvolnily, udělaly velké pokroky a hlavně začaly zlobit. Za což jsem moc vděčná, protože to znamená, že se s námi cítí opravdu v bezpečí.

Když jsme po roce jeli do ústavu na kontrolu k tamní odborné lékařce stalo se něco, co jsme nečekali. Ve chvíli kdy lékařku děti uviděly, přestaly mluvit, otočily se k nám a chtěly se ukrýt v náručí. Do ordinace pak vůbec nechtěly jít.

Při vyšetření pak vůbec nespolupracovaly.

Po prohlídce nám nabídli, abychom se šli podívat do herny za dětmi a tetami. Lékařka šla s námi a bylo velmi znepokojivé pozorovat, jak všechny děti, když nás uviděly, přestaly mluvit a úplně jako by zamrzly.

Na obou našich dětech se návštěva v ústavu velmi podepsala. Obě děti začaly být plačtivé, v noci se budí a pláčou, že maminka není. Ale co mi řekla moje holčička to mě odzbrojilo „ Maminko já, už do domečku nikdy nechci!“"
Zobraz celou zprávu