• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Novinky
wrtulka
7. pro 2015
Půjčila jsem si jednu krásnou myšlenku myslím že stojí za zveřejnění a přečtení..
Kniha "A nikdo ho nechtěl":
Náhle jsem pochopila, že "dítě" je mnohem důležitější než "moje dítě". Na světě je nekonečně mnoho dětí, které potřebují domov. Věděla jsem to tak jako každý jiný a přesto jsem je s bezmocným soucitem míjela a křečovitě se držela prastarých představ, že jen "vlastní krev" je tím pravým naplněním.
Jak opovážlivá se mi náhle zdála tato myšlenka, a jak sobecká. Jistě, je to přirozená cesta a vždycky jí zůstane. Ale není pro ženy, které nemohou počít nový život, přirozenou cestou adopce? Co lze vlastně považovat za přirozené? Přece tu skutečnost, že stále noví tvorové přicházejí na svět a starší je chrání a vedou. Musí být tito maličcí člověku ještě k tomu podobní? Není to vlastně druhořadé?
Najednou mi bylo jasné, jak omezení jsou lidé, kteří, když se řeč stočila na toto téma, ve vší vážnosti uvažovali: "Ano, u vlastního dítěte - to bych určitě to či ono přehlédl. Ale u cizího? To je něco dočista jiného!"
Je snad jen vlastní rodina, jsou snad jen vlastní dědičné faktory bezúhonné? Je vždycky ve vlastním příbuzenstvu všechno v pořádku, takže se, probůh, nesmí do klanu příjmou stvořeníčko z cizího hnízda?
Není to poněkud směšné, že se lidé, kteří se něčeho takového přesto odváží, stávají tím okamžikem v očích ostatních automaticky ušlechtilými a obětavými bytostmi?
Jistě - k takovému kroku je potřeba trochu odvahy, ale je to mnohem víc odvaha překonat konečně vlastní předsudky, než odvaha uznat cizí dítě za vlastní....
Kolik zklamání, kolik zbytečně vynaložené síly a kolik bolesti jsem musela prožít, než jsem konečně došla k takovému poznání. A kolik času mezitím uběhlo....
Zobraz celou zprávu