Naše uspávání podle Estivilla

Na úvod tohoto článku musím napsat, že když jsem si poprvé přečetla Estivillovu knížku Dětská nespavost, tak jsem byla rozhodně přesvědčená, že tuto "příšernou" metodu nikdy na Amálce zkoušet nebudu!

Od začátku, co se malá narodila, tak byla závisla na prsu. První měsíce byla na mě přisátá pořád, takže se u něj naučila i usínat a spala s námi celou noc v posteli. Asi po dvou až třech měsících jsme si ale s manželem říkali, že ji musíme naučit spát v postýlce, protože takto jsme se nevyspali nikdo, ani Amálka. Tak jsme ji zkoušeli po usnutí přesunovat do postýlky, ale vždycky se vzbudila ahne chtěla zase k prsu. Pak jsem si přečetla u jedné maminky, že oni trochu zajizdí postýlkou a dítě spí. Tak jsme to zkusili a Amálka nám takto opravdu začala v postýlce usínat. A když se vzbudila na kojeni, tak jsem ji nakrmila, dala do postýlky a zase trochu povozila a malá spala. Jen k ránu už jsem jí většinou dávala k nám.

Říkala jsem manželovi, že jakmile začne dstával na noc kaše, určitě se už v noci tolik budit nebude, max jednou za noc. Přišel 6/7 měsíc, začali jsme dával kaše a spaní se spíš zhoršilo. Malá se začala budit častěji a pořád chtěla prso. Byla jsem ale trpělivá a říkala jsem si, že to pro ni ráda udělám a to nespaní vydržím. Přišly ale Vánoce a spaní se horšilo. Amálka se začala budit co hodinu a někdy i co půl hodiny a ani usínání v postýlce už se nedařilo. Zkoušela jsem ji uspávat i jinými způsoby (chování v náruči, ukolébavkou, hlazením, bílý šum, kolotoč...), ale nic nezabralo, chtěla jen to prso. A já jsem ráno vstávala jak zmlácená - bolely mě klouby, záda, hlava, při chůzy mi celým tělem vystřelovala bolest a já byla jen podrážděná a všechno to odnášel manžel. A ani Amálka vyspaná nebyla a doháněla to přes den.

Přečetla jsem si znovu knížku od Estivilla a manželovi dala přečíst zkrácenou verzi na internetu (kníža by se mu číst nechtěla). A dohodli jsme se, že to teda druhý den zkusíme. Druhý den (ve čtvrtel) jsem od rána byla nervozní a bála jsem se večera, když v tom jsem si vzpomněla, že v pátek jdem na očkování, takže tu metodu nemůžeme začít dělat, kdyby měla malá po očkování teploty. V tu chvíli se mi ulevilo jak školákovi, který se dověděl, že se písemnka ruší 🙂

1. den: Přišla sobota, kdy jsme tedy už měli začít a já už jsem byla klidnější. Odpoledne jsem dala Amálku ven babičce a začala jsem chystat pokoj - sundala jsem nebesa (kdyby se moc vztekala, tak aby to na sebe neztrhla), posunuli jsme dolů rošt postýlky (aby nám při tom vztekání nevypadla), nachystala vak na spaní (když se bude odkopávat), kolotoč, usínáčka a na strop nad postýlku nalepila berušky. Po večeři jsem Amálku okoupala a volala manželovi, ať přijede, že musí být u uspávání se mnou. V obýváku jsem malou nakojila a přečetla jí leporelo "Kdo chce koťátko?". Potom jsem jí ještě dala trochu napít mléka a šli jsme ji obléct do spacího pytle. V pokoji jsem jí ukázala berušky (byla z nich nadšená), kolotoč a usínačka, položila ji do postýlky, přikryla lehkou dekou a dala usínáčka.Řekla jsem jí třkrá za sebou "kokuzelnou větu" - Amálka se tomu hrozně smála, pohladila po hlavičce, zhasli jsme a odešli vedle do obýváku. Pořád jsem držela v ruce knížku, abych věděla, co mám říkat a mobil, abych hlídala čas. Malá začala trochu poplakávat, tak jsem vstoupili do pokoje znovu, řekli onu větu a šli zpátky. Bála jsem se toho pláče, ale bylo spíš jen malé vztekání. Šli jsme tam ještě čtyřikrát, řekli onu větu, pohladili po hlavičce a šli. Když jsme čekali na další vstoupení, její pláč byl spíš takové závolání a pak jen řekla "hm", zase zavolala a "hm". 2 minuty před tím, než jsme tam měli vstoupit, tak najednou ticho. Byli jsme z toho s manželem překvapení, tak jsme jak paka spolu mluvili- mažel: "Co teď?" já: "Já nevím, asi spí" manžel: " Co když nedýchá?" já: "Dýchá. Tak ji jdi zkontrolovat." manžel: "Ne, jdi ty." Tak jsem se tam potichu plížila a manžel za mnou a já: "Kam jde?" manžel: "Jdu za tebou, kdyby se vzbudila, tak přiskočím, ať můžeš říct tu větu.".... prostě paka 🙂 Každopádně vstoupila jsem dovnitř a Amálka opravdu spala. Hlavu měla zapasovanou v mantinelu v rohu postýlky a kravičku si držela v ruce. Uspávání trvalo přesně od 20:35 do 21:08. Seděli jsme v obýváku a za 30 minut se ozvalo mrčení (dřív to znamenalo, že se během vchvilky vzbudila a chtěla hned prso), tak jsem už říkala, že to uspávání nevyšlo a byla jsem přípravená tam jít, ale najednou ticho. Potom ještě za půl hodiny začala plakat, tak jsme řešili, co teď máme dělat, řekli jsme si, že minutu počkáme a půjdeme tam, ale ani jsme to nestihli doplánovat a zase spinkala. Během noci se vzbudila v 1:35 - nakojila jsem ji, dala odříhnout a položila do postýlky. Manžel už vstával, že budeme muset říkat onu větu, ale Amálka se jen přetočila a spala. Já jsem nevěřícně lehla do postele a nemohla jsem usnout z toho šoku, protože to celé trvalo max 10min a dřív bych ji kojila tak půl hodiny a čekala až odpodne, potom bych jí musela opatrně dát do postýlky a ještě ji 5-10minut v ní vozit, aby usnula úplně. Pak se vzbudila ve 4:35, opět jsem nakojila, odříhnout a položila do postýlky. Asi 5 minut se v postýlce vrtěla, ale byla klidná a sama usnula. Potom se vzbudila před sedmou - opět kojení, odříhnutí, položení a spala. Já jsem se aspoň v klidu nasnídala na nachystala do sboru. Za hodinu se Amálka vzbudila, vesele nás vítala, tak jsem jí ještě nakojila a položila s hračkou za manželem do postele. Byla to první noc od porodu, co jsme spali bez Amálky a byli jsme vyspaní všichni tři. Zkusila jsem jí takto uspat i přes den odpoledne a podařilo se.

2. den: Večeře, koupání, kojení, pohádka, spousta pusinek od rodičů a šlo se na uspávání. Začali jsme ve 20:22, do pokoje jsme se vraceli třikrát a ve 20:50 Amálka spala. V noci se vzbudila, nakojila jsem ji, nechala odříhnout a položila a Amálka spinkala. Potom se vzbudila asi po 45 minutách a plakala. Věděla jsem, že žízeň nemá, tak jsem počkala dvě minuty, jestli si s tím porádí sama a potom jsem vstala a řekla onu větu. Tu jsem jí pak řekla ještě dvakrát a spinkala. Přes den jsem takto Amálku uspala po snídaní a před obědem. Po obědě se ještě trochu vyspala venku, ale odpoledne před večeří se mi zdála zase unavená, tak jsem jí chtěla takto uspat v postýlce, ale nepovedlo se. Přemýšleli jsme, co máme dělat, abychom jí neukázali, že si pláčem vynutí naši reakci a tak jsme vstoupili do pokoje, počkali chvilku až přestane plakat a potom ji vzali s postýlky. Ale i tak jsem měla strach, že jsme to pokazili a večer se jí nepodaří uspat.

3.den: Večeře, umývání, kojení, pohádka, zazpívali jsme i ukolébavku - to se Amálce moc líbilo, spousta pusinek a položili jsme Amálku do postýlky. Začala jsem poprvé říkat onu větu a Amálka už poplakávala, tak jsem si říkala, že jsem to tím odpolednem asi fakt pokazili. Řekla jsem větu potřetí, pohladila Amálku a odešli jsme. Měli jsme do pokoje vkročit po třech minutách, ale neuběhly ani dvě a Amálka spala.

Troufám si říct, že se nám to povedlo. Všichni tři jsme mnohel lépe vyspaní. Amálka je pořád veselá a nijak jsme jí tím neublížili. A ani ten pláč, který jsem při uspávání čekala nebyl nijak hrozný. Víc se chuďátko naplakala, když jsem na ni neúspěšně zkoušela všechny možné jiné metody před tím. Některé maminky si myslí, že tato metoda nejde, když je dítě kojene, ale jde to a i při této metodě můžu reagovat na její pláč - hladovou nebo žíznivou ji nikdy nenechám. A já teď aspoň můžu večery využít k žehlení, chystání jídla (pro malou i pro nás), abych se jí přes den mohla věnovat, nebo k háčkování čepiček pro Amálku a v neposlední řadě i pro manžela, protože i to je důležité.