Komu při čtení nadpisu zacukaly koutky, sleduje Hru o trůny 😀 Krásná Daenerys Targaryen teď ale půjde na chvíli stranou. Dopředu se omlouvám, článek je dlouhý… hodně dlouhý 😀

Když jsem otěhotněla podruhé, věděla jsem naprosto jistě, jak chci, aby můj porod probíhal. Rozhodně ne tak jako ten první. Injekce na tohle, injekce na támhle to, oxytocin, řízené dýchání i tlačení, poloha na zádech, Kristellerova exprese… Ne… Už nikdy! A tak jsem se začala ptát. Vzhledem k nošení v šátku jsem u nás ve městě narazila na super bandu stejně „postižených“ maminek a závratnou rychlostí zjišťovala, co všechno se dá u porodu odmítnout, jakým způsobem jednat s personálem aby mě nechali na pokoji a v klidu, zkrátka jak si zařídit kde co. Taky jsem se dozvěděla mnoho o porodech domácích. Ne, že bych o něm uvažovala… Ale otevřely se mi obzory a teď už vím, že nic není černobílé, a co jsem dřív odsuzovala, teď vnímám jako věc zcela přirozenou. Po zvážení všech rizik jsme se nakonec s manželem shodli na sepsání porodního přání a volbu porodu ambulantního. Jak se den D blížil, nastudovala jsem si něco o aromaterapii, homeopatii a jejích účincích před a při porodu. Taška zabalená, teď jen čekat.

V porodnici jsem poprvé se silnými kontrakcemi skončila v 36tt. Ač KTG házel neskutečné kopečky, koukali na mne jak na simulanta. Manžela jsem kolem půlnoci poslala se vyspat, všichni tvrdili, že ráno půjdu domů. I na ranním KTG byly jasné a pravidelné kontrakce, jen trošku slabší. Nikoho to moc nebralo, donesli mi věci, a že si mám ještě dojít na vyšetření a UTZ. Docapkala jsem na vyšetřovnu, doktor prohmátl a povídá – „Hmm, tak vás už domů nepustím. Jste na 4 prsty! Máme 9 hodin, viděl bych to tak do tří.“ Takže znova převlíkat, rychle vysvětlit manželovi že se domů nejede, opět na sál, a čekat… Hodina míjela hodinu, byla jsem utahaná, do ruky mi kapala antibiotika, vše se vleklo. Každý mi říkal – „Kdyby vám tak praskla voda, vše by se usnadnilo…“ Ale že by mi někdo pomohl? Ne, vše necháme na přírodě… Za ten den jsem se otevřela ještě o centimetr, ale tím vše, krom kontrakcí, haslo. Znovu jsem přenocovala na sále, a ráno mě skutečně odeslali domů. Za tři dny to přišlo zas. Bylo pozdě večer, nikam se mi nechtělo, prohučela jsem tři hodiny a pak se rozhodla ‚jít to zaspat‘ 😀 To se pochopitelně moc nedá, takže další bezesná noc a čekání na vodu :-/ Ráno bolesti ustaly. Den na to jsem šla na kontrolu a už ode dveří mě dr. litoval. Asi jsem musela vypadat hrozně. Vyložila jsem mu co a jak, říkal mi, že teď už jsem 37+1 a že by neměl být problém mi v případě, že se to zase rozjede, vodu píchnout a celé to ukončit. To mě trochu povzbudilo, protože den na to…? Áááno, zase porodka, už jsem fakt lezla po zemi, naříkala, bylo mi zle. Kontrakce létaly do nebeských výšin a já po pár hodinách už opravdu s pláčem prosila primáře, aby mi tu vodu píchl. Dostala jsem od primáře přednášku na téma – Sobecká matka co se už nechce tahat s břichem. Prý mi píchnou něco na bolest, a až to přijde příště, mám si dát panáka a už tam nejezdit! (Doporučování alkoholu rodičkám je tam od primáře běžný postup, jak jsem se později dověděla) Jelikož injekce z duše nesnáším, vyprosila jsem si u PA čípek, noc jakž takž proležela a ráno úplně vyřízená, se slzami na krajíčku a s nacvičeným úsměvem ala nic se neděje, opouštěla brány porodnice… Hlavou mi běželo – jestli to takhle půjde dál, tak si jednoho krásnýho dne kejchnu, a kluka ztratím na ulici! Doma jsem se s manželem dohodla, že až přijde příště cokoli, chci do Jihlavy. Z třebíčské porodnice jsem už chytala lehkou paranoiu a jen pocit, že bych se tam měla vracet, působil jako brzda. A to je to poslední co člověk při porodu potřebuje.

Uplynul týden. Byl pátek 31.7. Ač rozbolavělá, měla jsem najednou hned po ránu příjemný pocit a dost energie na kde co a rozhodla se uklízet. Vyluxovala a vytřela jsem celý byt, naložila pračku i myčku, utřela prach, pověsila prádlo, uklidila nádobí. Břicho tvrdlo, muž byl ve fitku, dcerka koukala na pohádku a tak jsem si napustila teplou vanu, přidala do ní trochu mléka a pár kapek levandule a rozmarýnu. Nasávala jsem tu krásnou vůni, se zavřenýma očima jsem dle rad kamarádky propadla až na hranici meditace a promlouvala k synovi v bříšku. Že to uděláme podle něj. Že už nemám moc sil a mám strach. Ptala jsem se, zda se taky bojí? A ujišťovala ho, že vše nechám na jeho tempu, ale že mi musí dát nějak vědět, co vlastně chce. Protože té bolesti bylo už moc a já si přestávám věřit. Ale že ho moc miluju a udělám pro něj vše. A že se narodí tam, kde nám oběma bude dobře… Bylo to velmi silné a příjemné uvolnění.

Ten den bylo obrovské pozdvižení kolem Modrého úplňku. S dalšími čekajícími maminkami na FB jsme uzavíraly sázky, která z toho porodí 😀 Spousta z nich na večer připravovala porodní vyvolávací rituály. Na mě úplněk působí akorát tak, že nemohu spát, takže jsem se modlila, aby celá magičnost oné noci spočívala v tom, že zachrápnu jak poleno 😀

Kolem páté hodiny odpoledne si dcerka vzpomněla, že by ráda k tchánovcům na vesnici. Mít volný víkend pro sebe se nám s manželem zamlouvalo, a tak ji v šest odvezl. Dali jsme si večeři, pustili si něco na počítači a o půlnoci šli spát. Koukla jsem na telefon, byla tedy už sobota, 00:08 hod. Pohladila jsem si bříško a povídám – „Tak, ty lvíče naše umanutý, máš to jasný, budeš srpňátko. Už to prosím nezdržuj…“ Mrkla jsem z okna na měsíc, který nevypadal jinak než kdy předtím a odebrala se do postele.