Nedávno se mne ptala moje kamarádka: Opravdu ženy potřebují někoho, aby jim pomohl vyrovnat se s potratem? 

Copak už jsme tak daleko samy od sebe, aby to žena nedokázala procítit a zpracovat sama?

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že v dnešní době jsou ženy často natolik odpojeny od svých přirozených pochodů, že když nás v životě potká něco „přirozeného „(čímž smrt bezesporu je), nevíme, jak si s tím poradit.
Existuje mnoho žen, které se se ztrátou miminka v těhotenství vyrovnají po svém tak, aby to přijaly jako součást svého života a mohly jít dále.
Na druhou stranu je také početná skupina těch, které se po ztrátě miminka ocitnou v určitém „vakuu“ a najednou neví, kam se vydat. Rozum se dostane do úzkých a to, co přichází zevnitř je natolik nové, že to ženy často neumí uchopit a neví, co s tím. Právě v takových chvílích jsme nejblíže samy sobě a chodí nám podněty z našeho nejhlubšího já, pro některé je to však poprvé a to, co slyší, neumí uchopit.
Ve stejné chvíli jsou totiž často bombardovány také vnější realitou, která je konfrontuje se ztrátou miminka ať už tím, že „to“ lékaři potřebují vyšetřit, či „odstranit“, či stojí tváří v tvář okolí, které hází soucitné pohledy a ve skutečnosti často neví, co s tím. Jak se k ženě chovat, co říkat a podobně. Jakoby se čekalo, co ona s tím, jak se vymezí a jaké stanovisko dá. Jak to má ale vědět, když se v této situaci ocitá nově? Dostává se pak do bludného kruhu pocitů, vnější reality a blízkých.
Někdo to zvládne, projde si situací, přijme ji do svého života a „jde dál“.
Někdo se v takové situaci uzavře a celou bolavou zkušenost zatlačí někam dovnitř sebe, snaží se na ni nemyslet, vytěsnit ji a tím vše odsouvá na jindy. Takovéto řešení je spíše oddálení něčeho, co samo přijde, až to budeme nejméně čekat.
Někdo hledá zdroje venku, aby mu pomohly se se situací vyrovnat, pochopit, uchopit, uzdravit a přijmout.
Nic není dobře nebo špatně. Každý jsme jedinečný, proto nelze nikoho odsuzovat za to, jakou cestu si zvolí, každý jsme zodpovědný sám za sebe.

Právě proto pořádám jednou měsíčně semináře pod křídly projektu Čekala jsem miminko, kde se mohou maminky i tatínci rozloučit se svým nenarozeným miminkem, přijmout tuto zkušenost do svého života, aby mohli jít dále více celiství a svobodní.

Doufám, že už brzy budeme žít ve světě, kde bude toto téma stejně přirozené jako třeba narození či porod, kde se ženy nebudou schovávat a cítit nepatřičně, když chtějí plakat nebo sdílet. Mým cílem je k tomu přispět co největší měrou. Pokud se chcete připojit k této aktivitě či pokud Vás zaujalo cokoli jiného, ozvěte se mi.  

s láskou Lucie Lebdušková