Do venerologické ordinace, nebo na kožní, chcete-li, vešel mladý muž. Se zrakem sklopeným k zemi se šoural k doktorce sedící u stolu a bylo nad slunce jasné, že má problém. Intimní problém. Takový ten problém, co není snadné se s ním někomu svěřit.

Mladý muž vypadal, že by se s tímto zdráhal svěřit nejspíše i ve zpovědnici zaručující hříšníkovi absolutní zpovědní tajemství. A což teprve tady u doktorky, kde i stěny měly uši a kde se málokdy něco utajilo.
Stanul mezi dveřmi, učinil pár nesmělých krůčků vpřed, ale hned se zase pomalu počínal sunout zpět ve snaze z ordinace nenápadně zmizet. Pak však zřejmě pochopil, že není vyhnutí, a učinil zase něco krůčků kupředu, aby se poté zarazil a rudý až za ušima počal opět pomýšlet na útěk.
Ale už nebylo vyhnutí. Doktorka zvedla oči od lejster na stole, pohlédla na něho a vyzvala jej, aby předstoupil. A nezbylo mu tudíž nic jiného, než tak učinit.
„Posaďte se a povězte mi, co vás trápí,“ pravila málem konejšivým hlasem k návštěvníkovi a ukázala na židli. „Jenom se nestyďte, já vás neukousnu.“
Její vlídný hlas ale nepomohl. Muž spočinul na židli se sklopeným zrakem, schoulen připomínal hromádku neštěstí a zjevně v duchu horečnatě přemítal, co říci. Jak začít. Učinit tento první krok mu činilo značné, přímo nepřekonatelné obtíže.
„S čím bych vám mohla pomoci? Co vás sem přivádí?“ přerušila panující hrobové ticho, jež se mu zdálo být doslova nekonečným, lékařka. „Bolí vás něco?“
Zavrtěl zamítavě hlavou a ještě více se schoulil ve snaze stát se menším a ještě menším a nejlépe neviditelným. A zase se rozhostilo ticho, v němž by bylo slyšet i špendlík na zem spadnout. Ale ani žádný špendlík se neměl k tomu, aby spadl a přerušil toto hrobové mlčení.
„Tak co vás k nám přivádí?“ Ještě pořád se snažila působit vlídným dojmem, vida, jak je ten člověk proti ní zmatený. Ovšem přece jenom už v ní počínala narůstat i netrpělivost. Protože v čekárně bylo dnes jako obvykle tolik lidí a on se tu ne a ne vymáčknout. Zdálo se, že se spontánní reakce z pacientovy strany nedočká. A je tedy nad slunce jasné, že z jejího hlasu více a více vyprchával vlídný tón.
Lékařka nenápadně naznačila zdravotní sestře, aby se z ordinace na chvíli vzdálila. Třeba ten stydlín překoná svou plachost, bude-li tu s ní sám, mezi čtyřma očima.
Sestra se vytratila a mladík poněkud pookřál. Jenže opravdu jen nepatrně. Protože namísto vyjevení důvodu, proč je tady, dokázal jen zašpitat, že se hrozně stydí. Nic víc.
„Ale prosím vás! Proč byste se styděl? Víte, kolik lidí s podobnými problémy už tu bylo? To je můj každodenní chleba.“
„S tímhle… tu… asi… Víte, já…“
„Máte tam nějakou vyrážku, co? Nebo snad výtok?“ Doufala, že aspoň kývnout na souhlas jí dokáže.
Jenže on nekývl. Naopak. Plaše zavrtěl hlavou, že ani to, ani to.
A jí došla trpělivost. „Podívejte se, takhle se nikam nedostaneme. Víte co? Postavte se a sundejte si kalhoty, ať se vám na něj podívám.“
Chtěl zaprotestovat, ale před jejím nesmlouvavým pohledem nakonec kapituloval. Kalhoty se zvolna sesunuly k zemi.
Pohlédla na jeho choulostivé partie skrze silná skla brýlí, ale na první pohled neuzřela nic neobvyklého. Počala si je tedy prohlížet zblízka, zevrubně, rukou v gumové rukavici si pomohla, aby ani jediné místečko neuniklo jejímu ostřížímu zraku. Jenže… nikde nic podezřelého. Ani sebemenší náznak jakékoliv pohlavní choroby.
A on tam stál jak zmoklá slepice a byl minutu od minuty červenější a červenější, studem rudý pomalu jako sovětská vlajka.
Skončila své zkoumání a pohlédla vzhůru do jeho vyděšené tváře. „Nevidím žádný problém. Máte ho zdravý jako řípa. Proč jste sem vlastně přišel? Ven s tím!“
Muž se roztřásl a div se neskácel v mdlobách na zem. Pak ale přece jenom sebral zjevně poslední zbytky sebedůvěry a pravda byla rázem na světě.
„Víte, paní doktorko… já… já totiž… já…“ Zašátral rukou v tašce položené vedle sebe na zemi a vytáhl to, co aktovka až doposud ukrývala ve svých útrobách.
Najednou tu stál se staženými kalhotami a kyticí růží v ruce. „Já jsem… totiž…“ Teď anebo už nikdy! Teď už to musel říci.
„Já jsem vás přišel požádat o ruku vaší dcery.“

(Autor: Vikor Pondělík)

Až o dovolené jsem se konečně dostala k tomu, abych napsala článek o našem prvním iQlanďátku.

Jmenuje se Dominik, narodil se už 20. 5. 2014 a vážil 2,750 g. Proč píši už? Protože si na svět pospíšil. Jeho maminka mě měla ještě hezké 3 neděle zaučovat do práce asistentky ředitele, předat mi veškeré podklady a dokumenty, abych se v tom neztrácela sama. 

Ale Dominik to chtěl jinak. A tak se mnou byla Míša ještě v pondělí v nové kanceláři, přijímala rezervace a ve 3:08:56 v noci mi psala:
"Ahoj Dio, dnes už nedorazim do práce! Jsem v Jbc, nechali si mně tu! Zatím vše v poho 🙂 dám vědět, Míša."

A já na to:
"Ahoj, tak a už nebudu spát🙂 Budu na vás moc myslet. Drž se. A ozvi se. Vše bude v pořádku!."

Na ranní poradě jsem oznámila, že Míša už do práce nedorazí. Že je v porodnici a snad ještě porod zastaví. Všichni byli zvědaví, tak jsem ji v 8:44:41 psala:

"Všichni na tebe myslíme 🙂. Drž se. Jak to vypadá? Máš kontrakce, nebo se snažíte porod zastavit? Nebo už je šmudla venku?"

13:21:42 "Miši, tak co? My jsme tu všichni nervózní..."

No a odpověď nám přišla až v 15:21:35
"Ahoj Dio, tož právě mám Dominika v náručí 🙂 Je to mazec!! 🙂 Hlava mi to nebere, takový drobeček 2750 g a jak mi dal zabrat. Pozdravuj všechny okolo, jste zlatíčka! Moc děkuju!

A já na to:
"Maminko, celá iQLANDIE ti moc gratuluje. Každý komu jsem to řekla, tak jsem /jsi mu tím zkrásnila den. Ať se Dominikovi na světě líbí a dělá vám jen radosti a žádné starosti. Všichni tě pozdravují a těšíme se na fotečku.

 No a po šestinedělí se za námi Míša s Dominikem vypravila. Koloval z ruky do ruky:
      Seskupení z leva od shora: Monika programová a personální manažerka, Pavel náš ředitel, Luboš technický manažer, Já, Jana zástupkyně ředitele a Jana 2 obchodní a marketingová manažerka.

A dostal od nás malý dáreček:
      Seskupení: spací pytel (ten není vidět), Bepanthen Care Mast + praktické minibalení, Bepanthen Plus (prý už ho bude potřeba při kojení ☹ ), Bioderma ubrousky na zadeček, čaje pro kojící maminky, ponožtičky a chrastítko.

Ještěže jsem loni popisovala na blogu, co si vzít s sebou na dovolenou, protože jinak nevím, jak bych si zabalila. Byla jsem do poslední chvíle v práci. Den před dovčou jsem z ní odcházela v osm večer. 

Naštěstí jsem měla vše vypráno, to jsem tak nějak průběžně zvládala, ono na tom totiž nic není, pere pračka 🙂. No ale to ostatní: nic nakoupeného, nic vyžehleného, nic uklizeného, kytky nezalité, akvárko nevyčištěné atd. No hrůza.

Takže čím začít? 

Vytisknout článek: Co s sebou na dovolenou (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2013/06/co-si-vzit-s-sebou-na-dovolenou.html), dle toho vytřídit, co je potřeba vyžehlit, ostatní počká po dovolené (je toho pořád hromada, fuj). 

Nakoupit základní věci, teď už mám sama pro sebe radu na příště, dát si někam velkou ceduli s upomínkou na věci v lednici. Tím pádem jedlé dárky pro brášku zůstaly v Čechách ☹ . Aspoň jsme měli po návratu něco v lednici (stačilo dokoupit chleba). 

A dále: uklidit, zalít kytky, dojít s košem, naházet vše do kufru a jít spát. V kolik? V 5:00 a v kolik jsme vstávali? V 6:30, protože v 8 už jsme vyjížděli na letiště. Vše jsme stihli. 

V Řecku na nás na letišti nikdo nečekal. Nika (brácha) říkal, že to zvládneme MHD a busem, protože je to levnější i rychlejší. Levnější to rozhodně bylo, ale taky trochu stresové. Nikča byla unavená z celodenního cestování, takže v buse MHD narvaném k prasknutí usnula (naštěstí nás jedna paní pustila sednout). Mně stékaly čůrky potu po zádech, malá na mně byla přilepená a Luky? Toho jsme nechaly i s kufry mezi dveřma. Dál se nedostal. Ty dveře ho dvakrát skříply a v půlce cesty už myslel, že bude muset vystoupit, ať je to kdekoliv. 

Dálkový bus jsme se zpožděním u vyzvedávání zavazadel nestíhali ani náhodou. Tak jsem se v buse ptala na vlak. Říkali nám, že i ten stihneme stěží. Jelo nám to v 17.15, s busu jsme vystoupili v 17.11 a jakmile jsme vlezli do vlaku , tak se rozjel. Bylo to jen tak tak. My s sebou žádné pití. No paráda. Naštěstí jsou Řeci pohostinní a tak nám pan průvodčí zařídil dodávku vody přímo do vlaku na jedné ze stanic. Ani ji nechtěl zaplatit. No museli jsme vypadat hrozně. A jak to bylo dál? Posuďte z fotek sami. Moc jsme si to užili. Ani se mi nechtělo domů...
       Slunili jsme se...
      ...výletovali jsme...  

I když tenhle výlet se změnil na pěkné dobrodružství. Snažili jsme se totiž v Řecku dodržovat jejich siestu. A tak jsme to odpoledne vstali až kolem 18 hodiny. A než jsme se na výlet vypravili, tak jsme na stezku vycházeli v 19:15. Ze začátku jsme bloudili než jsme stezku našli. No a pak nás v půli cesty přepadla tma. Ještěže byl Luky prozíravý a vzal s sebou baterku. Všichni nás strašili, ať nechodíme, že je letos hodně hadů, když nebyla žádná zima. No a tak jsme za chvíli neviděli na krok. Luky nesl Nikču v náručí. Já v ruce baterku, která se musela ručně dobíjet a běželi jsme o sto šest. Dolů jsme doběhli úplně rudý. Nika nás nabíral na asfaltce okolo 21:45 🙂 Nikolce se to moooc líbilo.

      Letos poprvé jsme měli komáry, na Nikolce si pěkně smlsli.

Pro zklidnění jsem ji místa mazala Bepanthenem Plus. Nejprve teda framykoinem, protože jsem si říkala, že ty štípance jsou hnus, a když už ho mám s sebou kvůli klíštěti, tak ji určitě neublíží. Ale framykoin to akorát víc zahnisal. Takže jsem se hezkdy rychle vrátila k dezinfekčnímu Bepanthenu. Je pravda, že místa, která jsem mázla tím framykoinem, tak má dodnes trochu napuchlá☹

      ...a znovu jsme výletovali, tentokrát lodí na ostrov Skiathos...

               Nikča strejdu nezapře 🙂

Byli jsme teď 14 dní na dovolené v Řecku. A byla to paráda. Sluníčko, klidné moře, jednou vlny (což ocenil Luky, ale hlavně Nika - můj brácha). Nika žije už dva roky v Řecku a tak, když se rozhodujeme kam na dovolenou, je volba jasná. Musíme za bráchou. Vůbec toho nelituji.

Řecko je můj druhý domov. Několik let jsem tam pracovala jako delegátka a jezdilla jsem tam už jako malá s babičkou a dědou (jajakou a papusem).

No a tak jsem tam byli znovu. Nikolka potřetí, já po třicáté, Luky asi po desáté. Ale co jsme dělali všichni poprvé? Jezdili jsme za Nikou a Niku jsme kromě práce nenašli nikde jinde než na kitu. A kiteování jsme podlehli i my. 

Je to prostě adrenalin, zábava a skvělá podívaná, která baví malé i velké. Nikolka se na svého strejdu vydržela koukat skoro celý den a když už ji to náhodou nebavilo, tak sbírala mušle, těch bylo v Lamii plno (to se o Velice, našem letovisku, říct nedá).

Banda, která kiteuje je super. Na nic si nehrajou, jsou pohodový, celý den sportují a večer posedí u tsipoura a dobrého meze a shrnou si ty nejlepší triky, které se jim ten den povedly. Cítili jsme se s nimi moc příjemně. Luky už spekuluje s myšlenkou, že si kite také pořídí. Jenže jemu se v Čechách spíš vyplatí ten zimní, protože jsou draci rozdílní na léto i na zimu. No posuďte sami, není to nádhera???

Ani jsme nebyli na houbách, které teď tak rostou a stejně se nás chytlo klíště. Pravda je, že byla Nikolka s dědou na procházce na kraji lesa a když se vrátili, tak potřebovala čůrat a tak jsme si ho všimli. Bylo malé jak zrnko máku.

Říkala jsem si, že hned musí ven. Půjčila jsem si od sousedky speciální kleštičky na klíšťata, dezinfekční Bepathen Plus jsem měla po ruce a šla jsem do boje.

Jenže ta malá mrcha se nedala, držela se doslova jako klíště. Nikolku jsem 2x skřípla, protože, jak bylo maličké, tak nešlo chytit, pak už plakala a nechtěla, abych ji to dělala já. No tak se konečně zadařilo a chytla jsem ho za prdelku. Jenže hlavička tam zůstala. No já byla vytočená. Tchyně a sousedka hned, ať jedeme na pohotovost, tak jsme se tam vydali. Dva dny pře odjezdem na dovolenou. Doktorka říkala, že ji nebude trápit a nebude hlavičku hnípat. Že ji vypadne sama jako strup. Ať jen místo sleduji a pokud by se objevil flek, tak hned jít k doktorce. Pro jistotu udělat na podzim krevní test na boreliózu (www.borelioza.cz). A kdyby měla horečky a zvracela (http://www.klistova-encefalitida.cz/), tak hned běžet k doktorovi. Fajn, jak bych v Řecku vysvětlovala, že měla klíště, když je skoro neznají. Tak mám jen místo mazat framykoinovou mastičkou, ať má antibiotický účinek.

No hlavička vypadla. A když jsem o tom mluvila se známýma, tak říkali, že je lepší namazat to zubní pastou, olejem nebo dezinfekcí a nechat klíště, ať se dusí. Já oponovala tím, že se přeci to klíště vyzvrací. Ale oni říkali, že se vyzvrací, i když se chytne těma kleštičkama. No a pak babo raď. Každopádně příště zkusím tu dezinfekci a nebo ještě lépe, příště nenecháme žádné klíště, aby se nás chytlo.