Děkuji za srdíčko 🙂 potěšilo..hlavně ten popis k němu 🙂 kdo se přizná ?
Milé maminky a budoucí maminky,
dostaly jste všechny srdíčka " Příjemné jaro pro bezva ženu" ?
Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla
Viera ze skupiny "Recepty pro kojící maminky"
Děkuji moc za srdicko😊😊😊
Komu muzu podekovat za srdicko? ❤️
z krstu našej Tamarky ...
Děkuji neznámé za srdíčko😉
Nedobrovolně offline: nečekaná cesta ke svobodě
Před Vánoci jsem díky synově pomoci přišla o mobil. O ten chytrý, jak se dnes říká. O ten, co byl občas jediným mým spojením s okolním světem. Když jsem tak koukala na roztříštěný displej, hlavou mi běželo akorát: ,,No nazdar, co teď, vždyť nebudu online. Jak budu komunikovat, když ne na Messengeru? A co moje druhá, babská rodina na FB skupince"? Věděla jsem, že moderní dotykáč musím nahradit stařičkou Nokií (ano, tou, u které syn téměř před rokem ochutnal tlačítko a zajistil si tak první seznámení se záchrankou). Pocity pár minut po "katastrofě" lze vyjádřit jen slovem - zoufalství.
Doma jsem muže chvíli přesvědčovala, že nutně potřebuju novej přístroj hned. Byl ale neoblomný.
,,Ne, objednal jsem ti novej displej, to do tý doby přežiješ. Tak nebudeš viset na chatu a Facebooku".
Haha, copak on ví něco o tom, být týden zavřená s nemocným dítětem doma a nemít možnost nějaké konverzace? Na PC přes den skoro nemůžu, syn ho považuje za skvělou hračku. A když mě vidí telefonovat, chce si samozřejmě povídat taky. Zkusila jsem to přes práci, musím přece sledovat, co se děje a komunikovat. Bez úspěchu. Ačkoli - úspěch přišel, jen jiný, než jsem čekala.
Jsem offline...a svět se točí dál
První dva dny jsem byla bez dotykáče jak bez ruky. Nic nepípalo, nechodily zprávy, nemohla jsem sjíždět weby. Byla jsem nesvá, roztěkaná. Ale pak se to zlomilo. Začalo mi být mnohem líp. Najednou jsem se uvolnila, uklidnila, neřešila tisíc věcí najednou. Na procházce jsem se věnovala naplno synovi, nebo si jen užívala pohled na to, jak si hraje a objevuje svět. Bez nutkání, že musím zkontrolovat, jestli mi nepřišel neodkladný pracovní mail. Nebo jestli kámošky nepíšou na Messengeru. Všechny záležitosti jsem vyřídila při jeho poledním spánku, nebo brzo ráno, než vstal.
Večer, když Batole dřímalo v postýlce, jsem místo vypisování na chatu sedla po měsících ke klavíru, vytáhla omalovánky nebo si pustila film. Když jsem jela sama do města, brala jsem si knížku. Venku jsem fotila foťákem proto, že jsem si chtěla uchovat vzpomínku. Ne kvůli čárce na Instagramu. Líp se mi spalo, protože v posteli jsem relaxovala, neodpovídala na zprávy. Kdo mě chtěl kontaktovat věděl, že musí zavolat nebo poslat SMS. Žila jsem mnohem víc reálný život, se svou rodinou, s přáteli z masa a kostí.
Rozbít mi mobil zafungovalo skvěle. Možná syn věděl, proč to dělá. Ano, byla jsem i na můj vkus moc online. Po pár dnech mě hrozně vyděsilo, jak moc času mi závislost na online světě brala. Stále jsem "potřebovala" být dostupná. Tu zkontrolovat mail, tu odpovědět na FB, přečíst zprávy, kouknout na oblíbené blogy. Sosala jsem spoustu dalších informací, o které jsem ani nestála. Ale neuměla jsem si to zakázat. Nedobrovolné odstřižení od internetu a sociálních sítí mi dalo hodně. Svobodu. Cítila jsem se neuvěřitelně volná a klidná. Jako bych byla nedostižná úplně. Schovaná, připravená vidět se jen s tím, s kým chci a kdy chci. Sama, ale spokojená, ne osamělá.
Když jsem se před měsícem měla k chytrému Androidu vrátit, vlastně se mi nechtělo. Bylo mi dobře, už jsem si zvykla. Sice mi občas naše Messengerové povídání s kamarádkami chybělo, ale dostala jsem víc. Nakonec jsem dotykáč vzala na milost. Jednak fakt dobře fotí (a foťák prostě pokaždé nemám), jednak jsem si řekla, že vyzkouším svou vůli. A pokusím se jet v online omezeném režimu. Přiznávám, k večerním chatovým (nebo na naší fb skupince) konverzacím jsem se vcelku ráda vrátila. O víkendech a při procházkách s dítkem ale často mobil nechávám v šuplíku. A nechybí mi.
Nedavno jsem zažila jednu z nejvtipnějších debat s mou 6letou dcerkou (z několika hodně vtipných debat).
Dcerka ode mne něco potřebovala, a já jí řekla, at chvilku počká, že zavolam mámě. Ta moje malá kouká s vytřeštěnýma očima a sleduje každý můj pohyb...z hlavy se jí pomalu kouřilo, jak jí to nedávalo smysl 😀
Dcera: "Cože? Jak to uděláš? hehehéééé "
Já: "?" ...volám své mamince, zvedla to. Říkám do telefonu ahoj mami, jak je?
Dcera: "eeeeéééé...hehehehéééé, to nejsi ty! To neni máma! To je babička! Mami, ty jsi tunta!" 😀
Já: "?" Dokončim po několika minutách hovor.
Dcera: "Mami, to byla babička! "
Já: "ano, byla to babička. Moje maminka!"
Dcera: "Cože? Ty máš taky mámu? Jakto? Ty jsi máma! Počkej, babička je tvoje máma? Takže ty jsi taky dítě jako já!!! 😀 hahaha heheeééé. Ty brdo, a jak to udělala? Jak tě mohla narodit?" (chápej, jako jak mě mohla babička takovou velkou porodit).
Já: "?" (vduchu si říkám...bože..už je to tady, snad to nebude na dlouhou debatu, a pujdeme spát ještě dnes) 😀 "Ano, každý máme mámu a tátu. I já, i tvůj táta, paní učitelky ze školky...prostě všichni mají maminku. Já jsem tvoje maminka, a jsem taky dítě tvojí babičky, a tvoje babička je moje maminka."
Dcera: "Ahááá Ale nechápu jak tě mohla narodit! Týýý jooo, táta má taky mámu! Jak ho mohla narodit? Je tááákle velkej! To fakrt nechápu!"
Já: "Já i táta jsme byli přece nejdřív miminka. "
Dcera: "Nene, nemohli jste být miminka, jste moc velký!"
Já: (už nemůžů...nechci.. 😀 kde je ten můj chlap???) "Tak koukej, každej člověk se narodí svojí mamince jako malinký miminko. I já a táta jsme se narodili úplně prtavý. Pak jsme rostli a rostli, až jsme úplně vyrostli. Ty jsi se taky narodila jako miminko, a podívej, jak už jsi velká" 🙂
Dcera: "Nojo... viděla jsem fotky, když jsem byla malinký rozkošný miminko 😵 a už jsem velká!"
Já: (uf...vypadá to nakonec dobře...asi pujdeme už spát, hurá!) "jj tak to je. Každý se narodí jako miminko a pak vyroste a může mít svoje miminko, které taky jednou vyroste."
Dcera: "Já budu mít taky miminko, a budu jeho máma. A to budu pořád tvoje dítě že jo? Ikdyž budu máma 😀 To je vtipný.. 😀 "
Já: "Přesně tak to bude. 😀 a už šup spát"
Dcera: "Dobrou mami, ty moje dítě mojí babičky 😀"
Jaký doporučíte krém na opalování pro 5ti měsíční mimi (ne nebudu ji vystavovat cíleně sluníčku, jako prevence prevence převážně na obličej). Dekuji
Jsem už "velká holka", hned tak něco mě nevyvede z míry a už jsem se naučila poslouchat svoji intuici víc, než "rady moudrých a starších"..
Tenhle dokument mě ale dostal, rozhodil, rozplakal..
Je to snímek z roku 1963, kdy možná nebyli na světě ještě rodiče mnohých z vás, ale je tak nadčasový, až to bolí..
Nutí mě se znovu a znovu zamýšlet, co je "normální" a jak moc každá věc, kterou činíme ovlivňuje ty které milujeme, naše děti..
Až mi příště někdo řekne "když jsem byl malý, bylo to TAK a TAK a taky jsem to přežil a jsem OK", pošlu mu odkaz na tenhle dokument...
A vy si zkuste najít 45 minut času a podívat se.. I když mi film několikrát skoro vyrval srdce a hrdlo jsem měla stažené skoro celou dobu, jsem vděčná, že jsem ho viděla..
Hezký den, vám všem...
https://gloria.tv/media/WPc2mW9hP4G
Poprosim o radu. Jsem na nemocenské s rizikovým tehu. Syn je nemocný. Pokud s ním dnes půjdu k doktorce,může si pak na něj vzít manžel paragraf od pátku,az přijede že sluzebky? Napíše mu ho dětská doktorka i dva dny poté,co k ní půjdeme?
Kdyz se na schuzce s domacnosti dostaneme k nehtam 🙂 i protisluzby se musi delat 🙂
Simonkovy první narozeniny-únor2015
UŠIJI NA PŘÁNÍ 🙂 CENY NAJDETE V MÉM OBCHŮDKU TADY NA KONÍKOVI NEBO www.obchudekmonika.websnadno.cz
