Tak o porodu se snad ještě rozepíšu, teď na něj vzpomínám s přiblblým úsměvem na rtech jak na jednu nejkrásnějších věcí v životě. V pondělí, když jsem řvala, že UŽ NECHCI, to tak rozhodně nebylo. Ale na co rozhodně s úsměvem vzpomínat nebudu -  je porod číslo dvě, aneb dojít si na záchod. Zvlášť, když se vám během porodu podaří spolu s nádherným miminkem vytlačit něco, co fakt nechcete. Ať žijí hemeroidy. Ale i přes to vše, se to nakonec podaří a vy víte, že to za to stojí. Za ten zázrak, kvůli kterému se vám přihodí tato nechutnost. - bolest než se ten pidižvík přicucne k prsu (nechápu, kde se ta síla v tak malém tvorečkovi bere), to je přesně ta bolest, kdy se vám kroutí palce u nohou, řvete jak tygr a brní vám vše. Ale víte, že ta bolest za to stojí. Protože zachvíli je bolest zapomenuta a vy s láskou hledíte na to malé všechno. - bolest břicha, které nastane po odeznění bolesti bradavky po přisátí malé přísavky. Aneb zavinování dělohy. Ale víte, že to za to stojí. Že se vám konečně zmenší ten 9měsiční buben, o kterém vaši starší potomci prohlásí, že tam je určitě ještě jedno miminko. Ale víte co, když to takhle po sobě čtu, tak ač jsou tyhle věci dosti nepříjemné, tak časem na ně budu vzpomínat ráda...nebo minimálně už teď, ač se to stále děje, mám na rtech opět přihlouplý úsměv a říkám si, jak je to vlastně všechno krásné. #asihormony #díkynimnevymřeme

IG: @prsavhaji

FB: prsavhaji

www.editastruskova.cz