Události posledních měsíců mého života v heslech: nádherné těhotenství, krásný porod, úžasné šestinedělí, silná a spokojená maminka, šťastný chlapeček, pečující manžel, veselé děti, domácí pohoda! Naše nejmladší děťátko Mariánek se narodil doma. A díky tomu jsme zažili doslova přerod celé rodiny a vnímáme tak nějak víc, jak se máme všichni rádi.

Jsem přesvědčena, že naše miminko by mezi nás nevklouzlo tak plynule a lehce, kdyby byla celá atmosféra rodiny narušena odchodem do porodnice. Když už jednou obleču denní oděv po porodu, nesvleču ho a příjezdem z porodnice začínám dělat své běžné domácí práce. Tentokrát jsem strávila 6 týtnů v posteli a nikomu doma to nepřišlo divné. Ani mě.

Za toto znovuzrození děkuji především sama sobě, mému muži a svým dětem, ale nemalou úlohu při něm sehrály porodní asistentky, které mi u mého domácího porodu pomáhaly. Byly mi velkou oporou a díky jejich profesionální péči jsem se cítila bezpečně a přirozeně. Aniž by mě vyrušovaly z mého porodního nastavení, dbaly o to, abych byla v teple, masírovaly mi bolavé kříže a velmi jemným způsobem mě motivovaly k tomu, abych třeba změnila polohu, aby se porod pohnul dál. Patří jim mé díky, vděčné a převeliké! Pomohly mi pochopit, jak silná a dokonalá jsem! Díky nim jsem mohla konečně prožít celý porodní proces v jeho přirozenosti na vlastní kůži. A protože já umím říkat jen to, co sama žiju, můžu až od narození Mariánka sdílet tuto velkou pravdu o moudrosti těla a velké ženské pomoci.

Když jsem sepisovala svůj porodní příběh, chtěla jsem hlasitě do všech stran zakřičet jejich jména, ale nemohla jsem to udělat a mrzí mě to.

Porodní báby, které asistují u domácích porodů, se totiž pohybují na hraně zákona. Mají sice umožněno legálně poskytovat své služby ženě před porodem a po něm, ale během porodu by měly nechat ženu na holičkách. Možná si systém myslí, že takto přinutí ženy odjet do porodnice.

Ačkoliv porodním asistentkám zákon umožňuje vést porody, krajský úřad jim k tomu nevydá oprávnění. A tak jsou tyto ženy neviditelnými anděly se začmáranými obličeji na našich porodních fotkách. Zveřejňujeme jen jejich ruce, které nás opečovávaly, ale tváře zůstávají skryté, ne však našim vzpomínkám a našemu srdci.

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.