Potřebuješ nakopnout? Potřebuješ slyšet pravdu a vidět skutečnost? Toužíš po tom, aby ti někdo rozumněl a potřebuješ denní dávku pozitivity, protože jinak se zblázníš? Pak jsi tady správně, proleť očima text a co nejdříve si pust přiložené video. 

Na tohle video jsem narazila asi před rokem, jednou na mě na facebooku vyskočilo a už úvodní titulky na obrázku, které jsem viděla (Hej, je mi jedno, kdo jsi, kolik je ti let a jakého jsi pohlaví) mě donutily si video pustit. 

Z počátku jsem moc nevnímala, co říká, ale fascinovala mě jeho vyrovnanost a výraz ve tváři, ta spokojenost a energie, která z něj vyzařovala, byla ohromující. Ta slova, která říká nejsou nijak objevná, protože vím, že k úspěchu vede cesta jen s mou pomocí a mám už mockrát vyzkoušeno, že bez toho to bohužel nejde. 

Je zkrátka zbytečné, vám víc psát, protože tohle vám doporučuji zažít, doporučuji vám se prostě podívat a říct mi, jak na vás můj "nabíječ" energie a pozitivity působil. Těším se na vaše komentáře. 🙂

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

• Odloučení od rodičů či jiné blízké osoby
• Změny v rodině, hádky, rozvod rodičů
• Déle trvající aktivity, kdy děti nejsou s rodiči, obvykle u větších dětí (tábor, výlet, škola v přírodě, soustředění)
• Změna prostředí, přestěhování se
• Nástup do školky, školy

Jaké jsou projevy separační úzkosti?

Separační úzkost se objevuje ze dne na den, dítě bez nejbližší osoby nevydrží, provází vše velkým až hysterickým pláčem, řve, není k utišení až do příchodu blízké osoby. Blízká osoba nemůže dítě ani na chvilinku opustit, dítě si ji neustále hlídá.

• Strach ze tmy
• Zlé sny, noční můry
• Strach z cizích lidí (návštěva, procházka, obchod…)
• Strach z jiného než domácího prostředí
• Noční pomočování
• Odmítání spánku, zvláště u starších dětí
• Neklidný spánek, časté buzení, těžké usínání
• U jiných osob, které však zná, vydrží krátkou chvíli, nebo vůbec
• Neustále se dožaduje přítomnosti druhé osoby, volá ji, natahuje k ní ruce
• Dítě si žádá kontakt, nestačí být v jednom pokoji, chce nosit na rukou
• Kojené dítě chce jíst častěji, může se stát, že vyžaduje nonstop prso

Jak ji zvládnout?

Separační úzkost není dobré ignorovat, nevšímat si jí. V pozdějším období to může být jedna z příčin, proč si dítě k rodičům nevytvořilo pevné citové pouto, nebo proč má nízké sebevědomí. Na dítě proto nikdy nekřičte. A to ani tehdy, když vás jeho pláč otravuje.

Je dobré na něj mluvit pomalu, klidným tónem, který ho uklidní a ujistí, že jej máte ráda. U kojenců je dobré potřebu kontaktu s blízkou osobou dítěti dopřávat co možná nejvíc, a to především pro zdravý emoční a citový vývoj dítěte.

Jestliže bez vás dítě opravdu nikde nevydrží a vy nemůžete udělat samostatně ani pár kroků, pak využijte autosedačku, křesílko, nosítko a mějte jej všude sebou. Na toaletě nechte dveře otevřené, aby na vás dítě vidělo.

Někdy postačí dvacet minut intenzivního mazlení či hraní s dítětem a ono pak  bez vás v postýlce vydrží i několik minut. Potřebujete-li si zařídit něco, co vyžaduje opustit domácnost, pak byste na to měli jít pozvolna a trénovat to.

Odchod blízké osoby by měl být hladký, bez stresu, emocí. S dítětem se rozlučte krátce, žádné je mi to líto, že musím odejít, tím u dítěte úzkost zvětšíte a posílíte. Když odcházíte, dítě by mělo být v dobrém rozmaru, najezené, vyspané, nejlépe doma, v prostředí, které zná.

Pro hlídání si zvolte osoby, které s dítětem mají vztah. Dítě by je mělo znát z minulosti, například jedna chůva. Zařiďte dítěti také prostředí, které důvěrně zná. Děti v batolecím a předškolním věku ujistěte, že na ně nezapomenete, že se jim vrátíte. Řekněte dítěti, že ho máte rádi a obejměte jej.

Takové dítě už rozumí mluvenému slovu. Proto s ním o odchodu z domácnosti mluvte, vysvětlete mu, proč jdete pryč, ujistěte jej, že přijdete zpátky. Má-li nějaké pocity nejistoty a strachu, vyvraťte mu je. Když dítě odloučení od vás dobře zvládne, pochvalte ho. U větších dětí je potřeba dát si pozor na to, co říkáte. Své sliby musíte dodržet, například přijít v dobu, na které jste se domluvili a podobně.

Na toto téma jsem poskytla také rozhovor do časopisu Miminko, celý článek si můžete přečíst níže. Doporučuju si obrázek stáhnout a přiblížit.

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Čím blíž Vánoce jsou, tím více upadáme do stresu. Nic nestíháme, nic nám nejde, nic nefunguje, můžeme se na to tzv. „vyprdnout“. Dostáváme se do bodu, kdy začneme uvažovat nad tím, že se nebudeme stresovat a prostě to nějak dopadne.

Je asi 20. 12. a vy moc dobře víte, že nemáte doma nic tak, jak jste si celý rok plánovali. Stromeček není rozhodně podle vašich představ, protože jste ho nahonem zdobili večer, když děti spaly, aby byly ráno překvapené. Cukroví se rozpadlo snad už v troubě a o balení dárků ani nemluvím.

Jsme naštvaní, podráždění možná z našich úst několikrát už vypadlo, že Vánoce nesnášíte nebo že byste je nejraději zrušili. Děti vám vůbec nepomáhají, pořád jen „otravují“:

Kdy už…

• …bude cukroví?
• …bude salát?
• …přijde ježíšek?
• …bude večeře?
• …si můžu vzít figurku ze stromečku?
• a dalších tisíc „KDY UŽ?“, které vás už nyní tolik stresuje.

Tak strašně moc se těší a my přes ten nekončící maraton kolem Vánoc nevidíme, jak se okrádáme o to nejkouzelnější období každého roku. Ať už jsou velcí nebo malí, ať už jsou to zlobidla nebo andílci, jsou to zkrátka ty nejdůležitější bytosti, kterých se Vánoce dotýkají nejvíc.

Vánoční období je pro děti obdobím utváření si vzpomínek

Chtěla bych zdůraznit, že ne DOKONALOST, ale DĚTI jsou ty nejdůležitější. Pro ně tento chaos podstupujeme a jim chceme pod stromečkem vykouzlit úsměvy a pocity splněných přání. Co myslíte, že je pro dítě důležitější?

Vyleštěný dům a „dokonalé“ cukroví, kapr a salát nebo možnost prožití kouzla Vánoc se spokojenou rodinou? Nenechme se proto ovlivňovat okolím, zkusme to letos jinak. Je to zcela jednoduché. Prostě si už nic nedělejte z toho, když někdo něco má jinak nebo dřív než vy. Nedívejte se na to, jak se věci dělat o Vánocích mají, kde je to psáno? Kde prosím najdu pravidla Vánoc? A hrozí mi něco za porušení?

Pojďte si položit ještě jednu důležitou otázku: Jak a co si děti budou z Vánoc pamatovat? Uhoněnou, vyčerpanou a unavenou mámu, která zapomněla vnímat to nejdůležitější? Sami přece všichni víme, jak dlouhé přípravy Vánoce obnášejí a poté se to všechno odehraje během tří hodin a je po všem.

Sedíme s nacpanými břichy u stromečku a zkoumáme, co všechno ježíšek nadělil. Všude se válí balicí papír, v kuchyni opět nádobí po večeři a na podlaze je už taky slušně nadrobeno. Nechci nikomu tvrdit, že by se neměl dělat předvánoční úklid nebo že je to zbytečné.

Vím, ale jako máma i jako žena, že bláznovství, které nás před Vánoci popadne, má za příčinu připravení se o to, co je o Vánocích nejdůležitější.

„Milá mámo, milý táto, Vánoce nejsou o tom, co a jak mají druzí nebo co a jak by se mělo. Vánoce jsou o tom, co a jak chcete VY!“

Zkuste to letos jinak

1. Zastavte se a dýchejte!

Tohle je nejdůležitější věc v předvánočním stresu. Opravdu si najděte tu chvíli času, zastavte se a několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte. Dechové cvičení není nic, za co byste se měli stydět. Takovéto dechové cvičení pomůže okysličit mozek a uvolnit vaše momentální napětí a pocity stresu.

2. Vyhoďte ze seznamu vše, co není potřeba!!!

Vezměte si papír a napište si seznam, co ještě do Vánoc „musíte“ udělat. Poté si seznam vezměte, přečtěte si jej a podtrhněte opravdu jen to, co nepočká a je potřeba udělat proto, aby Vánoce byly takové, jaké je chcete.

Pokud jste napsali seznam opravdu dlouhý a z podtržených věcí vám stále není dobře, vyberte z nich jen to, co je opravdu nutné udělat, bez čeho by se vaše Vánoce prostě neobešly. A pokud náhodou máte problém i z toho vybrat to nejdůležitější, zkuste si položit jednu nepříjemnou otázku: „Co bych z tohohle seznamu udělala, kdybych byla vážně nemocná?“.

Je to velmi nepříjemná otázka, ale zkuste se nad tím zamyslet, nemoc lidem přinese neuvěřitelný dar a to je ten, že se naučí oddělovat věci opravdu důležité a věci, které až tak nehoří.

3. Ujasněte si, na čem vám opravdu záleží

V tomhle bodě opravdu myslete pouze na sebe. Zastavte se a řekněte sami sobě, co by mělo být splněno, abyste vy byli na Vánoce spokojení. Až si budete jistí, že je to opravdu ono, řekněte to také ostatním členům domácnosti.

Například: „Potřebuji, aby tabule při štědrovečerní večeři byla dokonalá, na ničem jiném mi až tolik nezáleží“ nebo „Chci mít perfektně nazdobený stromeček, cukroví.“

4. Zeptejte se, na čem záleží dětem a zbytku vaší rodiny

Zeptejte se těch nejdůležitějších, pro které to celé nakupování, balení dárků, pečení cukroví, úklid a jiné děláte. Můžete začít takhle: „Chtěla bych pro tebe/vás připravit ty nejkrásnější Vánoce. Co máš na Vánocích nejraději ty, co se ti líbí nejvíce?“.

Pokud dítě neodpoví nebo je ještě malinké, navrhněte vy sami, s čím by dítě mohlo pomoci nebo co byste společně mohli dělat. Zapojit dítě do příprav na Vánoce je to nejlepší co můžete udělat pro něj i pro sebe. Dítě se zabaví, vám se dostane pomoci a bude to tak dokonalé, jak si to společně zařídíte.

Nahlédněte do mého srdce…

„Jelikož pocházím z rozpadlé rodiny, Vánoční pohodu si z dětství nepamatuji. Moje máma byla a stále je zahleděný člověk jen do sebe. Mé vzpomínky na Vánoce se spíše točí kolem nepříjemných věcí, které jsem se dozvídala. Jedny Vánoce jsem se dozvěděla, že moje máma chtěla vyskočit z okna a nechat mě ležet v kuchyni na zemi.

Další Vánoce jsem se dozvěděla, že jsem tady vlastně omylem, snažila se mě potratit, ale já se prý držela jako klíště. Poté jsem se také dozvěděla, že ona vlastně nikdy nebyla mateřský typ, takže neumí dávat lásku. Takových drsných vět z jejich úst vyletělo ještě několik, ale ty si raději nechám pro sebe.

Nestojím také,  prosím, o žádnou lítost, já se s tím už poprala. Ano, asi ne ještě tak úplně,  ale peru se s tím. Peru se s pocitem nepřijetí, peru se s pocitem odmítnutí a peru se s pocitem obvinění. Někdy je to dobrý, jindy to na mě padne, ale jak se říká, pokud o vás člověk nestojí, neuděláte s tím nic.

Proto rodičové moc vás prosím, milujte své děti a milujte své rodiče, kteří asi jsou někdy moc otravní a do všeho vám kecají, ale bez nich by vám na tom světě bylo smutno to mi věřte. Je mi 25 let a už třetí rok jsem o Vánocích pouze se svými kluky (syn, přítel) a jeho rodinou. 

Nemám ke komu zajít, nemám komu zavolat, nemám se komu pochlubit svými úspěchy ani starostmi. Vím, že mám svoje kluky, ty také miluji, ale asi mě chápete, už nikomu nemůžu říct mami, tati.

Brečím do polštáře i přesto, že vím, že s tím už asi nic neudělám. Využila jsem všech možností, ale pro své rodiče jsem blázen. Musím si počkat, až se mi rozroste má rodina a vynahradit si to všechno na svých dětech a vnoučatech.

Buďte proto o Vánocích se svou rodinou a objímejte se, jak nejvíc to jde. Neřešte detaily, až děti odrostou, budete mít dostatek času na to, si nakrájet přesné kostičky do salátu nebo napéct naprosto dokonalé linecké kolečka. Spousta lidí na světě by za láskyplné objetí od rodičů dalo cokoliv.“

Co tím vším chci vlastně říct?

Chci tím říct asi jen jedno, a to abyste se vykašlali na dokonalost podstrkovanou médii a svým okolím. Zkusili si tyto Vánoce opravdu užít a podařilo se vám získat opět dětský pocit z kouzla Vánoc.

Když se na Vánoce podíváme očima dětí, uvidíme neskutečné věci. Vzpomeneme si na to, jaké to bylo, když jsme byli malí. Uvidíme stromek mnohem větší, než se vám zdál. Začneme po dárcích toužit a především se začneme z Vánoc radovat a těšit se na ně.

„Láska není jen milovat něco nebo někoho, láska je to, když jsi šťastný z toho, že děláš radost druhým“

Kousek Vánoční nálady a obrovské objetí posílám všem 🙂

Jak je možné, že tisíce matek denně vyhledává na internetu tipy a rady, jak pláč svého dítěte utišit? Spousta rodičů spoléhá na rady odborníků, jsou tak ovlivnění médii, že nevidí, co jim opravdu dítě dává najevo.

Různé rady a psychologické studie, tabulky, manuály, příručky pro rodiče, příručky jak na dítě a podobné maminkám na mateřské dovolené se zvýšenou hladinou hormonů moc nepřidávají. Proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o mé zkušenosti a postřehy z workshopu Nevýchovy. Co se tedy děje v našich hlavách, když uslyšíme dětský pláč?

Co se děje v našich, když dítě začne plakat?

Pláč zařizuje reakci rodiče a následně také péči. Naše uši jednoduše neumí a nechtějí dětský pláč ignorovat a poslouchat, proto mozek okamžitě signalizuje touhu tohle vyřešit a dítě uklidnit.

• Pláč je pro dítě nástroj komunikace. Vždy, když vaše dítě pláče, vám dává najevo své potřeby a touhy

Takhle to zařídila příroda a nelze to změnit. Brouzdáte na internetu a hledáte odpovědi na to, proč vaše dítě pláče a jak ho máte uklidnit? Nebo hledáte cestu, jak dítěti porozumět a naučit se rozeznávat jeho potřeby?

3 nejčastější rodičovské strategie

1. Nechají dítě vyřvat – nechají dítě plakat v postýlce, i když jim to rve srdce. I přesto, že jim v tom není dobře, dodržují rady odborníků, kamarádek, okolí a pláčou ve vedlejší místnosti.

Co se děje?

V tom malém stvořeníčku se odehrává obrovský pocit samoty a nepochopení a maminka stále nepřichází. Dítě samozřejmě za nějakou dobu přestane plakat a usne, ale pouze z toho důvodu, že už je vyčerpané a vidí, že situace je pořád stejná.

2. Utišují dítě vždy a všude – utišují dítě pokaždé, když jen malinko začne plakat. Jakmile uslyší dětský pláč, okamžitě jim v hlavě signalizuje "zastav to a rychle!"

Co se děje?

Tyto rychlé reakce jsou ale nejhorší, dítěti ani sobě nedáváte prostor pro vyjádření. Pláč dítěte nemusí vždy znamenat to stejné. Jak už Katka řekla, dětský pláč může mít tisíce důvodů. Dítě časem zjistí, že máma mu prostě nerozumí, takže se pláč bude zhoršovat a přicházet stále častěji.

3. Řeknou dětem, co potřebují – tito rodiče se svými dětmi mluví jako se sobě rovnými. Sdělí dětem své pocity, a i když jsou vyčerpaní, přiznají to a řeknou, co potřebují.

Co se děje?

Tohle je pro každou mámu nejlepší řešení, sdílet své pocity s dítětem a sdělovat i své potřeby, stejně jako by to měly sdělovat i partnerovi. Vykašlete se na to, co si myslí okolí. Nikdo nemůže vědět, jak to máte vy. Každá máma si musí ke svému dítěti najít cestu sama, nepomůžou vám stresující tabulky ani různé psychologické studie.

 3 zásady proti dětskému pláči, které jsem si odnesla z workshopu Kateřiny Králové

1. Změna nastavení rodiče

Zbavte se předsudků, zkrátka nemějte žádné předsudky vůči ostatním. Katka uvedla krásný příklad: „Pokud si o někom myslím, že je blbec, bude pro mě blbcem napořád.“  Proto se zbavte všech předsudků a nezkoumejte, co zabírá na dítě vaší kamarádky, ale snažte se pochopit své dítě a naučit se mu porozumět.

Jak už je psáno v 3. strategii, řekněte svým dětem, co cítíte a jak to potřebujete udělat. Požádejte o pomoc a sdílejte potřeby dítěte. Začněte místo dlouhého a bezvýznamného vyhledávání na internetu vnímat pocity a signály, které vám dítě dává.

• Začněte sledovat své dítě, zaktivujete tak své instinkty

2. Mluvte jen tehdy, když chcete něco říct

Když budete potichu a přestanete tolik mluvit, dozvíte se daleko víc. Začněte své děti více pozorovat a poslouchat a svět vašeho dítěte se vám stane mnohem jasnější. Není potřeba komentovat každý dětský čin.

Komunikace s dítětem nemusí být jen slovy, můžete dítě pozorovat, a tím hledat řešení. Naučíte se rozeznávat dětský pláč snadněji, budete vnímat jeho potřeby a touhy. Vyjádřete dítěti pochopení, ale mluvte s rozvahou.

Pokud jste přesvědčeni, že nadměrná komunikace v dětech podporuje dřívější a kvalitnější mluvu, čtěte dětem pohádky nebo si vymýšlejte příběhy, ale nezatěžujte je zbytečnými monology.

• Přestaňte stále hledat, jak na dítě, ale začněte hledat, jak s dítětem

3. Mluvte s dítětem jako s člověkem

Zkuste opravdu přijmout fakt, že jste si se svým dítětem rovni. Mluvte s ním jako s partnerem, sdílejte to dobré i to špatné a snažte se být parťáci už teď. Sebevědomého a vyrovnaného člověka může totiž vychovat jen sebevědomý a vyrovnaný rodič.

Samozřejmě, nikdo vám nemůže zaručit, že díky této cestě vaše dítě už nikdy nebude brečet, to je nemožné zařídit, děti prostě pláčou.  Jak už jsem psala výše, pláč je nástroj komunikace, dítě se snaží vám sdělit, co potřebuje.

Každá máma má neuvěřitelný dar, je propojená se svým dítětem, a pokud odstraní předsudky a přestane si ihned na vše odpovídat a pokusí se dítěti porozumět, naučí se opravdu řídit svými instinkty.

Své dítě…

• Pozorujte a poslouchejte
• POZOR na přemíru vašich zbytečných slov
• Mluvte s ním jako se sobě rovným
• Nezapomínejte, že svými pocity ovlivňujete pocity dítěte
• Hledejte řešení jak s ním, NE jak na něj
• Vykašlete se na to, co si myslí okolí
• Dokonalá matka je každá z nás!!!
• Začněte ještě dnes se změnou nastavení, ještě dnes něco udělejte jinak

Pláč dítěte je věčné téma a bude se řešit neustále, ale vy jako máma ten pláč můžete zastavit tak snadno, jen je potřeba si začít uvědomovat, co se vám stále opakuje a proč. A na to nemůže přijít někdo třetí musíte to být vy a vaše dítě.

I s tím "nejčerstvějším" novorozeňátkem se můžete dohodnout, jde zkrátka jen o to, abyste se vykašlali na všechno ostatní a okolí a věnovali svou pozornost jen sobě a dítěti. 

PS: Jako máma máš na to plné právo! Přijmi, že jsi dokonalá a snaž se řídit srdcem. 🙂 

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Staráte se o to, jestli dostatečně pije a jestli není hladové, kontrolujete, kam dítě šplhá a leze, zakazujete pro vás nebezpečné dětské atrakce. Vnímáte to, co máte naučené z dětství a důvěřujete dětem jen napůl.

Pro děti důležité situace, ale vy bez rozmyslu soudíte, požadavky dítěte okamžitě odmítáte a pak si stěžujete na to, že ta vaše ratolest je pěkně drzá. Po kom to asi má? Zkuste si sednout a zahledět se na své dítě, co vidíte? Vidíte sebe a tak trochu i tatínka?

Vidíte, jak dítě používá ta samá slova, co vy? Vidíte, že v některých situacích jedná naprosto přesně jako vy? Jak už jednou Katka Králová řekla na webináři, děti se od nás učí čistou nápodobou a není až tak důležité, co jim říkáme, ale co jim ukazujeme.

Proto se zkuste nad tímto pozastavit a všímat si i toho, jak jednáte a reagujete na situace vy. Jaká jsou vaše první slova, jak se u toho tváříte? Zuříte, když se vám něco nedaří?Divíte se, že to dítě opakuje?

Všechny malé děti na světě chtějí být jako máma nebo táta, obouvají si boty rodičů, kluci zkoumají tátovo nářadí, holky naopak vaří v kuchyňce a starají se o panenku naprosto stejně, jako vy o mladšího sourozence.

„Vnímáte sebe jako rodiče a příklad pro své dítě?“

Abych se ale vrátila zpátky k první otázce, „Co vlastně to je, mít mámu a tátu?“ Dle mého názoru je to mít milující mámu, která se rozzáří pokaždé, když své dítě uvidí, která chápe, že jste ještě dítě a skoro každá situace je pro vás poprvé.

Věří ve vás a má s vámi trpělivost, protože ví, že potřebujete především čas. Také milující táta vždy ví, jak vykouzlit úsměv na vaší tváři, dokáže své tělo proměnit v letadlo či jiný dopravní prostředek a postaví vás na nohy i po padesátém upadnutí se slovy, „teď už to půjde lépe, uvidíš“.

Moje zkušenost: Já nikdy nepoznala, co je mít tátu na blbnutí, neznala jsem pocit sednout si tátovi na klín, nepoznala jsem, jaké to je schovat se v tátově náruči a cítit se v bezpečí. Dnes vím, že pro dítě je velmi důležité mít svého ochránce a velkého kamaráda na hraní. Samozřejmě i já máma blbnu a vracím se do dětských let, ale tátu dítěti nikdy nic nenahradí. Proto tatínci, nepřipravte sebe ani své dítě o tyto nezapomenutelné chvíle s vámi.

Mít milující rodiče není samozřejmost!

Mít milující rodiče už není taková samozřejmost, jak si spousta lidí myslí. Dnes se rodiče vymlouvají na styly výchovy, málo času, málo peněz, hodně práce. Nepodívají se sami na sebe, ale soudí to, co dělají druzí, nehledají řešení pro sebe a svůj život, ale pro své okolí.

Více je zajímá to, jak se daří kamarádce nebo lidem na internetu, než to, že ztrácí dětskou důvěru, pocity bezpečí a lásky. Každý si přejeme mít se svým dítětem láskyplný vztah založený na vzájemné důvěře, stejně jako si to přejeme i se svým partnerem, ale ne každý už pro to dělá to, co také očekává.

Většinou se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mají rodiče, co by se pro ně rozdali a oni na ně neustále nadávají. Vadí jim ta přehnaná péče a starost. Stále povídají o tom, jak se chovali, když oni byli malí a že teď to dělají jinak.

Neuvědomují si, ale že rodiče byli také mladí a spoustu chyb už udělali, aby se poučili. Vychovávali vás a dnes už mají jiný pohled, chtějí si svá vnoučata co nejvíce užít. Mají potřebu kontrolovat vás, stejně jako to vy budete dělat svým dětem a vnoučatům za pár let.

Jak by vám bylo bez rodičů?

Představte si ale na chvíli, jaké by to asi bylo, kdybyste rodiče neměli. Bylo by to už dva roky, co byste svou mámu ani tátu neviděli a nevěděli byste o nich vůbec nic. Nepopřáli by vám k narozeninám, nezeptali by se vás, jak se máte, nepozvali by vás na oběd, jednoduše by se o vás úplně přestali zajímat.

Nepocítili byste už nikdy jejich objetí a zájem o vaši osobu. Nedokážete si to představit? Já jsem to zažila. Je to smutné a prázdné, nevím, jak bych to popsala, svým způsobem ke svým rodičům cítím vztek a nenávist, na druhou stranu ale vím, že tyto cesty si zvolili oni sami.

Nesoudím jejich volby, i když bych možná mohla, ale k ničemu by mi to nebylo. Vím jen jedno, kdyby byli mí rodiče alespoň z části, jako jsme pro své dítě my, byla bych ta nejšťastnější na světě. Píšu to hlavně proto, abyste se vy, co rodiče máte, zamysleli nad tím, zda je opravdu tak strašné mít někoho, komu na vás záleží.

K zamyšlení: Ano, možná to někdy přehání a možná se vícekrát neshodnete, ale přece jen máte mámu, která vás miluje a tátu, který vám věří, a to i přesto, že to tak možná na první pohled nevypadá.

Dva lidé, kteří ve vás věří již od narození

Mít kolem sebe dva lidi, kteří vás přivedli na svět a věří ve vás a vaše sny, je k nezaplacení. Mají možná odlišné názory, ale to k tomu patří, oni také vyrůstali a vy také ještě „vyrostete“  Je to možná někdy otravné, ale buďte rádi za to, že to je.

Mít mámu a tátu je v dnešní době vzácnost, a proto buďte vděční za to, že vy jste této vzácnosti součástí a své rodiče prostě jen tak obejměte. Řekněte jim „MÁM TĚ RÁD/A MAMI, TATI“. Snažte se s nimi komunikovat otevřeně a ukazovat jim, že to, co děláte, děláte proto, že cítíte, že to takto je správné.

Nemusíte si hájit svá rozhodnutí, jen se snažte ukázat rodičům, že se chcete řídit vlastním pocitem, a nahlas jim jen řekněte, že věříte tomu, že to takto je správně.

Na internetu najdete spoustu článků a tipů, knížek a názorů, pomůcek a návodů, ale věřte, že článek, tip, ani video za vás nikdy nevyřeší váš problém, může vás jen inspirovat. Musíte se nejdříve podívat sami na sebe, odpovědět si na zásadní otázky a vnímat to, jak jednáte a reagujete.

Jedině TY můžeš ovlivnit svůj život a život svého dítěte

Teď ti budu tykat, protože, chci, abys to vnímal/a ještě víc, než celý článek. Možná ti už někdo řekl, ty jsi špatný rodič, tvoje dítě je vzteklé, rozmazlené, ubrečené, moc velké, moc malé, moc zaoblené, moc vyhublé, drzé, moc špinavé, moc čisté, často nemocné, je mu už rok a neumí paci paci anebo ještě jinou (nedůležitou) připomínku, která se tě dotkne tak moc u srdce, že bys dotyčnému řekl/a něco od plic. 

Víš, být mámou nebo tátou je jako být propojen se svým dítětem, naladěn na jeho vlně, je to pouto, které se nedá slovy popsat, je to něco magického a každý člověk na světě to cítí jinak, ale každý se snaží světu říct, že přesně on miluje to své dítě úplně nejvíc. Ano. Každý milujeme své dítě úplně nejvíc, co to jde, je mezi námi nějaké silné pouto, které je potřeba malinko povolit. Tohle pouto povoluješ tím, že dospíváš, najdeš si protějšek, zakládáš rodinu a začínáš milovat své dítě, tuto lásku nedokáže nic přemoci, proto, když máma, táta, tchyně, tchán radí, cítíš ten nepříjemný pocit, co v tobě křičí (NEEEE, já to chci jinak), a to je v pořádku.

Jen ten pocit nesmí křičet jen uvnitř, nebo se z toho zblázníš. Ten pocit musíš vyslovit i nahlas, to je otevřená komunikace a jedině s ní je možné milovat svého rodiče takového, jaký je. V životě tě potká spousta špatného a dobrého, to čeká každého člověka, možná tvé dítě nebude vždycky nejlepší a nejkrásnější, možná také nebude premiant třídy, ale bude vždy takové, jaký jsi ty sám. Z tebe a tvých reakcí si bere daleko více, než si myslíš, chce být jako ty a velmi rychle se učí, jednej s ním alespoň trochu jako s kamarádem či kamarádkou a budeš koukat.

PS: Měj trpělivost, i ty ji mnohokrát oceníš, když se ti něco nedaří, že jo?

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Jestliže dítě tyto pocity nenajde v dobrém a pevném rodinném zázemí, pak jich samo ve svém vlastním životě dosáhne jen velmi těžce. Ponese si v sobě určitou křehkost, strach, minimum sebedůvěry,přecitlivost, vnitřní nejistotu.

Nechci, abyste si mysleli, že z rozpadlé rodiny nelze vychovat zdravě sebevědomé dítě. Samozřejmě, že se to dá a není to složitější nebo těžší. Děti jsou velmi flexibilní a rychle se adaptují, především v nízkém věku. Ať je vaše situace jakákoliv, na pochopení a podporu stačí i jeden.

Moc přínosný rozhovor o tom, jak vychovávat děti, které musí procházet rozvodem rodičů, vyšel na portále www.zeny.iprima.cz. Článek nese název „Buďte s dětmi parťáci a domluvíte se na všem“ a přečíst si jej můžete i v nevýchově. Pro přesměrování k článku využijte tlačítko níže.

Jak vychovávat zdravě sebevědomé dítě?

Kontakt mezi rodičem a dítětem, zejména ten tělesný, je důležitý. Co to znamená? Projevovat dítěti lásku už od nejútlejšího dětství, hladit ho, líbat, objímat, mazlit se s ním, zkrátka dát mu své city najevo.

Na dítě si vyhradit dostatek času, věnovat mu pozornost. Vychutnejte si čas strávený s dítětem. Hrajte si s ním, jděte na procházku, povídejte si, ponořte se do dětské říše a dívejte se na svět jejich očima.

Čas strávený s dítětem je důležitý a velmi krásný. Vždy je dobré dítě vyslechnout, jeho prosby, trápení, tajná přání, radosti, štěstí, pomoci mu vyřešit problémy, které i když rodičům přijdou banální, pro dítě jsou životně důležité.

Dále se dítěte ptejte na to, co se u něj děje, berte ho v úvahu při rodinných rozhodnutích, aby mělo pocit, že je součást rodiny, ke které vzhlíží. Dítě chvalte, a to i za drobnosti a malé úspěchy, prostě za cokoliv, co dítě udělá dobře a správně.

Pochvala je často účinnější než samotná kritika, trest či nejrůznější hrozby. Existuje formule povzbuzení, kterou můžete, ale nemusíte dodržovat.

Tato formule říká, že poměr mezi chválou a trestem by měl být 5:1. Jestliže v jednom dni dítě jednou potrestáte, pak ho v tom samém dni musíte pětkrát pochválit. Jedině tak se poměr vyrovná.

Když děti kritizujete, ztrácejí odvahu, nevěří si, nemají dostatek sebedůvěry pro své úkony a touhy. Proto své děti povzbuzujte, buďte mu vzorem a oporou.

Dopřejte dítěti konat i bez vás, pokud jsou přesvědčeni o tom, že to zvládnou!

Nechte je dělat vlastní rozhodnutí, dopřejte jim odpovědnost za své skutky, vše samozřejmě ale přizpůsobujte jejich věku. Jestliže dítě samo cítí, že něco dokáže udělat i bez vaší pomoci, pak ho nechejte to alespoň vyzkoušet.

Zákazy a příkazy typu „nesmíš“, „nechoď“, „neber to“, „nemůžeš“ a podobně dítě svazují a stává se z něj dítě bezmocné. I když to rodiče myslí často pro jeho vlastní dobro, ve skutečnosti to dítěti spíše ubližuje.

V každém dítku se skrývá „malý čertík“, který je neustále láká k nějaké špatnosti, ale to je většinou pouhá zvědavost a touha po objevování. Proto svým dětem pomáhejte tohoto čertíka zkrotit, ale nezapomínejme na to, že to, co my už dávno známe, je pro ně velká výzva.

V takových chvílích nám pak ten „čertík“, který je v nás dospělých, radí sáhnout k výchovné metodě „pár na zadek“. Ale vzápětí obvykle takového rozhodnutí litujeme. Proto je důležité se takovým tělesným trestům vyhýbat, co to jen jde.

A to je zase často velká výzva pro naše nervy. V tom by vám mohl pomoci článek, který nese název „Výchovným“ pohlavkem si autoritu nezískáte! - tento článek najdete na webu kouzelnavychova.cz a nebo se na něj můžete těšit příště 🙂

Dejte dětem pocit, že život je krásný, ať se z něj radují. Přistupujte ke každodenním povinnostem a starostem tak, jak byste chtěli, aby k nim přistupovaly vaše děti.

Svými problémy ve vztahu je nezatěžujte, nerozumí tomu, akorát jim v hlavičkách uděláte zmatek. A teplo a láska, kterou doma mají, se nedá nahradit vůbec ničím.

U dítěte, které je spokojené a šťastné, se vyvíjí zdravé sebevědomí, víra v sebe sama a ve své schopnosti. Jak toho tedy dosáhnout? Jedině tak, že budete spokojeni i vy, dospělí!

Své každodenní starosti (nedostatek financí, stres v práci, apod.), zkrátka problémy svého života na děti nepřenášejte. Mají svých vlastních starostí dost, a i když si myslíte, že jsou to banality, pro ně je to velké trápení.

A navíc, ty skutečné problémy na ně v dospěláckém životě ještě čekají. Buďte pro děti oporou, jistotou a mějte pro ně pochopení. Také laskavou náruč, pohlazení a objetí. I vám jako rodičům prospěje, když se na chvíli vrátíte do bezstarostných dětských časů.

Do doby, kdy jste se jen smáli, neměli žádné starosti, cítili jste okolo sebe lásku a radost. Jde o pozitivní osvěžení a nevídaný příval energie, který se vám dostane do žil ve chvíli, kdy uniknete od všech povinností. A navíc, v dnešní době stresu a nervozity je to k nezaplacení.

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Stačí říct jednoduché: „MILUJI TĚ“, „MÁM TĚ RÁD“, „JSI PRO MĚ DŮLEŽITÝ/Á“. Jsou to slova, která na děti mají blahodárný vliv, a i když pro dítě děláte první poslední, občas mu to řekněte, i vy to přeci rádi slýcháváte. Jsou to okamžiky, které si děti zapamatují a budou je hřát u srdíčka.

3. Posuzování ostatních rodičů není nejlepší

Rozčilují vás maminky, které na dítě v parku zbytečně křičí, nebo naopak ty maminky, které přehlížejí, že jejich dítě ubližuje jinému dítěti? Nechápete, když někteří rodiče dovolí dětem běhat venku ještě po setmění?

Nebo kritizujete maminky, které do dětí cpou sladkosti od rána do večera? Musíte si ale uvědomit, že všechno tohle jsou jejich rozhodnutí. Vy se můžete rozhodnout dělat věci jinak, třeba i lépe. Nicméně druhé lidi neovlivníte. Zaměřte proto svou energii raději na to, co děláte špatně vy, a ne jiní.

4. Kritika těch, které naše děti milují

Bývalý manžel, soused, tchýně, učitelka, prostě kdokoliv, kdo se vám nelíbí, toho máte tendenci kritizovat a poukazovat na jeho chyby. Jestliže tak chcete učinit, v pořádku, ale dítě by u toho být nemělo.

To totiž nemusí slyšet špatné věci o lidech, které má ono samo rádo. Nechejte to na dětech, dejte jim možnost poznat ty lidi a užívat si jejich přítomnosti. Váš názor je jen váš.

5. Mobilní telefon a internet bez vás pár hodin vydrží

Zamyslete se, kdy naposledy jste prožili klidný a pohodový víkend bez mobilu a internetu? Dnes je naprosto běžné, že rodina spolu večeří, ať už doma nebo v restauraci, a každý se věnuje svému mobilunebo tabletu a nijak spolu nekomunikují.

Této moderní komunikaci propadli všichni, je to dnes už naprosto běžná součást života. Všechno to ale kazí rodičům a dětem jejich vztah. Dejte přednost dětem, čas od času odložte mobil a další elektroniku a věnujte se jen sami sobě navzájem.

Můžete si z toho vytvořit jednoduché rituály. Například se můžete dohodnout, že od sedmé hodiny večerní dáte přednost rodině a mobily odložíte. Něco si s dětmi zahrajte, přečtěte si knihu, jděte na procházku. Všem vám to prospěje, budete se cítit lépe, vztahy s dětmi se zlepší. A čas, který s nimi strávíte, nejde ničím nahradit.

6. Je nemožné mít vše pod kontrolou

Nikdo nechce, aby se jeho děti trápily, byly smutné a nešťastné. Proto se rodiče někdy až extrémně snaží dětem zametat cestičku a ovládat každičkou věc v jejich životě. Dětem však nejlépe poslouží zkušenosti, a to často i ty špatné.

Přehnaná kontrola také může způsobit uzavření dětí před rodiči. Dejte svým dětem prostor, a to i pro dělání chyb. Jedině tak si rozšíří obzory a pomůže jim to i později, až budou dospělé. Dělat chyby je lidské a potřebné.

7. Snažíte se dopřát dětem vše, na co si vzpomenou

Dítě bude spokojeno ve chvíli, kdy dosáhne všeho, co chce. Dostane hračku, zmrzlinu, čokoládu, zkrátka vše. A vy mu to plníte, protože je velmi hezké dítěti udělat radost. Ovšem nemělo by se to stávat denně.

Ne vždycky by dítě mělo dostat přesně to, co chce, okamžitě. Dopřejte mu naučit se, jak danou věc získat. Později dítě nebude zajímat nějaká zmrzlina nebo malá hračka. S přibývajícím věkem bude mít dítě stále větší a častější touhy a NE nebude brát jako odpověď. Nastavte si proto společně limity a uvidíte, že to dítěti i vám jen prospěje.

8. Foťáky máte místo rukou

Mnozí rodiče často fotí a v zásadě je to dobře, protože pak budete mít památku na celý život. Je hezké si po čase fotografie prohlédnout a připomenout si krásné okamžiky. My však máme na mysli spíše přehnané fotografování.

Ano, zdokumentujte narozeninovou oslavu, besídky dítěte, koncerty, rodinnou dovolenou. Pokud ale fotíte každičkou maličkost a pak ji ihned postujete na sociální sítě, kde sbíráte like a diskutujete, tak vám uniká podstata krásného okamžiku. Někdy je prostě lepší mobil či fotoaparát odložit a daný okamžik si užít.

9. Před zážitky upřednostňujete pohodlnost

Je vám špatně na horské dráze, kolotoč, na ten vás nikdy nikdo nedostane a v ZOO vám přijdou zvířata jako ve vězení? Rodiče často děti nepouští k věcem, které jim samotným úplně nesedí, protože by museli snášet trochu nepohodlí nebo vystoupit ze své komfortní zóny.

Jenže vaše dítě může mít z návštěvy ZOO nebo z jízdy na kolotoči skutečně obrovskou radost. Překonejte se kvůli dítěti a objevujte spolu s ním nové věci. Každý by si měl z nových zážitků něco odnést, ať už dobrého nebo špatného. Nikomu, a už vůbec vlastním dětem, nenuťte svůj vlastní názor.

10. Společný čas netrávíte s dětmi kvalitně

Rozhodli jste se, že dnešní večer strávíte s dětmi u dobrého filmu. Na tom přece není nic špatného. Přiznejte si, když dítě hltá film, směje se a vtáhne ho to do děje, vy si vytáhnete mobil, notebook, odepíšete na zprávy, e-maily.

Vyfotíte dětský roztomilý výraz, který ihned postnete na sociální síť a netrpělivě čekáte na like. Poznáváte se? I když se dítě dívá na televizi, cítí, že se rodič na něj plně nesoustředí. Odložte mobil, notebook a další „požírače času“! Místo toho dítě obejměte, ujistěte ho, že tady jste opravdu s ním (vedle něj), a sdílíte s ním vše, co se v dané chvíli děje. Bude to nejen pro vás, ale i pro něj příjemně strávený čas.

Jen pro VÁS

Naše děti cítí, když něco není v pořádku, vnímají, co říkáte, a co naopak děláte. Svými články nechci žádné mámě ublížit, ani se jí dotknout. Spíš vám chci říct: zkuste se na chvíli zastavit a vnímat to, jak se vaše dítě chová, co dělá, jak se usmívá, proč se mračí.

Sedět a koukat na své dítě je to nejlepší, co můžete udělat, abyste svému dítěti porozuměli. Dítě opravdu nepotřebuje dlouhé rodičovské kázání a vysvětlování. 

Dítě potřebuje lásku a pochopení samocítit, ne ji jen vidět nebo o ní slyšet.

Autor: Kristina Farkasová

Zdroj: kouzelnavychova.cz