Krásný den milé maminky,
Dnes Vám přináším recept na jednoduchou, ale výbornou polévku.
Zvláště v těchto chladných dnech zahřeje a při těch všech povinnostech večer všechny oceníme rychlou večeři.

Na polévkách mám ráda ještě jednu věc. Můžu je udělat klidně den dopředu, když vím, že další den je trošku náročnější. Jako třeba včera, kdy mě čekal nákup zimních bot pro všechny dcery. Byla jsem opravdu ráda, když jsme dorazily domů a já měla polévku už nachystanou. K ní jsme si daly žitný chlebík s máslem a rychlá, přesto sytá večeře byla na světě.

Na polévku budete potřebovat:

• Kousek celeru
• Cibuli
• Olej a máslo(máslo dodá polévce krémovou chuť a úžasnou vůni)
• 2-3 mrkve
• Polévkovou zeleninu(použila jsem trochu mražené, polévku příjemně zahustí)
• Zeleninový bujón
• 4 brambory
• Konzervu bílých fazolí
• Petrželku, libeček

Postup je jednoduchý:

• Ve větším hrnci s trochou oleje, orestujte cibuli, celer, mrkev a nakrájené brambory
• Osolte a opepřete a chvíli restujte, po té přidejte kousek másla
• Směs zeleniny zalijte vodou se zeleninovým bujónem
• Přijdete fazole(nejdříve z nich slijte vodu a propláchněte je
• Polévku vařte na mírném plameni cca 20 minut, dokud nebudou brambory změklé, ale ne příliš, po té přidejte bylinky a trochu mražené, polévkové zeleniny a vařte ještě tak 10 minut, aby byla zelenina krásně měkká
• Podávejte s chlebem nebo jen tak a posypejte čerstvou petrželkou
• Pokud máte rádi chilli, tak trocha chilli flakes polévku na talíři obzvláštní 🙂

Pokud se Vám recept líbí a polévku uvaříte, budu moc ráda, když mi napíšete, jak Vám chutnala a přidáte i tip na své oblíbené jídlo 🙂 

Všechny recepty, stejně jako Dopisy #mojemilovanaholcicko, #madrahapritelkyne a mnoho jiného, najdete u mě na blogu

www.classyandpetite.cz

Je to těžké přiznat nahlas, ale udělám to. 

Soudila jsem. 

Každou z Vás, které se dítě válelo vzteky po zemi uprostřed ulice.

Každou z Vás, která psala, že její dítě ještě v deset večer nespí.

Každou z Vás, která si stěžovala, že její dítě skoro nic nejí.

Každou z Vás, která si nevěděla rady.

Soudila jsem Vás a říkala si, že až budu máma, já takové problémy mít nebudu. Moje děti se nebudou vztekat, budou jíst vše co jim uvařím, budou dobře a pravidelně spát a všechno bude naprosto ideální. Protože to záleží na mě a každý problém, který se svými dětmi máme, je jen naší vinou a toho jací jsme rodiče. 

Soudila jsem Vás a neznala jsem Vaši SITUACI, PODMÍNKY, ANI VAŠE DĚTI. 

Dnes už vím, že každá lžička, která skončí úspěšně v puse Vašeho dítěte je vykoupena několika pokusy o uvaření jídla, kterého se sní sotva čtvrtina.

Dnes už vím, jaké to je mít dítě, které jí jeden druh přesnídávky rok a půl v kuse. 

Dnes už vím, že záleží na tom, jestli je chleba nakrájený za kostičky nebo trojúhelníky a že to mnohdy ovlivní, zda bude snědený. 

NENÍ TO VAŠE VINA. 

Dnes už také vím, že spánek dítěte je vzácný a když usne samo a spí bez přerušení šest hodin, je to zázrak. 

Dnes už také vím, jaké to je uspávat dceru a držet jí za ruku, aby se hned za hodinu znovu probudila a budila se celou noc, celé první čtyři roky života. Zkoušet bylinky, koupele, písničky, pohádky, hlazení, nošení, aby nakonec nepomohlo nic, jen ČAS. 

Dnes už vím, že spánek dítěte není VINA RODIČE. Že každé dítě nespí celou noc, nespí ani přes den a nic s tím někdy neuděláme.

 NENÍ TO VAŠE VINA. 

Dnes už vím, že období vzdoru začne ze dne na den a trvá několik let, nejde s ním bojovat, jen se pokusit z něj nezbláznit. 

Dnes už také vím, že vzdor není jen o vztekání a házení věcmi o zem. Je i o pláči, který přichází nekontrolovatelně kvůli naprostým nesmyslům, třeba při zapínání bot nebo během jídla. A že to nebudou jen slzy dítěte, ale mnohem častěji ty moje. 

Dnes už vím, že prchající rodič se vztekajícím dítětem v náručí, který nemá žádný výraz ve tváři, jen myšlenku na to, už aby byl co nejrychleji pryč, dělá to nejlepší co v danou chvíli udělat může. A že jediný pocit, který v tu chvíli má, je stud. Za sebe, za své dítě, za to, že to vůbec dopustil. 

Dnes už vím, že záchvat vzteku může skončit převracením skříně, křičením, a to vše bezdůvodně. 

NENÍ TO VAŠE VINA. 

Máma, která nereaguje na křičení svého dítěte a jen bez hnutí se dívá dopředu ho neignoruje, jen už prostě nemá sílu, aby mu odpověděla. 

Než jsem porodila první dceru měla jsem jasné představy. O tom jak bude spát, co bude jíst a jak se bude chovat. Každá z mých dcer mě vyvedla z omylů a naučila mě spoustu věcí.Naučily mě věřit, že každý špatný den jednou skončí a druhý bude snad lepší. Byly dny, kdy bych se bez této naděje asi zbláznila. Naučily mě netrvat si vždy na svém, i když bych měla, ale nutit dítě jít spát přesně v osm, když je unavené o půl hodiny dříve, ničemu neprospěje.

Naše poslední dcera mě také naučila, že děti opravdu hlady neumřou a že snaha dostat do ní oběd není vždy korunována úspěchem. 

Naučila jsem se být vděčná, když u nás proběhne týden, kdy jsou všechny zdravé, relativně spokojené a dobře spí. A také mě naučily, že i ten nejhorší den nebo týden neznamená, že jsem špatná máma.

Je to jen další špatný moment, který musím zvládnout a takových bude ještě hodně. 

Naučila jsem se tak, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela a i vyčerpaná a na dně svých sil, dokážu ujít ještě další kilometr.

 Soudila jsem každou z Vás a myslela si, že až já budu máma, budu lepší. Protože mě se nic z toho nemůže stát. 

Po 12ti letech co jí vážně jsem, zjišťuji, že myslet si, neznamená vůbec nic. Myslet si můžete co chcete, ale každý den nám život ukáže svojí moc a jak nepředvídatelný doopravdy je. 

Bojujete se svými démony, se svými představami, které se nenaplní a mnohdy bojujete se svými dětmi i samy se sebou. 

Nemusíme tedy ještě bojovat proti sobě navzájem. Místo toho bychom se měly podpořit a pochopit.I beze slova. Stačí, když si odpustíme poznámky a vyčítavé pohledy do zad. 

A přestaneme se soudit.  

S Láskou, Monika 

Podpořte můj blog: www.blogmamy.cz

Nebo můj instagram: https://www.instagram.com/theblogmamy/

A facebook: https://www.facebook.com/blogmamy

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

A když máš špatný den a Tvůj syn na sebe převrhne jogurt po té, co jsi ho znovu potřetí převlékla, ptáš se, jak by sis mohla užít tyhle okamžiky?

Nebo když procházíš plíživou  depresí po porodu, Tě trápí, Vaše manželství prochází krizí a Ty se prostě necítíš dobře, ptáš se, jak by sis mohla zrovna TYHLE okamžiky užívat?

Mám pro Tebe tajemství.

NEMŮŽEŠ.

Ale celé tajemství, jak přežít tenhle bláznivý kolotoč, je přestat se trápit tím, že si to všechno dostatečně neužíváme. Že nezažíváme jenom  pocit obrovského uspokojení a toho, že tohle všechno je náš splněný sen. Máme se cítit špatně jenom proto, že u nás doma pořád nesvítí slunce a nejsou všichni šťastní?

Ne, to bychom neměli. Měli bychom si užívat okamžiky. Okamžiky jsou tím, co právě prožíváme teď a nyní. Pár minut trvající chvíle, kdy cítíme, že máme z něčeho radost. Ano, vím, těch okamžiků je někdy hrozně málo. Dokonce jsou dny, kdy prostě nepřijde žádný a my se cítíme úplně na dně. Ale čekají nás náročné roky, tak náročné, že nám to někdy vyrazí doslova dech. A často se budeme samy sebe ptát, jestli je tohle to, co jsme chtěly.

Vychutnejte si ty chvíle, kdy Vaše novorozeně konečně usnulo a spí klidně.

Vychutnejte si ty chvíle, kdy je Vaše dítě součástí školní besídky, stojí nervózně na jevišti a rozhlíží se. A pak Vás zahlédne, usměje se  a ví, že jste tam pro něj.

První jízdu na kole. Poslední den ve školce. První den ve škole. Školní zápas ve fotbale. První návštěva Víly Zubničky. Každé pomazlení, úsměv, smích. Mějte otevřené oči dokořán, abysme každý, z těchto momentů viděli.

Občas, když jdu večer přikrýt dcery, se zastavím a dívám se na ně. Je to sentimentální, já vím, ale sleduji je, jak spí. Klidně a nerušeně. Vzpomínám, jaké to bylo pár let zpátky, jak těžké pro mě všechny ty chvíle s novorozencem a dvěma malými dětmi byly. Tolikrát jsem byla opravdu na dně svých sil.

Ten čas ale tak rychle uplynul, je to už sedm let, neuvěřitelně dávno jsem bojovala s těmi všemi překážkami.

A teď tu leží, naše dcery, tak velké a "dospělé"  a mně najednou přijde, že to všechno, co jsem vnímala jako hrozné, je už tak dávno pryč. Jako mrknutím oka.

Čas prostě letí tak hrozně rychle, šíleně se žene kupředu. Ale tolik let je ještě před námi. Tolik důležitých let, které ještě prožijeme.

Občas máme pocit, že si musíme každý den užívat naplno. Že se musíme jen radovat a smát a všechny špatné chvíle, které prožíváme, zvládnout a překonat s úsměvem na rtech. Žádné povzdechnutí, žádné postesknutí si po starých časech, kdy jsme byly bezdětné. Žádná lítost nad tím, jak se nám naše ideály o zvládnutí mateřství boří, jako domečky z karet. Žádný pocit selhání, zklamání, žádná frustrace. Tak to přece správné mámy dělají. Všechno zvládají a mají z toho radost.

Z dětí,  z probdělých nocí, z hádek mezi sourozenci, z nepořádku, z nedostatku času na sebe. Mámy by měly vyměnit celý svůj svět za svět dětí a ještě z toho mít pocit blaženosti. Jenže okamžiky, kdy jste na pokraji svých sil, kdy už cítíte, že další proplakanou noc už nezvládnete. Kdy víte, že jestli Vašemu dítěti ještě jednou spadne hrneček na zem a rozlije se, tak se prostě už neudržíte.

Když vedete za ruku dítě ze školky a před sebou tlačíte kočárek. Je zima, starší dítě chce na záchod, miminko v kočárku pláče hlady a začíná pršet. Když musíte chystat večeři a pomáhat dítěti  s úkolem do školy, a víte, že nemáte šanci stihnout ten nekonečný seznam povinností.

Ne, takové okamžiky nemůžete prožívat radostně, nejde to. Není to ničí vina ani Vaše ani Vašich dětí. Život není jen šťastný a harmonický. Život je plný překážek, které se zdají tak obrovské, že je nemůžete ani pojmenovat, natož je překonat. Ale to nevadí. Tyhle roky jsou a budou takové.

Budou těžké, vyždímají z nás poslední zbytky sil a zas a znovu nás srazí na kolena. Ještě tvrději, než předtím.

Nemá smysl se zaměřovat na to, jak náročné tyhle roky jsou. Musíme se zaměřit na malé okamžiky radosti, které zažíváme. Vím, zdají se tak maličké, téměř neviditelné v tom všem křiku a chaosu. V té velké hromadě plínek a špinavého prádla, které prostě nikdy nevyperete. Ale jsou tam, věřte, že jsou. Najděte si jeden takový, každý den. I kdyby měl trvat jen pár vteřin nebo pár minut.

Bude to okamžik, který Vás udrží nad vodou další den. Alespoň chvíli.

Tyhle těžké roky pominou jako mávnutím proutku a my se budeme samy ptát, jestli to opravdu bylo tak hrozné, jak se nám to tehdy zdálo. Čas je úžasný léčitel všech trápení. Postupně se nám vytratí to stresující a náročné a to pěkné se bude zdát ještě hezčí.

Ale než se to stane a my zapomeneme na náročné noci s miminkem, kdy plakalo a my nevěděly, co s ním nebo na záchvaty vzteku batolete uprostřed ulice, kdy jsme si přály být neviditelné, musíme tohle všechno překonat.

Nepřemýšlejte, jak prožíváte svoje těžkosti, jestli správně nebo špatně. Jestli jste správně šťastná máma, veselá ze všeho, co se jí přihodí. Buďte prostě jen máma, to stačí. I my mámy máme právo na to být unavené, stresované, rozčilené, frustrované, na dně, bez naděje. Jsme pořád jen lidé.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže.

 Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

Ne šťastně, ne smutně, ne nahoře ani ne dole, prostě JEN PŘEKONAT.