„Začni psát články!“ Řekl mi nedávno můj muž. Přiznám se, před očima mi začaly barevně tancovat výstražné majáčky. Nebezpečná situace ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Hned se mi vybavil jeden moment. Vidím sebe, jako docela malou holku. Má úžasná, dokonalá a chytrá (nejchytřejší) sestřenice mi zrovna ukazuje můj dopis, který jsem jí napsala, opravený červenou pastelkou. Červená na papíře jasně dominuje. Směje se mi, zatím co já chci neexistovat, vypařit se. „Jak můžeš být tak hloupá?“ říká mi…

Samozřejmě, mnoho času uplynulo. Z velké dětské křivdy se stal docela malý šrám, který se občas připomene (hlavně, když si nejsem jistá) a taky trošičku zabolí. Občas mě píchne, jako taková malá připomínka toho, že směr, tedy to, jaký člověk je a jaký v budoucnu může být, naštěstí neurčuje sestřenice.

Můj směr ovlivnila má babička. Zní to jako klišé Boženy Němcové, ale u mě to tak je. Má babička je svérázný přímočarý člověk. V babiččině životě má všechno jasně dané hranice, žádné šedé zóny, žádné obavy, žádné otazníky. Život buď je, nebo není.. „Nééé, aby jste mi šli na pohřeb v černém,“ říkává často, „jinak vás budu chodit strašit!“ Má babička vášnivě ráda čte a tuto vášeň ráda sdílí s ostatními členy rodiny. Jinými slovy: nutí k této vášni i ty druhé. „Přečti si to, je fakt DOBRÉ!“ vítá mě s knihou v ruce, kdykoliv přijedu na návštěvu. Kladný vztah k literatuře a psaní mi byl tedy předurčen a věřte mi, nešlo tomu uniknout, ačkoliv jsem jako dítě vzdorovala a nechtěla číst. Jenže, máte-li babičku, která vám každý večer trpělivě čte ty pohádky, vypráví vám před spaním napínavé příhody ze svého dětství, které znějí až děsivě, obzvláště, máte-li bohatou fantazii (jako já) a příběh si zasadíte do té válečné doby (tedy, když si tam jako dítě přimyslíte tu šeď té doby, všude si dosadíte ty bomby, koncentrační tábory a za každým rohem mrtvého nacistu), pak si to předurčení k vám cestu najde, ač chcete – nebo ne.

A tak se stalo, že jsem tak trošku zasažená 2. světovou válkou, tou pokřivenou dobou, kterou jsem nikdy nezažila. Zakořenila ve mně tak hluboce, že se k ní pořád vracím, v literatuře ji vyhledávám a pořád se snažím dozvědět víc.

Svou první povídku jsem napsala na začátku střední školy, v rámci soutěže na téma: Barevné léto (zážitek z prázdnin). Byl to – troufám si říct barvitě vylíčený příběh o dívce, která se ve vlaku, cestou z prázdnin, seznámí se starým mužem. Ten jí vypráví střípek ze svého dětství, tragickou příhodu o tom, jak přišel o rodiče a jak se schoval za skříň, aby ho nacisti nenašli.

No, nepochodila jsem. Učitelka mou povídku do soutěže nezařadila s odůvodněním, že jsem ji určitě někde opsala. Nedokázala pochopit, proč by se holka v patnácti letech měla zabývat takovým tématem. Rozum a zkušenosti jí říkaly, že puberťačka v tomto věku má sice mnoho zájmů (líčení, hudba, první lásky….), ale rozhodně nemá zálibu: „nimrat se v holocaustu!“ Její domněnku zcela jistě umocnil můj vzhled černého „depešaka“. Ve svém postoji byla neoblomná a nenechala si ho ničím vymluvit. Zase jsem si vzpomněla na sestřenici a šrám zabolel. Ale zároveň mě napadla spásná myšlenka – věcný argument, že kdybych byla povídku opsala, nenasekala bych tam tolik gramatických chyb!!! Na což učitelka reagovala s úsměvem a ujištěním, že tam chyby nebyly. Inu, s příchodem googlu a textových editorů se i má gramatika zlepšila na úroveň snesitelnou. 🙂

Psala jsem pak jen pro sebe, nebo jsem si děj, postavy, věty a slova představovala už jen tak v své hlavě. V mysli mi často poskakovaly různé příběhy jak pingpongové míčky. Tohle určitě jednou napíše, říkala jsem si často…

Jenže, znáte to! Po škole vás dostihne ten reálný život a příběhy z vaší hlavy se pomaličku vytrácí, až úplně zmizí…. A vrátí se vám až za mnoho let, až máte vlastní děti a ty děti začínají číst a vy najednou vidíte a poznáte v jejich duších tu svou vlastní fantazii, ty své příběhy a pingpongové míčky, na které jste už dávno zapomněli.

A tak mi manžel říká, že mám začít psát. A já najednou nevím, kde začít. Majáčky blikají na plné obrátky. Cítím oprávněnou obavu. Vidím sestřenici – chechtá se. A vedle sestřenice stojí paní učitelka – má jedovatý pohled a brýle jí padají z očí.

Sledovat mé psaní můžete na:

Dnes bych vám chtěla představit Epinku, moji Epinku. Věřte mi, nezvala jsem ji do svého života, ale ona se neptala. Taky by se dalo by říct, že mi Epinka zbyla -nebo dokonce – že jsem ji dostala darem. To je asi nejpřesnější pojmenování – DAR. Dostala jsem Epinku darem i s takovým sarkastickým věnováním! Je na něm napsáno:

Užij si ji! Alespoň ti bude připomínat, že tady můžeš být! A buď na ni hodná!Taky to mohlo skončit hůř!

A tak se snažím, být na ní hodná, ale člověk se v ní nevyzná. Občas se Epinka podobá nenápadné, skotačivé jiskře (skoro ji nevidím), která se z ničeho nic roznítí v plamen. Někdy je jako nálož dynamitu, neptá se a vybouchne se vší parádou. Jindy se podobá jen malému plamínku, který pomaloučku skáče po zápalné šňůře, až nakonec uhasne a zmizí. Je pořád jako něco, je jako malá rozmazlená holka, nebo jako poraněné ptáče. Má tisíc přirovnání, ale žádnou přesnou definici, nejde ji zařadit do škatulky, či vpasovat do grafu.

Ano, mohlo to dopadnout hůř. V životě se dokážete připravit na ledasco. Na to, že přijdete o peníze, o vztah, i na to, že můžete onemocnět. Ale nepřipravíte se na chvíli, kdy vám jde o život. Mně osud v mozku udělal smyčku – uzel a už ho nerozpletl. Čára v mé dlani se začala podivně klikatit a miska vah se začala pomalu -ale jistě- překlápět na tu špatnou stranu. Epinka vtrhla do mého života tím nejhorším možným způsobem ve chvíli, kdy miska byla už nebezpečně nízko dna. Posadila se na tu smyčku a vyvolala v mé hlavě bouři, velkou bouři – záchvat. Přišla ve chvílí, kdy mě poprvé napadlo, že tady je konec mé čáry, ten konec, kterého se všichni bojí. Tady je to teď a za tou čárou už nic není. Pamatuji si, že jsem si říkala, že co jsem si užila, jsem si užila, co se stalo, se stalo, už se to nemůže odestát. Ale nebyl v tom žádný strach, spíše jen takové malé vnitřní pousmání. Záchranná brzda, ty endorfiny, o kterých se všude píše, zafungovaly. Smyčku se podařilo lékařům rozmotat po dvou operacích. Epinka, ale neodešla a přilepila se ke mně.

Když mi poprvé řekli, že budu v pořádku, ale zůstane mi Epina – epilepsie, rychle jsem pochopila, oč jde. Dostat epilepsii není jako dostat chřipku. Můj svět se smrštil a já si myslela, že už nikdy nebude tím, co dřív.

Ráno jsem se probouzela s vědomím, že je tu nemoc, které už se nikdy nezbavím. Vstávala jsem z velkou úzkostí a obavou, jaký bude den a co zlého mi může přinést. Záchvat jsem viděla v každé své činnosti. Večer jsem uléhala a říkala si, co když bude zítra hůř, co když zítra zaútočí?

Postupně jsem si na epilepsii začala zvykat, asi tak, jako si člověk zvykne na všechno. Přijala jsem ji do života. Nazvala jsem svou epilepsii jménem. Říkám ji Epinko a dívám se na ni jako na něco, co je mou součásti. Mluvím na ni, smlouvám s ní, slíbila jsem jí, že na ní budu hodná. Odsouvám ji na druhou kolej. Když je lépe, těším se, hladím ji, říkám jí *děkuji*. Když hůře, odpočívám, domlouvám jí a chlácholím, jsem ve střehu. Naučila jsem se rozpoznat její nálady. Vím, co jí dělá dobře, co jí škodí.

Později, jsme si pořídili pejska, ale ne ledajakého, pořídili jsme si psa asistenčního. Jmenuje se Bert. Jeho oddanost, láska, duchapřítomnost a empatie předešla už mnoha velkých záchvatům. Dalo by se říct, že má náš Bert na epilepsii doopravdy dobrý vliv. Má na ni nos. Postupem času ji zklidnil, až přestala být tak nevyzpytatelná a otupily si ji hroty. Je to až k nevíře, jak pes, tak malý tvor, dokáže utlumit epileptické výboje v hlavě. Často přemýšlím, jak je to možné, že pes vycítí záchvat, ještě před tím, než přijde? Nebo, jak je možné, že pes vycítí u lidí rakovinu, pozná cukrovkáře, neopustí autistické dítě? Možná to má co dělat s tajemstvím vesmíru, černých děr i s tím proč slunce nepřitáhne zeměkouli a nepohltí ji, když je mnohem silnější. Možná to sdílení a propojení člověka se psem máme zakódováno v DNA a možná je to jen náhoda. Ano i ne.

Žijeme už spolu s Epinkou neuvěřitelně dlouhých a kulatých 10 let. Za tu dobu, jsme spolu ušly dlouhou cestu. Začátek té cesty se mi začíná ztrácet v mlze. Začínáme spolu každé ráno znovu, protože včerejšek, to je jen opar, příjemná vzpomínka, či velké varování.

Čím jsem starší, tím pevněji jsem přesvědčená o tom, že nemám čeho litovat, že jsem nic nezmeškala a že lze nad handicapem mávnou rukou.

Čím víc mi přibývá let, tím víc věřím, že můj život, mou cestu neovlivňuje epilepsie, ale mí blízcí, má rodina, mé sny. A kde jsou sny, tam jsou i nové počátky.

Ale to už je jiný příběh.

Kontaktujte mě a přihlašte se k odběru mých článků na: https://sejablog.com/ 

Těším

Ája

Dnes, tj. 9.9.2019, je to přesně 1 měsíc od operace. Ode dne, kdy náš Alex mohl konečně začít polykat. 1 měsíc, kdy mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ale úspěšnou operací to ještě neskončilo. Týden po operaci, u nás to bylo 10 dní (19.8.2019), Alex vypil kontrastní látku a na rentgenu se zjišťovalo, zda jícen někde neprosakuje. Naštěstí se krásně zhojil. A tím dnem už mohl začít přijímat potravu pusou. Celou dobu od narození dostával moje mléko a léky do gastrostomie (hadička vyvedená z/do žaludku). 

Hned 20.8. jsem za Alexem nastoupila do Motola. Učili jsme se oba našemu společnému soužití. Nejdříve bylna boxu s dalšími miminky, druhý den jsme ale dostali box jen a jen pro nás dva. Já teda spala na rozkládací posteli. I tak se mi spalo dobře. A to hlavně díky tomu, že už jsem mohla být s ním a začít se o něj starat. 

Učila jsem se masáže obličeje, dýchací cviky, rourkovat, udělat klystýr. A Alex měl ten nejtěžší úkol. Naučit se sát, polykat a dýchat u toho. Nejdříve mu to moc nešlo. Má gotické patro a uzdičku pod jazykem, takže ta jejich savička byla na něj moc malá. Koumaly jsme se sestřičkou, až nám došlo, že by potřeboval tu savičku větší. Našla nám lahvičku od Aventu a ono to šlo 🙂 Alex začal docela obstojně sát. Samozřejmě začal na menších dávkách a zbytek dostával ještě do gastra. Pak mi docvaklo, že mám u sebe lahev se savičkou od elektrické odsávačky. Tu přijal také a tak jsem ho i krmila. Zkoušela jsem ho i přikládat k prsu, bohužel to se nedařilo. Šíleně řval, jen jak viděl prso. Bylo to pro něj ještě asi moc těžké. 

Možná to bude znít divně, ale jsem teď i ráda, že pije moje mléko z lahvičky. Jednoduše proto, že má dané porce, které nesmí překročit. Ideální stav je 8x denně 100 ml zahuštěných Nutritonem. Kdybych kojila přímo z prsa, musela bych mu do 15ml mléka udělat hodně hustou kašičku, zvážit ho, nakojit, znovu zvážit. Být to prvorozený syn, tak mi to tak nevadí. Ale jelikož už toho jednoho raubíře doma mám, časově mi přijde lepší tento už zajetý systém. To trošku předbíhám.

V úterý 20. jsem tedy k němu nastupovala, přes víkend zvládl vypít z lahve 80-90 ml ze 100 ml. Během pondělí nám paní doktorka porce navýšila, přes noc už dostal plnou porci, celé úterý také a ve středu 28.8. nás pan primář pustil domů 🙂 Nebylo to zadarmo. Gastro hadička je zavedená tak, že když se tam dá, musí se napustit balonek trochou vody a to zabrání lehkému vytáhnutí. A co se nestalo? Ještě než jsme odjeli domů, gastro (ten balonek uvnitř žaludku) prasklo hned po krmení, takže všechno mléko, co tak pracně vypil, vyteklo tou dírkou ven. Sice jsem se učila výměnu, ale v reálu jsem ještě nezažila, jaké to je, když balonek praskne. A abych se to jooooo naučila, nové gastro při dalším krmení prasklo ještě jednou 🙂

Těch 8 dní v nemocnici bylo opravdu náročných. Byla jsem moc ráda, že jsem s ním, chvílemi jsem si připadala i neschopná a občas mi bylo i do pláče. Zvládli jsme to ale docela rychle a už to bude skoro 14 dní, co jsme doma. A jak jsme to těch prvních 14 dní doma zvládali? To dám vědět až po zítřejší kontrole v Motole :D 

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Prošel tam téměř všemi odděleními a všechny sestry si ho oblíbily. Byl prý strašně hodný, smíšek a na všechno tak trpělivý. Abych nezapomněla, když se jícen nepodařilo spojit, zavedli mu "gastro-hadičku" přímo do žaludku a injekční stříkačkou mu kapali mléko. 

V půlce července se měl převážet zpět do Motola na druhý pokus o spojení jícnu. Jenže z důvodu malování se převoz posunul. Pak znovu. Nakonec k převozu došlo 8.8. a den poté následovala operace. Hned 8. jsem tam za ním jela podepsat papíry k operaci a hospitalizaci. Řekli mi, že jde na sál jako první v 8 hodin. Měla jsem si zavolat po obědě, jak operace dopadla. Začala jsem volat ve 13:10, nechali mě asi 10 minut napnutou. Paní doktorka vyřizovala ještě další telefony. Pak jsem ji dostala k uchu a řekla mi, že se jim jícen podařilo spojit pod mírným tahem. Což bylo úplně skvělé, ale nebylo vyhráno. Týden po operaci se musí udělat test s kontrastní látkou, jestli to někde v ráně neprosakuje. V pátek to udělat nemohli, tudíž šel na rentgen dnes. Dopadlo to všechno dobře, jícen je zahojený a zítra k němu nastupuji do nemocnice. Po 3 měsících a 3 dnech budu s ním celé dny (ze začátku noci ještě ne). Moc se na něj těším. Byla jsem za ním minulou středu, jenže to byl po operaci ještě oteklý a nemohl ani otevřít oči. Byl taky ještě na přístrojích. Ale byl krásný.

Teď se oba budeme učit. On se musí naučit sát a polykat, já se musím naučit první pomoc a dokrmovat. Takže nám držte pěsti a když nám to dobře půjde, za týden budeme doma všichni. A Adam se bude moci konečně s bráškou pomazlit. 

Ve čtvrtek 16.5. jsme se domluvily s mamkou, že pro ni pak v sobotu přijede taťka, aby si právě našetřila dny dovolené, které by trávila u nás a pomáhala mi s domácností po porodu. Bydlí od nás 200 km, proto nebylo úplně lehké vše naplánovat. Kažodpádně malý Alex v břiše si to rozhodl úplně podle sebe. Ještě připomínám, že 16.5. jsem měla kontrolu v 37+7tt a nic se nedělo, doktor mě objednal na kontrolu za týden. 

Uspali jsme staršího syna, jenže ten se kolem půl jedenácté vzbudil s pláčem. Chtěl spát s maminkou v ložnici. Tak jsem si s ním šla lehnout a rovnou usnu také. O půl jedné po půlnoci, to už bylo 17.5., jsem šla na záchod (jako každý den v tuto hodinu). Zase mi odešla zátka, jako už posledních 14 dní. Šla jsem zase do postele. Po chvilce jsem ucítila nahoře v břiše malé tlumené lupnutí. Dobré, mokro není, voda nepraskla. A za dalších 5 minut rána jako z děla a to už byla potopa. Spícího syna jsem si nevšímala a snažila se budit chlapa, že mi praska voda. Asi na potřetí teprve vyletěl z postele a vzbudil moji mamku. Já jsem mezitím došla do sprchy. Znáte tu písničku o Niagarských vodopádech? Teskně hučí, Niagááára.... teskně hučí, do noci??? ... Tak asi takhle: ze mě hučí, Niagááára... :D 

Ještě asi 2x jsem se převlékala, než jsem byla schopná nastoupit do auta. Po 2 minutách jízdy mě polil studený pot a cítila jsem hlavičku mezi nohama. Ale byla to "jen" kontrakce, kdy se ze mě zas valila voda. Přítel zastavil a volali jsme sanitku. Té to trvalo asi 20 minut. Každopádně jsem do sanitky nasedla, lehla si na lehátko a do porodnice jsme dojeli s kontrakcemi po 4 minutách a s vodou po kotníky něco málo před druhou hodinou ranní. Dovezli mě na vyšetřovnu, kterou jsem také vytopila. Monitor, otázky, tlak, otázky, převléknutí, otázky. Tam ze mě vytekla už skoro všechna voda a najednou skoro bez kontrakcí. Rozhodli se mě odvézt na porodní box č. 7, kde jsem před 3 roky rodila prvního syna (tenkrát to bylo 7.6.). Osud?

Každopádně jakmile jsem ulehla, kontrakce téměř přestaly. Jen jsem se skoro nemohla ani pohnout. Cítila jsem, že tam Alex leží jakoby "na prázdno". Až do 7 hodin do rána se nic nedělo, pak doktor nařídil, aby mi píchli oxytocin. Děloha reagovala rychle a začala znovu pracovat (prý byla unavená, jak musela vypudit to velké množství vody). Najednou i bolesti byly větší a intenzivnější, jenže jsem se moc neotvírala. Pak najednou jsem při kontrakci cítila, že mě to nutí tlačit, tak přítel zvonil na sestry a už to jelo. Alex vykoukl na svět v 8:14.

Dali mi ho ihned na břicho, dále nedosáhl kvůli krátkému pupečníku, který nechali dotepat. Pak ho odstřihli, Aleš se opět neodvážil 🙂 Zabalili ho a dali mi ho na prsa. Nejak pokašlával a vykašlával sliny, mysleli jsem si, že se nalokal plodovky. Jenže saturace se pořád ozývala. Doktor si ho vzal a odsál ho. Na chvilku to pomohlo, tak jsem ho měla zase na sobě. Normálně by trval bonding 2 hodiny, jenže mi neodešla placenta, tak mě po hodině museli uspat a vyndat mi ji "ručně". Malého zatím odvezli na vyšetření. Po probuzení z narkózy mě ale čekal pěkný šok.

Doktor přišel s papíry, že ode mne potřebuje souhlasy s vyšetřením Alexe. Měli podezření na neprůchodnost jícnu. Bohužel se to potvrdilo. Přišel jiný doktor, který mi to vysvětlil, nakreslil a domluvil převoz do Prahy do Motola. Přesná diagnóza: Atrézie jícnu s dolní tracheoezofageální píštělí. Najednou se ten můj polyhydramnion vysvětlil.

Od jedné hodiny jsem byla s ním na JIPce a čekali jsme na sanitku. Přijeli o půl druhé. Operace spojení jícnu se totiž provádí téměř ihned po porodu. Rodila jsem v pátek a operace byla nakonec až v neděli. Bohužel neúspěšná, jícen se spojit nepodařilo.

Pokračování příště.

PS: dnes jsou Alexovi 3 měsíce

Toto těhotenství, které budu popisovat, je moje druhé. První bylo bez nějakých větších problémů, ani špatně mi nebylo, přibrala jsem celkem 12 kilo a porod byl rychlý. Podrobnosti jsem už sepisovala dříve, můžete si o tom také přečíst.

Protože jsme chtěli mít druhé dítě, snažili jsme se o něj tak, abych navázala na předchozí rodičovskou dovolenou. Začali jsme se snažit o něco dříve, kdyby to náhodou nevyšlo hned. A taky že nevyšlo. Alespoň podle testu a třetí den zpoždění se dostavila menstruace. Takže druhé kolo. A jen ze zvědavosti jsem si udělala týden po případném "opolodnění" test a byla tam pěkně silná druhá čárka. Což mi bylo divné. Objednala jsem se tedy k doktorovi, měla jsem přijít za 3 týdny. A na první kontrole potvrzeno, že plod odpovídá cca 8. týdnu. 

Ani teď jsem netrávila čas nad záchodovou mísou, ale 3 týdny trval pocit nechutenství. Pak nastalo totální obžerství. Břicho mi začalo růst docela brzo, dočetla jsem se, že je to normální. Všechny kontroly dopadaly dobře, já se i relativně dobře cítila. Test na těhotenskou cukrovku jsem neabsolvovala, respektive jsem tam byla, ale výsledek prvního odběru byl o jednu desetinu vyšší než je limit. Měla jsem se domluvit se svým gynekologem, ten mě rovnou poslal na diabetologii vzhledem k tomu, že jsem měla cukrovku už u prvního. Ani mi to nevadilo, potřebovala jsem nějaký režim ve stravování. Ovšem to s aktivním skoro tříleťákem ne vždycky vycházelo. Naměřené hodnoty ale byly vždy v pořádku.

Až 1.4. 2019 při kontrole v 32. týdnu ( 31+5tt) na apríla mi bylo zjištěno velké množství plodové vody a velká hlavička plodu. Apríl to ale nebyl. Jako měla jsem trošku větší břicho, ale žádné jiné potíže. Hned jsem se měla objednat na kontrolní genetiku. Doktor se tvářil, že to nic nemusí znamenat. Jenže co udělá "koníková" matka? No jasně, začne hledat, co že to ten polyhydramnion je. A to jsem neměla dělat. Ano, někdy to nemusí znamenat vůbec nic, příznaky jako těhotenská cukrovka, Rh faktor krve negativní, to na mě sedělo. Tak jsem si říkala, že to je asi kvůli tomu. Nechtěla jsem si připouštět, že by se mohlo jednat o vrozenou vývojovou vadu (Downův syndrom apod.). Nemohla jsem dospat na kontrolní genetiku hned o 2 dny později. Ta potvrdila velké množství plodové vody, dokonce i větší hlavičku o 5 týdnů než břicho. Žaludek byl vidět. Vrozené vývojové vady se nepotvrdily. S klidnějším myšlením jsem se těšila na další kontrolu u mého gynekologa 15.4. Ten mě poslal raději ještě na velký ultrazvuk do Centra fetální medicíny ve Fakultní nemocnici Olomouc. Tam si mě pozvali na 24.4. Ultrazvuk trval skoro 1 hodinu, protože malý Alex se tam tak mrskal, že nešly pořádně zkontrolovat všechny průtoky. Nakonec se zadařilo a výsledeky byly v pořádku. Ještě 6.5. jsem byla na kontrole u svého gynekologa a ten tvrdil, že se už příště (za týden) neuvidíme. A měl pravdu 🙂

Absolvovala jsem ještě jednu kontrolu v Centru dne 10.5. Podle jejich výsledků zase vše v pořádku. Otočil se ale prdelou dolů, to jsem byla v 36+1tt. Kdyby prý byl hlavičkou dolů už připravený, tak si mě tam nechají. Poslali mě už ale do rizikové poradny a objednali mě na 16.5. (37+1tt). Byla jsem na monitoru, pak si mě doktor zavolal a udělal ultrazvuk. Malý byl už zase hlavou dole a prý vše v pořádku, na hospitalizaci to pořád není. Takže zase nic. Jenže já už tak 2 týdny malého přemlouvám, aby šel ven. Velké množství plodovky mi tak zvětšilo břicho, že mě celé bolelo, jak se kůže natahovala (a samozřejmě popraskala). Nemohla jsem se skoro hýbat, vodit staršího do školky a vůbec někam na nákup už poslední týden opravdu nešlo. A hlavně, už jsem úplně nesnášela narážky na to moje velké břicho. Prý jestli jsem si jistá, že tam je jen jedno. V osmém měsíci a po pravidelných kontrolách? Ne, to si opravdu jistá nejsem. 

Moji mamku jsem si zavolala na výpomoc už od 11.5., protože hrozilo, že každým dnem porodím. Další problém by nastal, kdyby mi praskla voda. Asi tak, jak kdyby se protrhla přehrada, tak takovou silou by mohlo dojít i k porušení pupečníku. Takže šílená panika, že? Každopádně ještě ten den po kontrole (16.5.) jsme se s mamkou domluvily, že pro ni taťka přijede v sobotu (18.5.), aby si ušetřila další dny dovolené. 

Ale Alex to chtěl stejně jinak v 1 hodinu po půlnoci si rupl bazén. Než jsem se stačila rozkoukat, vytopila jsem ložnici. Ještě 2x jsem se musela převléknout, než jsem vůbec nasedla do auta. Říkala jsem si, už je to tady, už ho budu mít u sebe a všechno zvládneme. To jsem ale netušila, co nás ještě čeká a jak se nám život na pár měsíců obrátí vzhůru nohama. Dozvíte se to v pokračování ohledně samotného porodu, o kterém se chystám ještě napsat. 

Původně jsem tento článek psát nechtěla, protože příchod naší vymodlené holčičky nebyl zrovna snadný a nekončil držením miminka v náruči a slzami stěstí. Proto upozorňuji nastávající maminky s citlivější povahou, aby to raději nečetly a zbytečně se nestresovaly. Drtivá většina porodů končí nádherným happyendem, takže se nebojte 🙂

A jak náš příběh začal?

Na konci dubna 2018 jsem po dvou letech toužení, marných snah a modlení zjistila, že se nám sen konečně vyplnil a na testu byly krásné dvě čárky. Manžel měl za dva týdny narozeniny, tak jsem si toto nádherné překvapení nechala pro sebe...a že to nebylo vůbec jednoduché, tvářit se takovou dobu, jakoby nic 😀 Narozeninový dárek byl skvělý a manžel štěstím bez sebe. 

Měsíce plynuly jako voda a my si užívali rostoucí bříško, první pohyby a těšili se na termín 5.1.2019, na naší holčičku, které jsme vybrali jméno Taťánka. Těhotenství jsem měla ukázkové. Žádné nevolnosti, žádné potíže, prostě pohoda a klídek....až do porodu.

Byl poslední den roku 2018 a já se těšila, jak připravím silvestrovské jednohubky a užijeme si konec roku v klidu doma, naposledy ve dvou. Jak jsem se mýlila. Už od půlnoci z 30.na 31.12.2018 jsem cítila drobounké pobolívání v podbřišku, které jsem považovala za poslíčky. Dala jsem si v klidu sprchu. Když jsem vylezla ze sprchy, nestačila jsem se divit....já se počůrala?!? Ale ne....praskla mi voda. 

Vzbudila jsem manžela, že asi pojedeme do porodnice. Bolesti byly nepravidelné a hodně slabé. Přirovnala bych to k slabší menstruaci. Ještě jsem si jako frajerka umyla vlasy (přece mi to musí slušet až mě dcerunka poprvé uvidí), udělala jsem mužovi sváču a jeli jsme celí natěšení do porodnice v Klatovech. Porodu jsem se nebála. Uklidňovala jsem se vědomím, že přežiju chvíli bolesti a pak už bude jenom dobře. Zvládla to spousta žen přede mnou, tak já taky. Přijali nás a umístili na porodní box. Bolesti postupně sílily a musela jsem je už dost prodýchávat. Několikrát jsem si dala vanu s aromaterapií, aby se otevřely porodní cesty. Moc platné mi to nebylo. Po několika hodinách byly už kontrakce pravidelné po 3 minutách a dost silné. Myslím, že jsem to zvládala obstojně. Uzavřela jsem se do sebe a soustředila se jen na dýchání a úlevu od bolesti. Bohužel jsem se ale neotvírala a bolesti jsem měla jen ve spodní části bříška. Rodila jsem celkem 14 předlouhých hodin a byla otevřená jen na necelé 3cm. Když už jsem mlela z posledního, dali mi kapat oxytocin, aby se cesty konečně otevřely a mohla jsem přivést Táničku na svět. 

Pak to začalo....

Oxytocin udělal své a já dostala obrovské kontrakce, po kterých jsem začala pomalu kolabovat, protože už jsem nemohla pořádně prodýchávat jak jsem byla vyčerpaná. Najednou maličké začaly rapidně padat ozvy. Vyrojila se kolem mě během vteřiny hromada doktorů a porodních asistentek a řekli mi, že se maličké už moc nedaří a musíme jít akutně na sekci. Souhlasila jsem a vlastně byla i vděčná. Sestřičky mě chytly pod rameny a odvedly mě na operační sál (ano, došla jsem si tam s bolestmi hezky po svých). Položili mě na stůl, který byl tak úzký, že jsem se bála, že z něj spadnu jak dělová koule 😀 Připoutali mi nohy a dali infuzi. Ještě jsem narychlo podepsala všechny souhlasy. Slyším doktora, jak říká:,,Tři poslední kontrakce, uspíme Vás a odpočinete si....´´. Poslední kontrakce jsem si vychutnala opravdu do sytosti. Díky tomu, že jsem měla přivázané nohy a nemohla se hnout, to byly ty nejhorší kontrakce vůbec. Myslela jsem, že je po mně....pak najednou kontrakce odezněly a všechno přestávalo bolet. Řekla jsem sestřičce nashledanou a usnula. 🙂

Probudila jsem se na pokoji, manžel byl nade mnou, v očích slzy a říkal, že máme krásnou vlasatou holčičku vážící 2870g a dlouhou 50cm. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a těšila se, až mi jí přivezou. Po chvíli přišla doktorka a sdělila nám, že měla Tánička při příchodu na svět nějaké potíže, že má mikrocephalii (hodně malou hlavičku - 30cm) a že jí při porodu vyndali přidušenou, skoro nedýchající, takže jí raději odvezou na neonatologii do Plzně. Odvezli mi jí v inkubátoru, aniž bych jí viděla....

Čekala jsem dlouhé čtyři dny než se trošku zahojím, budu schopná chůze a pustí mě za mojí holčičkou. Mezitím jezdil manžel za Taťánkou na JIRP, aby nebyla sama. Sice nechtěli, ale za čtyři dny mě opravdu pustili...hurá.

Dorazili jsme do Plzně. Konečně jsem viděla svojí dceru. Kutálely se mi po tvářích slzy, když mi dali prvně do náruče toho maličkého drobečka. Byla jsem šťastná a zároveň zdrcená ze všech těch hadiček, co měla na sobě. Na neonatologii jsme strávily celkem 23 dní. Během té doby podstoupila Tánička nespočet vyšetření včetně magnetické rezonance, genetického vyšetření a lumbální punkce. Testy ukázaly, že má genetickou mutaci na 17.chromozomu, proto má malou hlavičku. Díky přidušení má navíc centrální svalovou hypotonii. Lékaři nás připravili na to, že by mohla mít potíže s psychomotorickým vývojem, mentalitou, přijímáním potravy a velikou spoustou dalších symptomů. Bylo to jako ledová sprcha. Třičtvrtě roku se na miminko těšíme a přijde tohle. Psychicky jsem to málem neunesla a pořád jsem plakala.......ale ona byla tak úžasná. Řekla jsem si, že to zvládnu. V manželovi jsem měla nekonečnou oporu. 

Po propuštění domů začal další boj a to s jídlem. Jelikož jsem už na neonatologii stresem přišla o mléko, musela jsem jí krmit umělým. Táňa od narození odmítala jíst. Neřekla si o jídlo, ani neměla pocit hladu. Musela jsem jí nutit každou kapičku. Byl to očistec. Po třech měsících jsme skončily v nemocnici kvůli dehydrataci. Odmítala do sebe cokoliv dostat. Nepomohla žádná finta. Vyzkoušeli jsme několik mlék, saviček, lahví...prostě všechno. Už jsem z toho byla psychicky vyřízená a okolí se začínalo strachovat i o mě. Malá měla období, kdy celkem obstojně, i když nedobrovolně, papala. Pak se to zase otočilo a nesnědla nic. Bohužel takováto otočka nastala i teď v jejích 6 měsících a jsme opět v nemocnici, kde vyfasovala sondu. Všechna vyšetření jí dopadla dobře, takže nám tu zaúřadoval prokletý 17.chromozom. Po konzultaci s lékaři jsme přistoupili na jediné možné řešení a to zavést operativně PEG přímo do bříška (sonda vedoucí přes kůži do žaludku). Původně jsem se tomu všemu velice bránila, ale člověk si musí sáhnou na samé dno, aby zjistil, že je to nejlepší řešení pro všechny a hlavně pro Taťánku.

Teď tu sedím na posteli a koukám s hrdostí na tu nejstatečnější holčičku, kterou mi přivezli po operaci. 

I přes všechny nedostatky, se kterými se narodila je úžasná, milujeme jí a dělá nám život krásný. Jsem pyšná, že můžu být její maminka. 

Ano....nikdo z nás si nechce představovat a připouštět, že zrovna jemu by se nenarodilo zdravé dítě, ale bohužel se to stává. Pak teprve přijdete na to, jakými maličkostmi jste se trápili a otravovali si život. Teď mi všechno přijde jako banalita a hloupost. Čím jsem se dřív trápila, tomu se teď směji.

A Proč? 

Protože mě moje dcera naučila a stále učí, že všechno není tak, jak si naplánujeme či vysníme. Že život není vždy procházka růžovou zahradou, ale umí tvrdě zasáhnout a změnit ho během okamžiku. Že všechno zlé je pro něco dobré. Že trpělivost opravdu přináší růže. Že mateřská láska je nekonečná a že už nikdy nebudu taková jako dřív. Jsem totiž máma. ❤️

Děkuji, pokud jste dočetli až sem.

A teď mě prosím omluvte...moje holčička se probouzí z narkózy. Jdu jí držet za ručičku.