„Speciální potvrzení pro dyslektiky může dítěti ve škole výrazně pomoct. Není to tak, že by se potom na něm někdo vozil a posmíval, že je dyslektik. Učitelé mu musí poté vystavit individuální plán, dítě dochází do poradny, do dyslektického kroužku, má různé úlevy při diktátech a podobně.”

Přechod z předškolního vzdělávání na základní školu je pro dítě velká změna. Některé děti se s ní poperou bez problémů, ale některé dětí, i když to tak ve školce nevypadalo, začnou mít problémy s učením a škola se tak pro ně stane místo, kam chodí neradi, jsou ve stresu a každé ráno vymýšlí výmluvy, jak do ní nejít.

Co je to dyslexie?

Dyslexie je nejčastější specifická porucha učení. Jde o poruchu ovlivňující čtení a krátkodobou paměť, na těchto základech dále také psaní. Pro děti je to velmi nepříjemné, protože nestačí v těchto činnostech úrovni a tempu svých vrstevníků. Trpí proto pocity méněcennosti a mohou se kvůli tomu stát i terčem šikany (bohužel v některých případech i ze strany učitelů, kteří nerespektují, že dítě potřebuje jiný přístup a tím vlastně jeho problémy ještě zhoršují). Následně se mohou děti se specifickými poruchami učení uzavírat do sebe a tyto pocity a problémy si s sebou mnohdy nesou po celý svůj život.

Mezi další specifické poruchy učení patří dysgrafie (porucha projevující se v oblasti psaní), dysortografie (porucha v oblasti pravopisu) a dyskalkulie (porucha matematických schopností). Mezi méně časté patří dysmúzie (porucha v oblasti hudebních schopností), dyspinxie (projevující se nízkou úrovní kresby) a dyspraxie (ovlivňující špatnou obratnost).

„Syn dostal papír na specifickou poruchu učení a hyperaktivitu. Naše učitelka, která si na něj od začátku zasedla, to 'oslavila' tím, že mu dala dvojku. Takže chudák už tak zklamaný a dotčený, že ho paní učitelka neustále opravuje a děti se mu smějí, že neumí to a ono, teď ještě těžce nese, že dostal jako jeden z mála dvojku. Dohodla jsem okamžité přestoupení do jiné třídy, protože i psycholožka řekla, že syn účelně tuto učitelku bojkotuje a neprojevuje sebemenší snahu, což mu doma problém nedělá, když se s ním učím já nebo manžel.”

V dnešní době, kdy můžeme libovolně cestovat, stěhovat se a bydlet tam, kde se nám zlíbí, je čím dál více párů, kde má každý partner jinou národnost. Pokud se po nějaké době rozhodnou, že spolu chtějí žít a založit rodinu, stojí před nimi velká otázka. Jakým jazykem budeme mluvit na naše dítě? Časem se podobných otázek vynořuje čím dál více. 

Když je dítě vychováváno v dvojjazyčném a nebo i vícejazyčném prostředí, mluvíme o bilingvní výchově. Samotné dítě je poté nazýváno bilingvní, to znamená, že do budoucna bude mluvit více jazyky jako rodilý mluvčí, aniž by se je muselo učit ve škole.

Je to výhoda a nebo nevýhoda vychovávat dítě dvojjazyčně?

Může to s sebou nést i nějaké problémy? A opravdu bude mít oba, případně více jazyků, na úplně stejné úrovni? „Moje děti mluví třemi jazyky. Bez problémů přechází z jednoho jazyka do druhého a mluvená forma jazyka jim nedělá vůbec žádné problémy. Se mnou mluví jen česky, do budoucna čekám, že budou mít problém s gramatikou, protože čeština je těžký jazyk, ale mluvení jim jde dobře. S tátou mluví anglicky a ve škole a školce španělsky. Přesně ví, na koho a jakým jazykem mají mluvit a fakt se jim nestává, že by na mě mluvily jinak než česky. Já na ně mluvím pouze česky, protože moje jazykové znalosti ostatních jazyků nejsou dobré. Zároveň nechci, aby na ně mluvil česky manžel,  protože má přízvuk a problém s výslovností hlásek Ř, Č, Š. Pokud třeba mluvíme ve škole s paní učitelkou, tak ona na mě mluví španělsky, syn mi odpovídá v češtině, ale jí ve španělštině. Taktéž s manželem, my spolu mluvíme anglicky, ale děti mě odpovídají v češtině, ač se bavíme všichni anglicky. Dcera má 9 let a syn 4 roky. Do budoucna to pro ně vidím jako velkou výhodu.”

Kdy se jedná o bilingvní výchovu

Nejčastějším modelem, kdy dochází k vícejazyčné výchově je, že jsou rodiče rozdílné národnosti a každý mluví na dítě svým mateřským jazykem. Často také nastává situace, kdy jsou rodiče schopni komunikovat spolu pouze v angličtině, protože rodný jazyk toho druhého neovládají. Dítě je tedy vystaveno dvěma rodným jazykům rodičů a společné angličtině. Nebo jsou  rodiče rozdílné národnosti, například Angličan a Češka žijící ve Francii. Dítě se pak může učit jazyky třeba i tři.

Podmínky, podmínky, pořád jen samé podmínky.

Možná v momentě, kdy se narodíme, tak jsme zahrnuti bezpodmínečnou láskou. Ale jakmile začneme projevovat své já, tak pomalu, plíživě nastupují podmínky. Bezpodmínečná lásky určitě zůstává, ale je postupně zadupávána víc a víc pod povrch. Až je na ní zcela zapomenuto.

To je samé: „když to nesníš, nebude dobrota“, „když budeš poslouchat, dostaneš to a to“…“když nebudeš plakat, budeme tě mít více rádi“. Toto tedy, snad žádné dítě neslyší. Ale v jemnějších formách leckdy ano. „Když budeš  hezky ležet, budu tady s tebou“…“Když uděláš to a to, tak…atd“.

A najednou jsme dospělí. A zjišťujeme, že nám něco chybí. Bezpodmínečná láska. Člověk se neustále musí chovat tak, aby se to někomu líbilo a měl ho rád. Ale má to zapotřebí?

Není lepší hledat bezpodmínečnou lásku sám u sebe? Je toho všude plno. Pojmu sebeláska, selflove.

Ale jak na to? Když jste bezpodmínečnou lásku nezažili, nebo si ji nepamatujete? Jak sám sobě dát něco, co vlastně nevíte jak vypadá. O čem si myslíte, že když si to dopřejte, tak se budete chovat sobecky.